Perpericon a Tatula: Místa, dávných, nikoli však zcela zapomenutých příběhů, která bych určitě chtěl vidět. Takže někdy příště. Prozatím zprostředkovaně: skrze Google Earth, prstem po mapě, fotkami a popisy na Inetu.

Perpericon?

Říkají, že starověké trácké (Drácké) město, přesněji... Někdejší starověká sluneční svatyně, vytesaná do skal, kdesi na východě rodopského pohoří. Asi 15 km od Kardžali (Kargala - Bulharsko), vystavěné na 470 metrů vysoké skále. Tatula (Татулa)?, asi 15 kilometrů východně od Mamčina gradu. Момчилград

Perperikon a Tatula...

Země Zlaté hvězdy Margity© Dýmající zrcadlo & smit.wz.cz © Zdeněk Patrick 2008 © autor: Zdeněk Šmitmajer /73 production Praha 2011

Podobně, jako Perperikon, se Tatula připomíná v souvislosti s tráckým pěvcem a antickým hrdinou Orfeem (Orfeus). Tatula je (i podle domorodců) možným vzpomínkovým božištěm, svatyní (Světlištěm - светилищеm) zasvěceným Dionýsovu kultu, při samé vzpomínce na polobájného Orfea, někdejšího vládce Drákie a Makedonie. Jde o neobyčejně nasílená místa slunečního kultu, věž teb (orákul). Zároveň i rodný kraj polomýtického vládce Drákie a Makedonie Titána Orfea, jenž se měl narodit na březích nedaleké řeky Maricy.

Vycházím-li z tvrzení, že Orfeus byl synem Apollónovým (říká se též, že říčního boha Oiagra) a múzy Kalliopé, pak největší z pěvců bulharských i řeckých legend, ale i někdejší účastník výpravy za "zlatých rounem" (Zákrytný výraz pro Apollónův létající a snad i obojživelný přístroj) do Kolchič (Kolchidy), odvozeně tedy původem Titán, žil na samém rozhraní časů zániku Hyperboreje. A pokud si cvičně (odvozeně z mnoha věrohodných příznaků) ustavíme v čase pevný bod, tedy kolem roku 20 350 př. n. l., pak: Jakkoliv jiná verze, snažící se navodit dojem, že se před rozvášněnými ženami spasil variantou č. 2: útěkem do Severije ( Hyperboreje, někdejšího domova své tragicky zesnulé manželky Euridyké, se mi nezdá být až natolik průchozí. Spíše nejistá. neboť s narušenou příčinností důsledků.

Pokud bude mé časování příliš rozčilující, prosím nedbejte a okamžitě zpropadené vročení událostí buď zneškodněte, nebo zakryjte vhodným předmětem.

A nejen... Jestliže byl synem Apolonovým, byl zároveň synem božského knížete Slovanů Jara (Jury). Odvozeně (z lidského poznání genetiky) vnukem Titánky Léty (Latony).

Účastník výpravy za Zlatým rounem, nebo Zlatým Beranem svého otce?

Pro odolnější čtenáře: Nebo gryfem, či jinou létací havětí knížete Jara (Jaryly)?

Roku 20 346 př. n. l.

Vládou v Empatie (Ematia - Makedonie), ale i zemi Odrytů v Dračiji (Drákiji), byl pověřen svým otcem i polobájný božský pěvec Orfeus a pokud (jen v tomto zkráceném web_článku) pomlčíme o jeho cestě, co experta na božský zpěv, hry na strunné nástroje, či odborníka na Zlaté rouno svého otce, pak zbývá, mimo marnou cestu do Hádova panství, či chcete-li do zcela zničené Severije (Hyperboreje) - jeho neblahý konec, co ústředního hrdiny dobře popsaných národopisných (krajových) zvyklostí, vyplývajících z absolutně nezřízeného popíjení vína, v připomínce na Diova syna, snad rovněž zdejšího krajana - Dionysia.

Povšimněte si prosím, že neříkám Bakchanálie, ryze barbarský režim římských orgií při oslavách vína, zpěvu, žen a co nevím nepovím. neboť ve skutečnosti nezřízené orgie, kde i zvěř (trháná mnohdy zaživa, neboť odmítající se poddat oslavnému rituálu na počest lidského selhání...), sehrávala k posledku oslav svoji smutnou úlohu.

