Nedávno jsem kdesi četl poznámku, která by mne, v čase přemíry fabulací o ruských agentech, ve zcela vykradeném, systematicky genocidně vylidněném, průběžně skrze Multi kulti zotročovaném a zemskými škůdci vybydleném Česku, kde vlastenec musí být již jen sprostou nadávkou mediálního prostituta... Stále vážený čtenáři hovořím o poznámce, která by mě měla bezpečně vyřadit z oběhu: "Kam na to ten Patrick a Rusové vlastně chodí"?

Ano, ano... těžcí těžko obrněnci a lehkonozí provokatéři, opět řádí a čile mlátí do svých oponentů. Jako za svých mladých let na Národní třídě? Podstatně surověji. S příslušnou dekadencí své podlé názorové podstaty. Přesto vše se pokusím o malé odlehčení: Tak, jako v bědných časech nasílených fašistických ubohostí, opět je to mediální prostitut (či spíše milenec svého milence), který opět a opět popoháněn svým mrzkým chtíčem, cítí potřebu stvrdit dogma svých chlebodárců: Obrana proti zločinu je zločinem rebelů a extrémistů. O čem vlastně hovořím?

Dnes již o ničem. Háži za hlavu vše, co tíší druhé, pohodlně se usazuji, s ucpávkami do uší na dosah, vždy připraven na VV. Velké Vřískání.

A z téže prekérní příčiny, se raději bez příjemně osvěžujícího wotherboardingu přiznávám, kam že vlastně "na to" s těma Rusama chodím:

Tento příběh volně souvisí s článkem Třetí příchod Pěrunice.

Nezávislá historie podivné závislosti

Země Zlaté hvězdy Margity© Zdeněk Patrick - Praha 2011

© All rights reserved.& smit.wz.cz © Zdeněk Patrick © autor: Zdeněk Šmitmajer /73 production - Praha 2011

Časově zařadit příběh bohatýra Svaté Rusi Dobryni Nikitiče, o němž hovoří ruské byliny, je stále nad síly a možností autora, který se bezhlavě vrhá do díla a hledá styčné body s jinými příběhy, aby je vystavil vzájemnému neformálnímu střetu a posoudil, jak dalece pracovala lidová slovesnost, nakolik fantazie, nakolik osobnost a doba zapisovatele národních skvostů.

Podle mého, nejucelenějšími vzpomínkami, mohu-li se tak vyjádřit, vládne ruský moloděc. Vzpomínky českých Slávů na dávné časy jsou z objektivních důvodů časných surových tlaků na odnárodnění, více než zastřené. A to až natolik, že současné generaci vypráví staré a opět "překopané" příběhy zcela něco jiného, než měli původní tvůrci v úmyslu. Pokud hovořím o vzpomínkách na staré časy, mám na mysli zejména období prosperity Severije, její bolestný zánik i boj o přežití. České pohádky vlastně nejsou pohádkami. Ve smyslu slova, jak jej chceme, či musíme dnes vnímat. Skrývají naopak detailní realitu, se kterou se naši předkové, kteří osud databáze důležitých vzpomínek vsadili na zákrytné vypravování, potýkali.

Daleko nejpodrobnější vzpomínky, mohu-li posoudit zpětným rozborem (reverzním inženýrstvím), na dávné období přesto mají starověrečtí čeští Slované, kteří si svoji víru, zvyky a vzpomínky dochovali navzdory krvavé christianizace z okolních slovanských kmenů poměrně nejdéle. Paradoxně díky Velké Moravě a christianizační misi věrozvěstů Cyrila a Metoděje.

Povšimněme si prosím faktu, že okolní národy, ač svůj původ budou v budoucnosti odvozovat od stejného otce Y_chromozomu Hs R1, žádné pohádky, mimo umělých slátanin, posbíraných od porobených slovanských a vikinských kmenů, vlastně nemají. Včetně drze přivlastněné mytologie. Řekněme si též, co tvoří základ českého slova "pohádka". Základem je určitě slovní kmen "had" (odvozeně hádati).

Vyprávění z časů po hadech?

Budu-li pokračovat v této linii úvah, zbývá dodat, že pohádky vznikly po fiktivní porážce entity hadičů.

