ANUNNAKI, NEBO SYN BELIALŮ?

©DMK, Cassurgis , Praha 2018

Beliálů

Není to až tak dávno (v roce 1998), co jsem měl možnost, na vlastní oči, spatřit v Praze... Kde se vzal, tu se vzal. Kráčel si loudavě, snad i rozvážně po Příkopech směrem ke Komerční Bance, přesněji k městským hodinán u kterých za dávných dob číhával fotograf, který mě kdysi dávno vyfotil s mojí mamkou a hodinami v pozadí.

Mezitím se Anunnaki, sám samojediný, zvláčnělou chůzí pomalu a jistě blížil k oněm veřejným hodinám, aby záhy zíral tváří v "tvář" do ciferníku, jenž se i dnes stále ještě tyčí ve výši 4 metry nad stávajícím terénem. Bylo jasné, že pán je zvědavý cizinec, nepatrně tučný, možná svalnatý, nepatrně snědší, s mírně semitským nádechem, procházející se s jistými, až retardovanými pohyby, městem.

Marně jsem manželce o několik minut později vyprávěl o tomto neobvyklém setkání.

Nevěřila.

Až do okamžiku, kdy jsme se prostřednictvím osudu, či možná manželky, ocitli v obchodním domě Máj, respektive v oddělení svítidel. Neznámý obr, v saku, které by mi bezpečně posloužilo jako zimní plášť, sahající až po paty, a možná i dále, se pomalu, ale jistě ploužil nedaleko. Bylo zcela jasné, že více než "mravenci" pohybující se u jeho "kyčlí", a v některých obzvlášť drastických případech i mnohem níže, ho nejvíce zajímají právě ty vystavované lucerničky a svítidla. A tak si nenápadně vybral oddělení na druhém konci, odkud jsme jej pozorovali. A hle, již stojí dva, tři metry od nás.

Tentokrát jsem využil své životní příležitosti a požádal jsem svojí ženu poměřit nepoměřitelné. Nenápadně jsem se přesunul, se svými jistými 183 centimetry, blíže k neznámému obru, dávaje při tom bedlivý pozor, aby mne mimoděk, při prohlížení lucerniček, nezašlápl. Tiše jsem pozdravil a požádal za prominutí. Vzápětí jsem udělal čelem zad a mrkaje usilovně na svoji ženu, co tomu říká. Nyní měla i moje manželka možnost zjistit, že jsem byl, tak jako ostatně vždy, ve svých odhadech "při zemi". Konečky mých vlasů stěží dosahovaly k opasku zmíněného gentlemana, jenž svými proporcemi ohromil, pro tuto krátkou chvilku, snad i ostatní návštěvníky. Nic takového se však nestalo. Všichni přítomní se tvářili zcela netečně, jakoby čtyřmetrová výška byla zcela jistě i u nás běžnou vojenskou mírou. Spíše je zajímala bílá stěna, či nabízené zboží. Když zanedbám své úvahy o nevyzpytatelnosti velikostí dveřních otvorů, či cizincově dopravním prostředku, pak nezbývá než konstatovat, že zmíněný obří cizinec měřil, bez několika milimetrů, téměř čtyři metry. Což samo o sobě odporuje nejen údajům uvedeným v Guienesově knize rekordů, ale i v Čechách standardně zavedené člověčí výšce. Jakkoliv proporcionálně sestaven OK. Vypasovaná košile, kožený opasek, kalhoty i sako v barvách anglických gentlemanů, či bankovních úředníků GP, vyslaného kavárenskými mudrlanty. Vše šité na míru. Jen ty výšce a objemu přiměřené boty s velmi kulatými špičkami, jako by jej brzdily.

V tentýž okamžik stouply v mých očích akcie legendárních obrů do nebývalé úrovně, i když zakrátko tento pocit rychle vyprchal pod dojmem "běžných" denních starostí.

Je jen otázkou času, kdy bude vypátrán (pokud se tak již dávno nestalo) nejen gen odpovědný za gigantické rozměry neznámého cizince, ale i přesně určeny fyzikálně-chemické pochody - včetně primárních příčin dnes již neobyčejného vzrůstu.

Prozatím suže konstatuji, že výše zmíněný cizinec se na sklonku svého života svým možným potomkům pravděpodobně velmi prodraží. až jednoho krásného dne ze svých ramen setřese veškerou pozemskou tíži (přeji mu však předlouhá léta pozemských radostí) a odebeře se ke svým předkům, budou aktuální, mimo nadstandardní rakev a obří hrob i nestardardní starosti o vhodnosti pohřebního velkovozu. V opačném případě, využije-li kremačních výhod, ochudí budoucí archeology o možnost utajit před širokou veřejností, že kdysi dávno žili na této planetě obří lidé. A toho je mi již teď líto.

Nyní vyprávění přeruším. Celý příběh jsem vložil do knihy Dýmající zrcadlo, rozžehnal jsem se s rodinou a odklusal. v roce 2002 na operaci srdce, kterou jsem ve zdraví přežil i s myšlenkou, že si půjdu výšku hodin přeměřit. Jakkoliv vím, že semafory i pouliční hodiny, přesněji obří ciferníky, bývaly ve 4 metrové výšce.

Pozdě. Mé zlé tušení opět nezklamalo.

Nebyly tam.

Jakkoliv opodál se tyčily jiné, leč jen poloviční, dvoumetrové.

Zmizely i fotky.

A nejen ty.

Nevrtá mi hlavou již kdo. To vím dostatečně přesně. Vrtá mi hlavou, že mimo mne a mé ženy, nebylo jediného živáčka, který by na téma Anunnaki v Praze odvážněji pohovořil.

Není divu. Jakkoliv obr procházel kolem několika stovek lidí, jak na Příkopech, tak v Máji, nikdo nic neviděl: Vidět objektivně nemohli, jakoby na povel čučící do výkladních skříní, či do zdi.

A na co si ještě, mimo důležitých mužů nejen na Hlavním magistrátu na Praze 1, vzpomínám?

Na ty, kteří vždy vědí, kde nás sestřelit. Ber, nebo nech.

Dnes již vím, že naše setkání nemělo chybu.

Takže Anunnaki, nebo syn Belialů?

Semeno Anu na Zemi...

Možnost objednání knihy:
Den mluvících kamenů (tři knihy v jedné), s přiloženými obsahy a s dalším listováním knihou, naleznete zde.

Zeman vyhral, spolu s ním aj Česko, Slovensko a obyčajní Európania.