A jak mytologie poctivě zaznamenala, trácké dračice, možná Pýthie, slavného pěvce vlastnoručně roztrhaly, neboť prý rozlícené jeho neustálým smutkem za milovanou Euridiké, která zahynula v ledopádu a třeskutých mrazech Severije (Hyperboreje).

Zkrátka neustále odmítání místních krasavic se Orfeovy očividně nevyplatilo. Kdo ví, jakých oslav, či spíše "bakchanálií" se vlastně Orfeus zúčastnil?

Jakkoliv jsem optimistista, nedávám slavnému pěvci příliš nadějí, že zdráhající se a ženám odporující Orfeus dopadl lépe, než již k ránu, mezi "oslavující" vypouštěná zvěř. Obávám se, že si jeho utržená hlava, odhozená zuřivými dračicemi do proudu řeky Maricy, nebroukala ani jeden veselý tón. Pokud vůbec. Aniž tklivě pěla ve vlnách, jak šetrně tvrdí řecká mytologie.

Aniž si dělám iluze o ostatních jeho, k životu potřebných dílech, neboť nejsou takové věrohodné záznamy hovořící o smuteční tryzně nad zbývajícími ostatky. I to se prý stávalo...

Snad není tajemstvím, že slavný, téměř bájný operní pěvec, služně prý ovládající hru na lyru, byl ve skutečnosti Titán. Podobně jako nedaleko bytující bůh severního větru Boreas a jeho synové, tak jako ostatně bůh války Áres, aniž lze zapomenout na bohyni Léto, tak i Pěruna, Dažboga, či bájného kníže Slovanů Lva Jaro. Vesměs byly bytosti odlišné i jinak tělesně vystrojené, než domorodý lid. Prý okřídlené, v nohách méně ohebné, nemajících kolen, odvozeně i odlišného způsobu rozmnožování. Když i čas pro rozmnožování mohl být přesně vymezen časovým intervalem říje, podobně jako u převážné většiny tvorů na této planetě.

Pokud se kdy něco podobného přihodilo a nejedná o pozdější manipulace s mytologií, pak nemohl být odvozeně mocen, aniž chuti, se spojit s dcerami lidskými. Chtivými sexu s exotickým tvorem.

Pokud uvažuji možné období Orfeovy vlády, pak v zeměpisně rozsáhlé oblasti, včetně zde zdávna sídlících rodů a kmenů (Soudím-li podle názvu Drakije, či nedaleké Sauro_matie, Gadi / Góthové odvozeně angl. Good / Bůh ... viz slovanské Had, Gad), v čase válečného konfliktu, pod přímou správou Černého Idolu (Černého Hada z rodu Hadič Drakonů, či chcetel-li Pythóna) a jejich vazalského uskupení... Odvozeně skrze kněžky / Dračice (Pythie; když slovanské označení pro hádání budoucnosti zní: Gada, Gadač/ka, Hadač/ka) i v zajetí Pythónova krvavého hadího kultu, jenž v průběhu římských časů zcela jistě získal na dokonalosti, co podkladek příštích satanských kultů z dob Černých papežů římsko - katolické církve. Neuvažovat tyto možnosti, bych pokládal za neuvážené.

Titán Orfeus je, v mých očích, prozatím možný současník rozhraní zániku Severije, který sice podle jedné verze zahynul, z mého pohledu, velmi nepříjemně, jak již řečeno, rukama opilých žen roztrhán a volně pohozen do řeky, ač v jiných vyprávěních dostal ještě jednu šanci: Ta milosrdnější, ač méně pravděpodobná verze tvrdí, že zahynul v ledové Severiji, když vytrvale pátral po své milované Euridiké.

Nikoli, že by nepátral. Naopak? Pravděpodobně pátral celé čtyři dlouhé po katastrofickém ledopádu, který Severeji proměnil v mrtvou zasněženou ledovou nicotu a někdejší paláce pokryl ledovým krunýřem a budu-li vstřícný k pohádkám: "... a proměnil v paláce Ledové královny Morany."