A z téže příčiny, se v tomto okamžiku i nadále hodlám zabývat obdobím, které se stále váže tématem k Pěrunicovu třetímu návratu na Medju gard Zemi. Proniknutí jeho družiny do D4 dimenze. S cílem osvobodit unesené Vany, zlikvidovat sídla Draconů a Hadičů, jak na zemi, tak v dimenzi D4.

Příběh Dobryňa Nikitič a saň může (A naopak pro přirozené optimisty vůbec nemusí.) váženého čtenáře oslovit.

Přesto nabízím váženému čtenáři opět svobodný výběr cesty. A pokud vybere moji cestu, připomínám, že určité zákrytné významy českých a slovanských pohádek (po_hadech) mohou, ačkoliv i nemusí, ve vzpomínce osvěžit dávné radosti i strasti našich předků.

Proč však tolik stydlivosti a zmatků při uchopení této alternativní informace? Je přeci na každém z nás, zvolit alternativní pozici. Volným výběrem cesty, co je mu blízké a naopak nikoli. Pro vysvětlení mých pozic:

Krvavá christianizace římsko katolické obludy smrtící ranou zasáhla i naše východní slovanské sousedy. Deset milionů Slovanů, mužů, žen, starců a dětí bylo surově vyvražděno při pronikání římsko katolického wermachtu i na Kyjevskou Rus. Zbývající děti převychovány k obrazu nesvatých Svatých otců. Dávné legendy přepracovány, tak jako všude v Evropě. Takže starověrecký bohatýr Slavík, se stal hvízdajícím netvorem jménem Slavík loupežník a naopak Ilja Muromec vzorovým hrdinou křesťanského věku, jakkoliv byl nepochybně současníkem Dobryni Nikitiče, jemuž bylo povoleno, díky svému věhlasu vítěze nad Draky a stády Hadičů, ve vzpomínce přežít i podivné období podvodů a falzifikací krvavé christianizace:

Z dalekého širého pole, z toho pole široko rozlehlého nevalí se bouře lítá, ani bujné větry se to nepozdvihli, ale stádo divé zvěře, stádo hadí rozběhlo se po tom širém poli. Vpředu všech pádí líté zvíře Skymen. Když doběhl netvor k bystré řece, na zadní tlapy se postavil a zařval hlasem zvířecím, zahvízdl hlasem slavičím a zasyčel hlasem hadím, až se od křiku jeho zvířecího bystrá matka řeka rozvlnila, a od hvizdu slavičího temné lesy k syré zemi sklonily, a od jeho hadího zasyčení zelená tráva v širém poli povadla, neboť ucítil psí nepřítel narození Dobryňovo.

Narodil se na svaté, bohaté Rusi mladý Dobryňa, syn Nikitič. Rodná matička Dobryňu porodila, chovala ho a do plné dospělosti dochovala. ¨

Tak začíná bohatýrská legenda o Dobryňovi Nikitiči a jeho činech v čase, kdy poblíž soročínských hor v hadích norách drak věznil zástupy Rusů a v širém kraji i na polích se pásla hejna jeho háďat.

Dobryňu matka varuje, by nevyjížděl do kraje zašlapávat háďat a nekoupal se v řece Pučaji, která má tři prudké proudy: První proud jak oheň žhne, z druhého proudu jiskry srší, z třetího proudu dým sloupem se valí a plamenem pálí; nekoupej se proto v řece Pučaji!"

Dobryňa neslyší rady své rodné matičky. Sedlá koně a jede k řece Pučaji u hor Soročinských, pošlapávaje cestou množství haďat.

Právě, když se koupe řece Pučaji, tu z daleké dálky, z širého pole od strany západní - to déšť neprší, ani hrom to nebije, ba hrom nebije, nýbrž hřmot veliký se valí: nad mladého Dobryňušku přiletěla lítá saň. To hadisko Gorynisko o třech hadích hlavách s dvanácti choboty. Přiletěla saň proklatá nad Dobryňužku a mluvila takovými slovy:

"A, nyní padl Dobryňuška do mých rukou, do mých rukou a do mé vůle! Čeho se mi zachce, to s ním udělám:

Zachce-li se mi, potopím mladého Dobryňušku, zachce-li se mi, vezmu si Dobryňušku do chobotu a do zajetí ho odnesu, zachce-li se mi, ohněm Dobryňušku ožehnu, zachce-li se mi, tak Dobryňušku sama sežeru."

