Upozornění:

Santa Orosia es la patrona de Jaca y su diocésis. Se celebra su festividad el 25 de junio: El cuerpo de la Santa se venera en Jaca, y su cabeza en Yebra de Basa. La tradición dice que Orosia era una princesa de Bohemia

Svatá Orosie, patronka Jacy, oslavovaná 25. června: - Orosie, princezna (kněžna) z Čech, dcera českého knížete Mojslava...

St. Eurosia (or Orosia) is the patron saint of Jaca, a city in the province of Huesca of northeastern Spain, in the Pyrenees Mountains. She was born in Bayonne (Čechách) as a member of the nobility.

Svatá Orosia (Eurosia, patronka Jacy, městečka v provincii Huesca na severovýchodu Španělska, v Pyrenejských horách. Narozena v Čechách urozeného původu...

Tento článek je motivován článkem v Moravia Magna, s tím rozdílem, že uvažuji v příběhu platné slovanské Provi - Právo a zavedené slovanské zvyky. Z téhož i jiného důvodu neuvažuji Svantožizň (tak jak činí na př. Moravia Magna, či František Palacký) za nevěstu knížete Svatopluka, nýbrž za nikoho jiného, než pozdější sv. Ludmilu. Zároveň se netajím přesvědčením, že Gorivojova matka, Gostějvidova (krvavě nesmlouvavými křesťany mrzce transformovaný Hostivít.) manželka, byla sestrou, či velmi blízkou příbuznou krále Velké Moravy Rostislava. Svatopluk pak byl bratrancem svého, či strýcova stále "nažhaveného želízka" v žáru české kotliny a ordálního pole v Pragitae (na Pankráci - poblíž Vyšehradu) zejména, příbuzenskými vztahy jednoznačně určeného vazala knížete Gorivoje. Příběh o mladičké kněžně Dobroslavě (i když ve zkrácené verzi, zde... téměř(?) ucelený), jsem použil při specifikaci oddělených dějů starověreckých dějin Slávů, kterými se současné době zabývám.

Příběh Sv. Dobroslavy

© Zdeněk Patrick 2010

...zvaná sv. Orosia.

Zanedbaná historie lidstva © Zdeněk Patrick - 2010 Praha

Země Zlaté hvězdy Margity © Zdeněk Patrick - 1998 Praha

Rok 872 n. l. Fuldské anály zaznamenaly zprávu o pěti českých vojvodech, které prý udatní Frankové zahnali na útěk, kamsi k povodí Vltavy. Mnoho Čechů prý zahynulo ve vodách Vltavy. Přičemž jsou známá i jména některých knížat: Zuentoslao - Sventoslav, Vitislao - Vítězslav, Heriman - Horimír (pravděpodobně však Horivej - Gorivej)?, Spytimír, Moyslao.

Další možný protagonista údajné české blamáže, jehož jméno "Goriwey" (Možná Heriman) bylo dodatečně dopsáno, je v současnosti pokládán za knížete Bořivoje. Což je i možné, pokud bychom uvažovali o jménu v jeho starověrecké podobě. Když naopak jméno Heri_man se zdá být čímkoli, jen nikoli zatraceně dobrým jménem pro starověrecky orientovaného Slávu.

Hoře_voj, či Hory_voj. Zda-li neznalý cizinec pod jménem Heriman neměl na mysli Goriveye, jehož jméno později, kdosi znalější problematiky, dodatečně dopsal. Je jen na dobré vůli čtenáře, jenž prozatím nezná mé pravé úmysly při práci s některými historickými daty, jak posoudí právě nabízenou variantu. Každopádně se ocitáme v době, kdy je arcibiskup Metoděj stále vězněn ve sklepeních Švábského kláštera Ellwangen, co soukromý a spíše tajný vězeň pasovského biskupa Hermenerika, takže časový interval pro možný křest knížete Bořivoje zdaleka ještě nenadešel.

Z téhož lze usoudit, že "Heri" - "muž" alias Goriwey, později známý jako Bořivoj, je jedna a tatáž osoba.

Aniž mohla být pokřtěna i jeho budoucí manželka, o níž se domnívám (a časem i dodám i věrohodné příznaky), že její starověrecké jméno Svantožiznь předznamenalo křestní jméno Ludmila. Byla to ona, kdo byl pravděpodobně unesen s celým svatebním průvodem směřujícím na Moravu, kde se mělo, v souladu se slovanským Prove, v rodině matky knížete Gorivoje, konat svatební veselí.

Gorivojova účast na vojenské akci českých družin útočících na loupeživé hordy svatých otců z Franko-Germánie mohla být tedy motivována velmi osobním pocitem pohanění. Navíc s vidinou možnosti výměny nevěsty za zajaté významné franské osobnosti.

