A právě v časech, kdy se Anu (Uran) mů?e konečně stát pánem přilehlého vesmíru, vynořila se z temnot nebytí bezrozměrného vesmíru neznámá entita Prastarých.

Vyu?ívající gigantických elektromagnetických sil k prostupu z propasti času. Entita o ní? hovoří Soupis mrtvých jmen (Nekronomicon) z dílny chaldejských čarodějů.

Mohlo se tak stát na počátku věků. Při formování na?í Sluneční soustavy.

Soupis mrtvých jmen 4.

ŠZdeněk Patrick 1994

Soupis mrtvých jmen

Co víme bezpečně je, ?e dne?ní podoba na?í Sluneční soustavy ani zdaleka neodpovídá někdej?ímu vzhledu. Mám na mysli samý počátek jejího vzniku. O to překvapivěji mů?e znít chaldejský (sumerský) epos Enúma Eli?.

Pokusíme se nyní, prostřednictvím sumerského eposu Enúma Eli?, vytvořit si dal?í alternativní představu o planetárním uskupení na?eho slunečního systému, jen? nemusel být nutně toto?ný s tím, co jsem popisoval kdysi, či je k vidění na nebeské obloze dnes.

Ačkoliv je nejisté, od koho vlastně Sumerové informace o zásadních změnách na?í sluneční soustavy získali, je naopak téměř jisté, ?e popisované změny probíhaly v daleké minulosti, která je nejen Sumerům - vědecky "přísně zakázaná".

Zopakujme si je?tě jednou příběh z počátků časů první generace chaldejských bohů (zástupně planet), nebo? je to čas, kdy do na?í právě tvořící se Sluneční planety pronikli "Prastaří nebes". Entita, je? postupně v čase kolonizuje planetu Zemi.

Zlo, je? se vynořilo z Temné země nebytí.

"Na počátku věků, kdy? nahoře nebesa nebyla pojmenována a dole Země nebyla zvána, tu prastarý Apsú a jejich ?ivotadárná Tiámat, rodička ve?kerenstva, své vody smísily dohromady."

Nevynořily se je?tě pastviny a rákosové hou?tiny nebyly vidět.

Kdy? ?ádný bůh se je?tě neobjevil

I. Tabulky eposu EnĂşma Eli?

Babylónský epos o stvoření světa

(Mýty staré Mezopotámie).

Na počátku věků, kdy nebesa nebyla pojmenovaná a Země (Ki) nebyla zvána, tu prastarý vesmírný oceán Apsú (té? Abzú) - mezihvězdný plyn obsahující převá?ně molekuly vodíku se smísil s ?ivotadárnou Tiámat, zhu?těným hvězdným prachem, obsahujícím v?echny ?ivotadárné stavební prvky (uhlík, vápník, dusík atd.)

Je?tě zdaleka se nemohly objevit pastviny a rákosiny u říčních toků, V?dy? se je?tě neobjevili ani Bohové (zástupně planety).

Rotující hvězdný prach obsahující v?echny stavební prvky promísený mezihvězdným plynem, obsahujícím mimo jiné i molekulární vodík se pozvolna smr??uje a gravitační síly jej rozdělují na obálky prvních planet, je? nabalují dal?í stavební materiál. Neuva?ujeme-li ji? připravený hmotný objekt, jen? jednou zazáří jako ?ivotodárná hvězda ?ama? (té? Utu - Slunce).

Gravitační síly a smr??ování hmoty musí nejdříve dosáhnout v jádru budoucí hvězdy několika milionů stup�ů celsia, aby mohlo Slunce vzplanout a spalovat vodík (získaný z praoceánu Apsú) na helium.

Nicméně, a? se tak stane bude, podle jiných kosmologických legend, stvořen i bájný Světlono? (Lucifer, Lucifug), první a nejkrásněj?í z bo?ích bytostí.

Tato zásadní informace, z úvodní části babylonského eposu Enúma Eli? tvrdí, ?e pochází z dávných dob, kdy nebylo nikoho, kdo by pojmenoval nejen Zemi, ale i okolní vesmírné prostory.

V?e bylo pusté a bez ?ivota.

Co? je velmi pozoruhodné tvrzení, je? není v rozporu se ?ádnou doktrínou, či učením.