Spoléhám-li na dobový popis saně nazvané hadisko Gorynisko, nedělají mi starosti její tři hadí hlavy, jako spíše dvanáct chobotů, kterými pravděpodobně své oběti uchopí a odnáší do zajetí. Navíc je zajímavé i tvrzení saně, že Dobryňa upadl do její vůle. Máme-li toto tvrzení pokládat nosné, odvozeně již dříve popsané schopností o to nebezpečnějších dračích hadičů:

Vnutit lidské bytosti liché představy?

Tu hadisko Gorynisko proklaté začalo na Dobryňušku jiskry sypati a páliti ho na bílém těle. A mladý Dobryňuška neměl ničeho nic, co by vzal do bílých ruček, neměl, čím by se sani zprotivil.

I naplnil na břehu povalující se kovovou helmici hlínou a pln hněvu hodil na běsnící saň. Ta padla k zemi a již na ní Dobryňa klečí a chce ji utrhnout její hlavy. A již saň prosí o milost: "Ty mladičký Dobryňuško Nikitiči! Neubíjej mne, saně líté, pusť mě, abych mohla poletovat po širém světě. Uděláme spolu velikou smlouvu:

Ty již nikdy nezajede daleko širým polem, až k těm horám Soročínským, aniž bude šlapat mladých háďátek. Nebudeš propouštět na svobodu ruských zajatců, aniž koupat v řece Pučaji. A já již nikdy nevzlétnu na Svatou Rus, kosit ruských lidí, abych hromadila ruských zajatců."

Slovo dalo slovo a jakmile Dobryňa uvolnil své sevření, sáň se vznesla k oblakům a letěla nad Kyjev, kde uchvátila knížecí neteř, mladičkou Zabavu Pušatičnu a hurá do své hluboké hadí nory.

Tehdy Vladimír, červené slunéčko, kníže stolnokyjevský sezval čaroděje, kouzelníky, i dávné rytíře a po tři dny je hostil a s nimi hovořil:

"Aj, vy moji knížata a bojaři, silní ruští bohatýři, všichni černokněžníci a čarodějové! Je-li v našem městě Kyjevě takových lidí, kteří by zajeli do širého pole, k těm slavným horám soročínským a k těm slavným norám hadím, je-li takových lidí, kteří by mohli sestoupiti do hluboké nory hadí a kteří mohou vysvobodit mou milovanou neteřku, překrásnou Zabavušku Pušatičnu?"

Z téže řeči vyplývá několik rozporů. Aniž má být čtenáři jasné, kdo že má být tím Vladimírem, červené Slunéčko. Cílem christianizačního převyprávění, nás má jako první reminiscence uchopit za pačesy, nejen řecká přilbice, ale kníže Vladimír, jenž jako první Kyjevský kníže přijal křesťanství. Témuž však odporuje titul "Červené slunéčko", jenž přináležel pouze synu Titánky Léty - Jarovi, a jeho inkarnacím (pravděpodobně příchodům v čase). Jaro (Jura, Jaruna, Jaryla, Jaryk) bájný vládce našich preslovanských předků, který v čase uměle vyvolané planetární katastrofy vyvedl svůj lid z hroutící se Severije. že Dobryňa (viz možné české zvukomalebné podoby i významy: dobrý, bryň, braň, obránce) může být dalším zákrytným významem pro Perunice, o jehož misi bude zakrátko řeč. Jistá shoda obsahu může nepřímo stvrdit a upřesnit další detaily starověkého trileru. Navíc bylina o Dobryňovi Nikitiči upřesňuje jednu z oblastí, kde se nacházel jeden z hado dračích koncentračních táborů. V hadích norách, hluboko pod povrchem rostlého terénu, do kterých ústila hluboká díra. Kdesi v Soročínských horách. Jasně, že bohatýři a kouzelníci připomněli knížeti Dobryňovo slavné vítězství nad saní i jejich vzájemnou dohodu.

A bylo rozhodnuto:

Dobryňa osvobodí kniene Zabavu.