Nelze nyní jinak, než vzpomenout Františka Palackého, jenž se o konfliktu rovněž zmiňuje. Navíc s podstatně přesnějšími informacemi:

"Král Ludvík sbírá ta největší vojska , která ze všech svých držav říše sebrati mohl, jež několikrát proti Svatoplukovi neúspěšně vyslal. Jedno vojsko, vedené opět římsko katolickým mnichem jménem Liutprecht, toho času arcibiskupem Mohučským, vpadlo i do Čech".

Snad dobrý důvod k potrestání Čechů za nedávnou účast ve válečném konfliktu na straně knížete Svatopluka.

Není však jisté, zda jmenování čeští vůdci a jejich vojenské družiny, byli skutečně poraženi a zahnáni do Vltavy, kde, jak tvrzeno, měli ve velkém množství bídně zahynout.

Je totiž možné francký kronikář nevědomky popisuje osvědčenou slovanskou taktiku občasného kontaktu a následného lákání nepřítele do hlubokého vnitrozemí. Tomu nasvědčuje i tvrzení kronikáře, že zatímco mnoho Čechů prý hynulo ve vodách Vltavy, ostatní se skryli v opevněných městech, které však Němci nedobývali. Pouze krátce poplenili a vypálili okolí, a již bystře spěchají zpět do výchozích pozic.

K tomu mohu pouze dodat, že Slávové byli vždy dobří plavci. Jednou z osvědčených bojových taktik bylo ukrytí se pod vodní hladinou, kde usazeni na samém dnu, s brčkem na dýchání, vytrvali potřebný čas. již zmíněné bojové taktice odpovídá i ukrytí se části bojovníků v opevnění, což předznamenává další možný kontakt s nepřítelem. Ten, jak již řečeno, zcela opovrhne vymoženosti zcela zdecimovat již "poraženého" nepřítele a již juchá zpět odkud přišel. Snad i proto, že tuší, že na hlavu poražený nepřítel vůbec není poražen.

Není tedy pochyb, že slovanský velmož Goriwey přežil. Osud jiného českého velmože, jenž byl rovněž jmenován fuldskými anály, nebyl tak příznivý. Kníže Moyslao - Mojslav pravděpodobně při konfliktu, či v důsledku svého zranění, zahynul. A právě jeho životní osud, či spíše osudy jeho dcery nás velmi zajímají, neboť mohou objasnit některé ze zamlžených části našich dějin.

Nyní si v eseji připomeňme příběh mladičké kněžny Dobroslavy, jejíž životní osud je velmi úzce propojen nejen s děním v Čechách a Velké Moravě a skrze setkání s věrozvěstem Metodějem - i s dalekým Španělskem.

Kněžna Dobroslava se narodila v roce 864 n. l. v rodině českého knížete Mojslava, přičemž jméno matky je sice neznámé, ale vzhledem k starověreckému zvyku Slávů, pro snadnější orientaci, první dcera většinou dostávala jméno po své matce. Z téhož lze usuzovat, že se její matka a možná i sestra knížete Gorivoje (Bořivoje) jmenovala Dobroslava.

Její otec Mojslav nepochybně žil ještě v roce 872 . n. l., neboť se dostal, jako jeden z protagonistů útoku několika českých velmožů na franská vojska ustupující z Velké Moravy, i do Fuldských análů (viz Moyslao - Mojslav).

Právě v tomto období osmiletá kněžna Dobroslava zcela osiřela. Z téhož lze usoudit, že její mladičká matka mohla být rovněž nedávno (na podzim roku 971 n. l.) unesena, společně s kněžnou Svantožizni a ostatními svatebčany (podle legendy o Svaté Dobroslavě - Orosii zemřela její matka o více než o rok dříve, než otec.). Přičemž její otec Mojslav, jmenovaný ve fuldských spisech, se zúčastnil, společně s ostatními, zřejmě únosem svatebčanů (v roce 971) stejně postiženými, přepadení franských vojsk. Je rovněž nanejvýš pravděpodobné, že společným jmenovatelem účasti mladých českých knížat, mohlo být i vzájemné příbuzenské pouto.

Čemuž nasvědčuje i fakt, o němž se zmiňuje legenda "O svaté Orosii". Po smrti otce Mojslava se ujímá osmiletého sirotka Dobroslavy kníže Bořivoj, jehož jméno (Gorivej), bylo do fuldského spisu zapsáno dodatečně...

Tím příběh sv. Dobroslavy - Orosie zdaleka zdaleka ještě nekončí a navíc pomůže ozářit temná místa v neznalosti našich národních dějin.

