Soupis mrtvých jmen

Pokud si dobře vzpomínám, tak vetřelci typu Asura, tvrdili našim mezopotamským předkům, že jejich rod, respektive planetu, postihlo nesmírné planetární neštěstí (později, po 4 000 letech, prý přijuchali s jinou variantou. Neštěstí postihlo prý "bratry" v Orionu. Potřebují tedy naše enzýmy, krev a množství genetického materiálu).

Jedině možná záchrana tehdy prý byla skrze pozemské zlato, pomocí něho? vybudují kolem své domovské planety ochrannou barieru.

Co? není až tak hloupý nápad. Možná směřující k eliminaci dálkových detekcí, respektive odklonění, či částečné pohlcení detekčních signálů zrcadly na bázi zlata či naopak stříbra.

Egypt se posléze stává ubohou provincií starého Říma.

Nastává období starého Říma, z něho? pocházejí pouze dílčí informace o fenoménu sukubi a inkubi. Časů, kdy křesťané byli ještě neznámou budoucností a nezvaní démonští návštěvníci římských ložnic, pracovali kupodivu podle stejně ďábelského scénáře, jako bedroom vizitors dvacátého století.

Nezávisle na vůli a vědomí svých obětí, s nimi zcela netradičním způsobem "souložili" již před více než třemi tisíci léty.

Termín sucubi a incubi překvapivě není církevním vynálezem, jakkoliv v inkvizičním slovníku Svaté inkvizice rychle zdomácněl.

Po Římu, jenž je navždy zničen germánskými barbary, přichází do úvahy Vatikán:

Při pravidelné generální audienci na Svatopetrském náměstí, kterou oficiálně pořádá úřadující Pape?, oznámil Jan Pavel II. (polský rodák Karol Wojtyla) potvrzení církevního dogmatu o existenci neviditelných nebeských bytostí.

Existence andělů byla účelově popírána již od dob saduceů (konzervativní křídlo vyšších židovských kněží pracujících jako protějšek farizeů).

Ve středu 9. července 1986 cítil Pontifex Maximus opětovně závěry 1. vatikánského koncilu potvrdit. Andělé jsou nesmrtelné duchovní inteligentní bytosti se svobodnou vůlí. Jsou to neviditelné bytosti provázející nás všemi našimi lidskými touhami a nadějemi.

Odvá?né vyhlá?ení, jež se musí opírat o důkazní materiál!

Připomeňme si pro úplnost, že existují i padlí andělé, někdejší strážci nebes, o nichž hovoří nejen Platon v úryvku "Kritias", ale i apokryfní Enochova kniha.

Ve sklepních prostorách Vatikánu (v místech někdejšího močálu), respektive v klenutých prostorách pod vatikánskou knihovnou, v udusané půdě (kam lidská noha nevkročila prý již pět set let), byly údajně nalezeny ostatky (lebky) bytostí, li?ící se od zavedeného typu člověka. Pape? Jan Pavel II. vydal, prý zřejmě na popud světových bezpečnostních složek, okamžitý přísný příkaz mlčení. Jan Pavel II. (polský rodák Karol Vojtyla) nález údajně komentoval slovy: "A" již je to cokoliv, předkové měli dobrý důvod "To" tam pochovat a zapomenout".

Jistý luteránský pastor papeže Jana Pavla II. (Michal Maregski) komentoval záležitost slovy: "Spekulace, že cizinci s kosmu mohli být našimi předky zobrazováni jako andělé, není pravděpodobná, neboť proč by byli andělé pochovaní přímo ve Vatikánu a vzápětí zcela zapomenuti??

Možná proto, že se jednalo o druhou, přesněji - opačnou (zlejší) skupinu adělských návštěvníků, kteří kdysi padli do tenat Svaté Inkvizice.

Připomeňme si, že před 500 lety (cca 1506 n. l.) byl Vatikán nejmocnější světovou institucí. Z tohoto faktu vyplývá další varianta: EBEové - vyslanci a zároveň vazalové mimozemců typu Asura nav?těvují pouze mocná uskupení, skrze která lze mnohem snadněji praktikovat své agresivní choutky a nepozorovaně implantovat zánik lidstva do celého světa.

Pokud se v souvislosti s nálezem jedním dechem připomíná někdejší močál, jenž tu kdysi býval, pak lze odvozeně uvažovat možnost, že zmiňovaných pět set let je zavadějící informace.

Ulo?ení mimozemských ostatků lze tedy klást mezi roky cca 300 až 1506 n. l. Tedy do období, kdy se křesťané definitivně zmocnili Říma a potažmo i celé Evropy.

Nyní je již jen na naší odvaze zkoumat, zda-li se v uvedeném časovém intervalu skutečně nepřihodilo cosi podivného a nepřirozeného!

Dne 13. března 1233

V mnohých případech jeho horní polovina září a to tak intenzivně, že osvití celou okolní prostoru. Ona bytost, nazývaná "průvodce" posléze mizí a stává se neviditelnou.

Mimo jiné byla tato bytost v průběhu času obviněna, že plodí s pozemskými ženami lidem nepodobné nestvůry.

Roku 1484 vydal papež Innocenc VIII. (Neposkvrněný VIII,) bulu Summis desiderantes affectbus, obsahující teze boje proti herezi a čarodějnictví.

Již o tři roky později (1487 n. l.) tyto teze dva německo katoličtí mni?i (Jacob Sprenger a Kramer) pečlivě rozpracovali. A to do nejmenších detailů a se vší germánskou důkladností!

Světlo světa tak spatřil nebývale "pokrokový" návod, "jak nenápadně sledovat, stíhat a následně eliminovat všechny vytypované možná možné nepřátelské osoby, dodatečně podezřelé ze zlých úmyslů, čarodějnictví, magie a spolupráce se Satanem".

Tento zcela vyjímečně hanebný spis se stal výchozím materiálem nejen Velkých i malých svatých inkvizitorů při následném běsnění. Ale mnohem později i k odhalení třídního nepřítele, či možná možného teroristy. Aniž podezřelý vůbec, kdy tužil, že cosi podobného vůbec existuje.

Miliony čarodějnic, heretiků a nevinných osob bylo vyhlazeno z tohoto světa. A to s příslovečnou krutostí.

Pocházející prý z čistého milosrdenství "Svatých Otců".

"Očistným" plamenům slavnostního autodafé pak vždy předcházelo nemilosrdné mučení inspirované Svatou Inkvizicí.

Tak kruté, že mnohdy přítomní přísedící omdlévali hrůzou.

Pokud mučitelé naopak neřičeli ničemnou slastí!

Jakoby zlé síly opustily samo peklo a Satan sám konvertoval ke katolické církvi, aby se stal Velkým Inkvizitorem.

Zůstala pouze nezměnitelná jistota: Děti upálených i děti jejich dětí se již nikdy nenarodily.

Je jim cizí pravda i dobročiní.