Již junák Dobryňa sedlá svého bohatýrského koně. A zaplakala jeho matička rodná:

"Já jsem Dobryňušku porodila a byl bez poskvrny! Jak vejde do děr hadích, jak vejde k těm hadům lítým, hadi zahubí jeho bílé tělo a vypijí jeho červenou krev!"

Nelze, než potvrdit, že vyzbrojený Dobryňa, po rozšlapání množství hadích mláďat saně Goriniska, šťastně dorazil až k hadím norám, uzavřeným "zámky měděnými a závorami železnými". Nic však nemohlo zastavit bohatýra Dobryňu a již sestupuje do hlubokých hadích nor. Tam v nesmírném množství zajatců, mezi množstvím i zajatců ruských, vidí množství bohatýrů, bojarů i knížat. Samotnou Zabavu Pušatičnu však nalézá ve spárech hadiska Goryniska. Následují vzájemné výčitky o neplnění slibu:

Proč rozšlapáváš má mladá háďatka? Proč přicházíš k horám Soročinským? Proč žádáš o propuštění mých zajatců?

Odpověděl Dobryňa, syn Nikitič: "Ach, ej, ty sani proklatá! A když jsi ty letěla od řeky Pučaje; proč pak jsi letěla přes hrad Kyjev? A proč jsi se k syré zemi spustila? A proč jsi nám unesla Zabavušku Pušatičnu? Vydej mi nyní knížecí neteř bez boje a krveprolití!"

Zkrátím vyprávění a prozradím, že shoda zhola nemožná. Následný Dobryňův boj se saní trval celé tři dny a tři noci. Vítězství se klonilo tu na jednu, tu na druhou stranu. až tu náhle saň padá k zemi a krev se z ní v proudech valí. Je to lidská krev, kterou zmeje vysávají z lidí, neboť potřebují k léčení svých psychosomatických potíží a genetickým pokusům?

Zábava Pušatična osvobozena a konečně zpět v Kyjevě.

A osvobozených ruských zajatců bylo prý takové množství, že když vycházeli z hadích nor, byl takový veliký hluk, že daleko široko byl slyšen.

Tak mnoho jich bylo, říká legenda.

"A my Dobryňovi za to slávu pějeme".

Poznámky pod čarou:

O tom, jak se i v českých národních pohádkách lehce ztrácely mladé princezny:

Česká národní pohádka (Princ Bajaja, zapsaná paní Boženou Němcovou, tématicky spojuje bílého koně (brůnu, prusého komoně) se zlatými podkovami, skrze Svantovíta i Pěrunicova erbovního tvora s protagonistou příběhu, jenž musí tajit své jméno. Z koníka se nakonec vyklube nanejvýš vědoucí duchovní bytost, jež se stává nejen poradcem, ale i významným zbrojním dodavatelem. Zázračný meč, brnění a erbovní Pěrunicův komoň. Vše, jak již to ve slovanských pohádkách bývá, pilně směřuje k osvobození princezen z dračích spárů a úspěšné likvidaci několika hlavého draka, jenž terorizoval království.

V podobném duchu se nese jiná česká národní pohádka téže vzácné autorky: O neohroženém silákovi Mikešovi, synu kováře Matěje (Poznámka: Matěj, což značí: "Dar Boží, též Bohdan - významem odpovídající Daž_bogovi, Pěrunicovu synu.). Také neohrožený Mikeš, syn kováře Matěje usilovně pracuje na osvobození tři princezen z dračích spárů. Není pochyb, že hluboká studnice bez vody, kam se spouští, je zcela jiným světem. Obývaným jednak draky strážci, které neohrožený Mikeš oslepuje zaklínadlem hořící svíce, aby poté zamířil do nádherného zámku, či podzemní dračí pevnosti, kde sídlí vůdčí drak s unesenými pannami. Od nejkrásnější z nich, začarované v malého ošklivého mužíka, se dovídá, jak bezpečně draka eliminovat. Mikeš, syn kováře Matěje/Dažboga skutečně postupuje podle princeznina manuálu a záhy nato drak bídně hyne mořských hlubinách.

Není-li toto zbytkový a zákrytný starověrecký příběh, přeposlaný potomkům skrze věky a nakonec skrze krvavou christianizaci ukrytý českými starověrci do lidových pohádek a skrze lidovou slovesnost, díky Bož eně Němcové až do třetího tisíciletí?