Vzhledem k některým příznakům legendy o Svaté Orosii, můžeme odvodit příbuzenský vztah mezi knížetem Mojslavem a Gorivojem. Z téhož i příbuzenský vztah ke dvoru moravského krále Svatopluka, přesněji Svatoplukova strýce knížete a mocného panovníka nástupnické Velké Moravy (Jak je patrné, uvažuji za původní státní útvar spíše Starou Moravu, s mocenským centrem v Nitře.).

Není pochyb, že se sirotka přednostně u Slovanů ujímá vždy ujec, bratr matky (strýc, bratr otce, mohl při rodinném rozhodování, skrze slovanské Prove, jen "neklidně šoupat nohama".). Z téhož pak lze odvodit, že matka mladičké Dobroslavy mohla být sestrou knížete Gorivoje. Tedy dcerou knížete Gostějvida. Možná i dcerou Gorivojovy matky, jejíž příbuzenský vztah k Rostislavovu a Svatoplukově královskému dvoru právě zkoumáme.

Jinými slovy: Mladičká Dobroslava mohla být nejen českou kněžnou, ale vzhledem k uvedeným příznakům i v příbuzenském vztahu s panovnickým rodem Velké Moravy.

Shrneme-li získané poznatky: Otec Dobroslavy, český velmož Mojslav nepochybně při konfliktu, či v důsledku utrženého zranění, umírá zmíněného roku 872 n. l. Oiřelá osmiletá Dobroslava je, v souladu se slovanským Provi (Právem), svěřena pod ochranu svého nejbližšího příbuzného z matčiny strany - knížecího ujce Gorivoje (Bořivoje). Její další životní osudy, prolínající se časovou linií, kopírují některé zásadní dějinné události, jež se staly dominantami naší národní historie. Ještě téhož roku, za mimořádného přispění velkomoravského panovníka Svatopluka, je franskými raketýry navrácena mimo jiné i převážná část svatebčanů. Včetně nevěsty Svantožizni, jež odchází společně s Gorivojem na Levý Hradec, kde se uskuteční sňatek ve starověreckém ritu. V dosud "pohanských" (starověreckých) Čechách politická nutnost.

Levý Hradec se stal domovem i mladičké osmileté Dobroslavy, jež se stala schovankou knížete Gorivoje a jeho šestnáctileté manželky Svantožizni, jež do českého povědomí vstoupí jako kněžna Ludmila. Do životního setkání Dobroslavy s arcibisikupem Metodějem však ještě uběhne jistý čas. Prozatím je Metoděj stále vězněn protoněmeckými biskupy.

A nic nebrání zopakovat sňatek Gorivoje a Svantožizně, tentokráte v křesťanském ritu již v roce 874 n. l. Relativně krátce po návratu moravského arcibiskupa Metoděje z Kocelova dvora, kam původně zamířil z německého žaláře. Po krátkém pobytu u Kocelova dvora směřuje věrozvěst Metodě i do Svatoplukova Velehradu. Jedním dechem dodejme, že s geniálním plánem zasvětit a svěřit Velkou Moravu pod papežovu ochranu. Což potěší Svatoplukovy touhy směřující výše než, být jen vládcem mocné Moravy.

Ve Velen gorodu pak se pak za přímé asistence arcibiskupa Metoděje, pod patronací rodiny z matčiny strany, v rámci opakované svatby jejího syna Goriveje a mielské (nikoli mělnické) kněžny Svantožiznj, se uskutečnil nejen křest obou manželů, snad i jejich synů, ale i mladičké Bořivojovy schovanky a Mojslavovy dcery Dobroslavy.

Z téhož prostého důvodu, že se vše odehrálo na dvoře moravského panovníka, se ve stále starověrecky orientovaných Čechách nedochovala na tuto událost, žádná upomínka. Naopak v českém prostředí se dochovala prvotní vzpomínka na starověrecký svatební obřad a kněžnu, co "velkou bohů milovnici". Když utajení opakovaného, tentokráte křesťanského sňatku, bylo politicky vynucenou okolností. Pozice knížete Gorivoje v Pragitae nebyla totiž stále na žádoucí úrovni a hlasy starověrců bylo nutno stále respektovat. Navíc, když ve všeobecném povědomí byla stále ještě vzpomínka na Gorivojův podraz, uspořádaný na ordálním poli, kde si svoji vůli stát se českým knížetem vymohl, krátce po neshodě při jednání z českými knížaty, proti starověreckému Právu a všem zvyklostem, zbraněmi.