Vycházím-li též z poznatku, že Orfeus byl synem Apollónovým a múzy Kalliopy, pak největší z pěvců bulharských i řeckých legend, ale i někdejší účastník výpravy za zlatých rounem (zákrytný význam pro Apollónův létající a snad i obojživelný přístroj) do Kolchič (Kolchidy), žil na samém rozhraní časů zániku Hyperboreje, tedy kolem roku 20 350 př. n. l. Citlivější čtenáře ubezpečuji, že jiná verze, která se snaží navodit dojem, že se před rozvášněnými ženami spasil útěkem do Hyperboreje, domova své tragicky zesnulé manželky, se mi nezdá být vizi průchozí, neboť narušenou příčinnosti důsledků.

Pozastavím se nyní krátce u tvrzení, že Orfeus byl (nejistým) synem Apollóna a (jisté matky) Kalliopé. Odvozeně musela být, z lidského oka pojatého vztahu, jeho babičkou - Titánka Léta (Latona). A otcem božský kníže Praslovanů Jaro - zvaný Rudé Slunko. K tomuto příznaku se vrátím v další kapitole. Tak, jako budu zkoumat příznak, v jakém vztahu se nachází Jaro (Jura) k Trákii (Drakiji). Jediným schůdným východiskem se zdá být fabulace, že Orfeus i jeho matka Kalliopé po jistý čas v roce v Severiji pobývali. Možná poblíž své božské příbuzné Titánky Léto. Určitě se nedaleko vynacházela i Euridiké, do které se beznadějně zamiloval.

Za vládce "Empatie" (též Ematie, pozdější Makedonie) a Drákije (Trakie) jej zřejmě, až po zničení Černého Idola, ustanovil jeho otec Apollyón / Lev Jaro (Rudé Slunce, v časech po planetární katastrofě). S cílem: Potlačit hadí kult a nahradit jej kultem Slunečním. A jak Velesova kniha tvrdí, stalo se tak v čase, kdy organizoval záchranné akce, by vyvedl naše prapředky do bezpečí. Tenkrát se prý vydal podél Ripejských hor (Guralu - Uralu), směrem na jih, pronásledovat Černého Idola, kterého také šťastně dopadl a zničil v jeho dračím doupěti.

Kde? V Dráčiji při železném lese, kdesi u Černého jezera. V Perperikonu, či Tatule? Připomeňme si rovněž, že Kolchič (Kolchida), s ukrytým létajícím Zlatým beranem (viz kapitola Zlaté rouno), se nalézala na protějším východním pobřeží jezerního bazénu (po zatopení slanými atlantickými vodami nazývaného Černé moře.), vlastně na západ od Kavkazu. Proč hovořím o Zlatém rounu, které hlídal nikdy nespící drak, omotaný kolem "stromu života" (možné "hvězdné bráně")? Strážil snad létající stroj boha Apo_lyona? Nemohu jinak, než opakovat: Bájný slovanský kníže Jaro Rudé Slunce (zákrytně Lev - Lion) je totožný s řeckým Apollyonem, a možná i Apollyonem vládcem propastí z Janovy Apokalypsy - Jarova dalšího návratu v čase.

Nyní zpět do dračího doupěte. Lze časově zařadit okamžik, kdy byl Černý Idol (drak hadič) Jarem (Jurou - drako bijcem) dostižen? Mohlo se tak stát nejdříve čtyři roky po zničení Severije. Odvozeně v roce 20 346 př. n. l. A byl to tedy božský Jaro, nikoli egyptský Usirev (Jakkoliv splývají i v jiných legendách), který roku 20 346 př. n. l., svého syna Orfea pověřil vládou nad Empatií (Později Ematijí) a Drákijí (Dráčijí). Jakkoliv božská sestra a manželka Usireva E_seta nalezla asyl v egyptském Iuno, v městě zasvěcených, či chcete-li vědoucích kněží. Přičemž E set, údajné jméno bohyně naznačuje, že pocházela z božího setu (sedu, sídla, sedlce), odvozeně severijského Altyn Gorodu, zvaného též v sanskrtu "Bhaša nagara" Boží město.

