A právě v časech, kdy se Anu (Uran) může konečně stát pánem přilehlého vesmíru, vynořila se z temnot nebytí bezrozměrného vesmíru neznámá entita Prastarých.

Využívající gigantických elektromagnetických sil k prostupu z propasti času. Entita o níž hovoří Soupis mrtvých jmen (Nekronomicon) z dílny chaldejských čarodějů.

Mohlo se tak stát na počátku věků. Při formování naší Sluneční soustavy.

Soupis mrtvých jmen 4.

©Zdeněk Patrick 1994

Soupis mrtvých jmen

Co víme bezpečně je, že dnešní podoba naší Sluneční soustavy ani zdaleka neodpovídá někdejšímu vzhledu. Mám na mysli samý počátek jejího vzniku. O to překvapivěji může znít chaldejský (sumerský) epos Enúma Eliš.

Pokusíme se nyní, prostřednictvím sumerského eposu Enúma Eliš, vytvořit si další alternativní představu o planetárním uskupení našeho slunečního systému, jenž nemusel být nutně totožný s tím, co jsem popisoval kdysi, či je k vidění na nebeské obloze dnes.

Ačkoliv je nejisté, od koho vlastně Sumerové informace o zásadních změnách naší sluneční soustavy získali, je naopak téměř jisté, že popisované změny probíhaly v daleké minulosti, která je nejen Sumerům - vědecky "přísně zakázaná".

Zopakujme si ještě jednou příběh z počátků časů první generace chaldejských bohů (zástupně planet), neboť je to čas, kdy do naší právě tvořící se Sluneční planety pronikli "Prastaří nebes". Entita, jež postupně v čase kolonizuje planetu Zemi.

Zlo, jež se vynořilo z Temné země nebytí.

"Na počátku věků, když nahoře nebesa nebyla pojmenována a dole Země nebyla zvána, tu prastarý Apsú a jejich životadárná Tiámat, rodička veškerenstva, své vody smísily dohromady."

Nevynořily se ještě pastviny a rákosové houštiny nebyly vidět.

Když žádný bůh se ještě neobjevil

I. Tabulky eposu Enúma Eliš

Babylónský epos o stvoření světa

(Mýty staré Mezopotámie).

Na počátku věků, kdy nebesa nebyla pojmenovaná a Země (Ki) nebyla zvána, tu prastarý vesmírný oceán Apsú (též Abzú) - mezihvězdný plyn obsahující převážně molekuly vodíku se smísil s životadárnou Tiámat, zhuštěným hvězdným prachem, obsahujícím všechny životadárné stavební prvky (uhlík, vápník, dusík atd.)

Ještě zdaleka se nemohly objevit pastviny a rákosiny u říčních toků, Vždyť se ještě neobjevili ani Bohové (zástupně planety).

Rotující hvězdný prach obsahující všechny stavební prvky promísený mezihvězdným plynem, obsahujícím mimo jiné i molekulární vodík se pozvolna smršťuje a gravitační síly jej rozdělují na obálky prvních planet, jež nabalují další stavební materiál. Neuvažujeme-li již připravený hmotný objekt, jenž jednou zazáří jako životodárná hvězda Šamaš (též Utu - Slunce).

Gravitační síly a smršťování hmoty musí nejdříve dosáhnout v jádru budoucí hvězdy několika milionů stupňů celsia, aby mohlo Slunce vzplanout a spalovat vodík (získaný z praoceánu Apsú) na helium.

Nicméně, až se tak stane bude, podle jiných kosmologických legend, stvořen i bájný Světlonoš (Lucifer, Lucifug), první a nejkrásnější z božích bytostí.

Tato zásadní informace, z úvodní části babylonského eposu Enúma Eliš tvrdí, že pochází z dávných dob, kdy nebylo nikoho, kdo by pojmenoval nejen Zemi, ale i okolní vesmírné prostory.

Vše bylo pusté a bez života.

Což je velmi pozoruhodné tvrzení, jež není v rozporu se žádnou doktrínou, či učením.

Uvážíme-li neprůchodnost informací v současných mediálních systémech, či naopak plíživou cenzuru celé škály nátlakových uskupení, pak jsou zcela namístě pochyby i o možnostech dávných "bohů" obelstít informační šum a přes propasti času zaslat tyto zcela zásadní informace nejistotě budoucího věku. Zejména proto, že dávní "bohové" patří, i dle vědců, pouze do folklorní mystiky.