Uvá?íme-li neprůchodnost informací v současných mediálních systémech, či naopak plí?ivou cenzuru celé ?kály nátlakových uskupení, pak jsou zcela namístě pochyby i o mo?nostech dávných "bohů" obelstít informační ?um a přes propasti času zaslat tyto zcela zásadní informace nejistotě budoucího věku. Zejména proto, ?e dávní "bohové" patří, i dle vědců, pouze do folklorní mystiky.

Nicméně připus?me pro tuto krátkou chvíli, ?e na?í sluneční soustavu, obklopenou vesmírným praoceánem Apsú, tvořila na počátku věků pouze Tiámat, budoucí roditelka ?ivota.

Hovoříme o dobách, kdy nebylo ?ádné rozumné bytosti schopné zaznamenat cokoli.

Planeta, či zárodečná obálka Tiámat, tvořena zhu?těným prachem prý původně obíhala kolem ústřední hvězdy "?ama?e" (o něm? epos sice tajuplně, nicméně v souladu s přírodními zákony mlčí) a její tě?i?tě se pohybovalo po tém?e orbitu, kde se dnes nalézá pásmo asteroidů.

Dnes bychom ji ve zmíněné oblasti tě?ko hledali, nebo? byla později zničena v planetárním kataklyzmatu. Respektive roztr?ena ve dví. Jedna její polovina snad dodnes obíhá v podobě meteorických rojů a miniplanetek, kdy? druhá byla "odta?ena" blí?e ke Slunci, "ani? by se vylily oceány do prostoru".

Dříve, ne? se v?e právě popisované uskuteční, vytvořily gravitační síly na?í sluneční soustavy dvě zbrusu nové planety:

"Kdy? se Lachmu (Mars) a Lachamu (Venu?e) objevily a jménem nazvány byly..."

Z dávného textu jasně vyplývá, ?e Mars a Venu?e vznikly a? v dobách, kdy mohly být pojmenovány rozumnými bytostmi.

Jakými?

Vzápětí (v procesu trvajícím pravděpodobně relativně krátce) se objevily dal?í dvě planety:

An?ar (Saturn) a Ki?r (Jupiter), jejich? spojené gravitační síly se staly rodiči dal?í planety Anu (Uran ).

Není jistě bez zajímavosti, ?e Saturn a Jupiter, podobně jako Uran a později i Neptun, patří do té?e skupiny "obřích" planet (V porovnání se zbývajícími planetami). Navíc Saturn, Jupiter a Uran mají jako jediné planety prstenec.

Dal?ím podezřelým fenoménem eposu Enúma Eli? je skutečnost, ?e logicky popisuje vznik planet postupující od centra gravitačních sil.

Tedy od pomyslného středu na?i planetární soustavy. Tam, kde tu?íme Slunce (?ama? - později v?ak řadili Sumerové planety od vněj?ího kruhu).

Dříve ne? se mohl stát Anu (Uran) dominantním bohem v na?í sluneční soustavě, Anuem navý?ené gravitační síly umo?nily vytvoření Neptuna (Ea).

Merkur je kapitola sama pro sebe. Jakkoliv hovoříme o planetě, svoji velikost i krátery zbrázděný povrch připomíná spí?e Měsíc.

Původně objekt náhodně přilétající do vznikající planetární soustavy, aby se načas usadil blízko trajektorie bájné Tiámat. Zde při planetárním kataklyzmatu zřejmě při?el ke své zjizvené tváři.

Nakonec byl gravitačními silami Neptuna zbaven bo?ské záře a pásu, zbaven koruny, aby nakonec skončil jako první planeta nedaleko Slunce.

eho září se naopak oděl Ea (Neptun)

A? ji? tomu bylo jakkoliv, je Anu (Uran) pova?ován chaldejskými eposy za otce Enlila (Neptuna).

Zbytky zárodečné obálky Tiamát byly roztr?eny sítí gravitačních sil ve dví. Přičem? z jedné části, v době vrcholícího kataklyzmatu, mohlo být vytvořeno pásmo planetek. Druhá část, zavlečená blí?e Slunci, se mohla stát planetou Ki (Zemí) a Kingu (někdej?í planetka), jejím Měsícem.

A právě v časech, kdy se Anu (Uran) mů?e konečně stát pánem přilehlého vesmíru, vynořila se z temnot nebytí bezrozměrného vesmíru neznámá entita Prastarých.

Vyu?ívající gigantických elektromagnetických sil k prostupu z propasti času. Entita o ní? hovoří Soupis mrtvých jmen (Nekronomicon) z dílny chaldejských čarodějů.

Mohlo se tak stát na počátku věků. Při formování na?í Sluneční soustavy.