Kam však časově zařadit výpravu Argonautů za Zlatým Jarovým rounem, které se Orfeus rovněž zúčastnil? Uvážíme-li, že hledání milované Euridiké v Severiji odvozuji z časového intervalu mezi rokem planetární katastrofy (20 350 př. n. l.), zabitím draka "Pythona" božským Jarem (20 346 př. n. l.), aniž mohu nevzpomenout, že právě v tomtéž období končí věk Vodnáře. S ním i Jarova a Kryšnova epocha, aby začal nový Svarogův den (viz Velesova kniha). Výprava za Zlatýn Jarovým rounem (Létajícím strojem) zřejmě proběhla v časovém intervalu mezi 20 346 př. n. l. a Orfeovým návratem do Tatuly. V období oslav nezřízeného pití a nevázaného života končícího Pythonova (Hadího) kultuž A tak mne napadá hříšná myšlenka: Při Orfeově konci asistovaly Dionýsovy oslavy, nebo promyšlená pomsta Pythyí?

Vraťme se zpět do časů neustále tmy, velké zimy a sněhových bouří. Rudě prosvítající Slunce bylo prý možné poprvé spatřit, mezi těžkými mračny, nejdříve čtyři roky po kosmické havárii Země. Jakkoliv i zde brzy objevíme další komplikace s místem i časem: Musíme totiž uvážit, že se planeta při katastrofě značně pootočila a zcela se změnily zeměpisné souřadnice míst, tedy i myšlená poloha Slunce v zodiaku (Zvěrokruhu). Výsledně... Pupkem světa přestal být ten původní, aby se pro příště staly novým pupkem světa jiné Delfy. Tentokrát u Středozemního jezerního bazénu. Ale které Delfy byly ty původní? Pod nimiž se svého času, ve svém doupěti skrýval nebezpečný had s dračí hlavou - Pythón? Byl jim snad Perperikon, či nedaleká Tatula v Dračii, nedaleko Velkého jezera (Černého moře)?

Že si dovoluji příliš?

Nuže dobrá... Stále musíme uvažovat i Kolchič (Kolchidu) a západní Kavkaz.

Nemohu zatím jinak: neboť tuším, že se Země v čase planetární katastrofy pootočila a nic kloudného nezůstalo na svých místech...

Je-li vůbec možné, aby místa Perperikon a Tatula (v dnešním Bulharsku) byla, v časech Starého světa, tedy před katastrofou, středobodem a svatyní Pythonova uctívání?

Vybudovanou nad jeho podzemní pevností. Aby i celá okolní oblast byla nazývaná Dráčijí (Drakijí - Thrakií). A celé rozsáhlé oblasti dnešního Černomořského pobřeží táhnoucí se až ke Kolchič, podléhající, v jistém časovém úseku, moci Černého Hado Draka - Sauromatií (Plazo Dračíjí). Když i Kolchičský Kavkaz je nyní též v podezření skrze mytologické vyprávění "O Soslanovi".

Proč si vlastně dovoluji časově řadit dávné eposy a polomýtické i tzv. mýtické události?

Pouze jsem stanovil přesně nepřesný pevný bod, abych skrze něj odvodil posloupnosti možných dějů, porovnal s EU studií Y- chromozomu, s časováním Velesovy knihy, s archelogickými poznatky i údaji slovanského kalendáře (z pera pana Lavašova).

A co pak udělám s pevným bodem a ustavenou posloupností?

Posoudím, jak a zda vůbec, jej lze posouvat, byť s jistým rozptylem dat, směrem k roku 17 570 př. n. l., do času, kdy možná na této planetě přebýval božský Herakles a Usirev, nebo ještě dále, než jen k mayskému roku 14 471 př. n. l., kdy: "Nadešel den smrti a dospělí odešli do kraje Mictlan. Pouze malé děti mohly zůstat poblíž stromu života." (Připomínám, že "strom života" je zákrytný význam pro "hvězdnou bránu".)

Zda vůbec neposunu konec Severije a pootočení planety v čase neobyčejné potopy, o které hovoří národy po celém světě a kterou jsem si dovolil vročit do roku 10 463 př. n. l., kdy vzápětí Zemi postihlo náhlé ochlazení...