Nicméně připusťme pro tuto krátkou chvíli, že naší sluneční soustavu, obklopenou vesmírným praoceánem Apsú, tvořila na počátku věků pouze Tiámat, budoucí roditelka života.

Hovoříme o dobách, kdy nebylo žádné rozumné bytosti schopné zaznamenat cokoli.

Planeta, či zárodečná obálka Tiámat, tvořena zhužtěným prachem prý původně obíhala kolem ústřední hvězdy "Šamaše" (o němž epos sice tajuplně, nicméně v souladu s přírodními zákony mlčí) a její těžiště se pohybovalo po témže orbitu, kde se dnes nalézá pásmo asteroidů.

Dnes bychom ji ve zmíněné oblasti těžko hledali, neboť byla později zničena v planetárním kataklyzmatu. Respektive roztržena ve dví. Jedna její polovina snad dodnes obíhá v podobě meteorických rojů a miniplanetek, když druhá byla "odtažena" blíže ke Slunci, "aniž by se vylily oceány do prostoru".

Dříve, než se vše právě popisované uskuteční, vytvořily gravitační síly naší sluneční soustavy dvě zbrusu nové planety:

"Když se Lachmu (Mars) a Lachamu (Venuže) objevily a jménem nazvány byly..."

Z dávného textu jasně vyplývá, že Mars a Venuše vznikly až v dobách, kdy mohly být pojmenovány rozumnými bytostmi.

Jakými?

Vzápětí (v procesu trvajícím pravděpodobně relativně krátce) se objevily další dvě planety:

Anšar (Saturn) a Kišr (Jupiter), jejichž spojené gravitační síly se staly rodiči další planety Anu (Uran ).

Není jistě bez zajímavosti, že Saturn a Jupiter, podobně jako Uran a později i Neptun, patří do téže skupiny "obřích" planet (V porovnání se zbývajícími planetami). Navíc Saturn, Jupiter a Uran mají jako jediné planety prstenec.

Dalším podezřelým fenoménem eposu Enúma Eliš je skutečnost, že logicky popisuje vznik planet postupující od centra gravitačních sil.

Tedy od pomyslného středu naši planetární soustavy. Tam, kde tušíme Slunce (Šamaš - později však řadili Sumerové planety od vnějšího kruhu).

Dříve než se mohl stát Anu (Uran) dominantním bohem v naší sluneční soustavě, Anuem navýšené gravitační síly umožnily vytvoření Neptuna (Ea).

Merkur je kapitola sama pro sebe. Jakkoliv hovoříme o planetě, svoji velikost i krátery zbrázděný povrch připomíná spíše Měsíc.

Původně objekt náhodně přilétající do vznikající planetární soustavy, aby se načas usadil blízko trajektorie bájné Tiámat. Zde při planetárním kataklyzmatu zřejmě přišel ke své zjizvené tváři.

Nakonec byl gravitačními silami Neptuna zbaven božské záře a pásu, zbaven koruny, aby nakonec skončil jako první planeta nedaleko Slunce.

eho září se naopak oděl Ea (Neptun)

Až již tomu bylo jakkoliv, je Anu (Uran) považován chaldejskými eposy za otce Enlila (Neptuna).

Zbytky zárodečné obálky Tiamát byly roztrženy sítí gravitačních sil ve dví. Přičemž z jedné části, v době vrcholícího kataklyzmatu, mohlo být vytvořeno pásmo planetek. Druhá část, zavlečená blíže Slunci, se mohla stát planetou Ki (Zemí) a Kingu (někdejší planetka), jejím Měsícem.

A právě v časech, kdy se Anu (Uran) může konečně stát pánem přilehlého vesmíru, vynořila se z temnot nebytí bezrozměrného vesmíru neznámá entita Prastarých.

Využívající gigantických elektromagnetických sil k prostupu z propasti času. Entita o níž hovoří Soupis mrtvých jmen (Nekronomicon) z dílny chaldejských čarodějů.

Mohlo se tak stát na počátku věků. Při formování naší Sluneční soustavy.