Legenda o svaté Dobroslavě - Orosii potvrzuje teorii o jejím setkání s arcibiskupem Metodějem, za asistence ujce. Z téhož vzhledem k uvedeným okolnostem lze soudit, že kněžna Ludmila byla pokřtěna společně se svoji schovankou Dobroslavou (nyní již desetiletou).

Dívčina učinila na věrozvěsta Metoděje velký dojem, jak později seznáme, ušlechtilé krasavice z pomezí Čech a Moravy. A tuto, pro Dobroslavu osudovou vzpomínku, si věrozvěst Metoděj ponese až do své třetí a zároveň poslední návštěvy Říma.

Souběh událostí se nakupil kolem roku 880 n. l, kdy arcibiskup Metoděj vykoná svoji třetí a poslední cestu do Říma1. Tentokráte z vědomím a pověřením svého panovníka Svatopluka.

U příležitosti setkání a rozhovorech papeže s Metodějem vyslovil papež Jan VIII. myšlenku o zprostředkování urozené nevěsty, slovanské krasavice, jež by se stala ženou význačného Španělského šlechtice. Právě v čase Metodějova pobytu v Římě byl Jan VIII. požádán Španělským králem o zrušení celibátu svého druhorozeného syna, jenž byl sice zaslíben stavu čistoty v celibátu svým královským otcem, sliben ústícím do kněžského stavu, nicméně po smrti prvorozeného syna, jenž padl v boji s Maury, se měl stát pokračovatelem rodu. Zároveň byl Jan VIII. požádán pomoc při vyhledání vhodné nevěsty královského rodu, jež by se stala manželkou druhorozenému synu Španělského panovníka, Fortuny Jimenéze. Nechť prý rozhodne papež, nikoli lidská podstata světského chtíče.

A Metoděj se tehdy rozpomněl na mladičkou Dobroslavu, kterou nedávno pokřtil a jež byla, co česká kněžna, příbuzensky spjata nejen s českým knížetem Bořivojem a skrze jeho matku, svoji bábu Dobroslavu, s rodinou moravského panovníka Rostislava, potažmo s jeho synovcem, nyní mocným vládcem Svatoplukem.

Tehdy si Metoděj nepochybně vzpomněl na mladičkou Drahoslavu a potvrdil papeži, že takovou vhodnou krásnou a urozenou dívku zná. Mezi papežem neznalým slovanského jazyka a Metodějem v rozhovoru o významu jména Dobroslava, Metoděj použil použil rozkladem jména Dobroslava a jeho zpětným překladem do řečtiny, či latiny jméno Orosia (Eu řecky "dobrý, ros" - životadárná rosa, déšť. Též používaná modifikace jména Orosii skutečně zní Eurosia.

Je zcela jisté, že i v souladu se slovanskými zvyklostmi, ale i v zájmu rychlého řešení doprovázeli na zpáteční cestě úspěšné mise arcibiskupa Metoděje i vyslanci Španělského krále, přičemž známe i jména některých z nich: Don Cornelius a jeho bratr biskup Acisclo.

Je vyslán rychlý posel, jenž má seznámit všechny zainteresované strany (Bořivoje, Svatopluka i kněžnu Drahoslavu, dlící v tom čase na Levém Hradci). Očividně nevznikl žádný problém, takže lze odvodit, že v čase Metodějova návratu z úspěšné mise, pobývá na Velehradě, s vědomím samotného Svatopluka (jenž se právě nacházel mimo Velehrad, kdesi na severu své říše), ale i Dobroslavy.

Spokojeni byli zřejmě i vyslanci Španělského krále. Jakkoliv z pohledu Dobroslavy vynucený sňatek, jsou konány urychlené přípravy. španělští vyslanci spěchají, neboť přechod přes Pyrenejské pohoří by byl později obtížný.

A tak krátce po návratu Metoděje z Říma plní Arcibiskup Moravský a Pannonský svůj slib daný papežovi a zakrátko je, v měsíci srpnu roku 880 n. l. Bořivojova neteř Dobroslava s Metodějovým požehnáním a bohatými dary od knížete Svatopluka, na cestě do Španěl. Přičemž je nepochybně doprovázena na slovanském území s typicky slovanským svatebním veselím a průvodem. Vyrazili zřejmě směrem na Pasov a Basilej. Dobroslavě je právě 16. let.

V měsíci říjnu dorazil doprovod k řece Aragón, relativně nedaleko neobydleného města Jacy (na jižní straně Pyrenejí). Odtud s východem Slunce vyrazili v vodám řek Gállego a Basa. To již byl doprovod s kněžnou Dobroslavou blízko cíle. Do Yebry byl vyslán posel (don Domingo), se zprávou aragonskému králi, že jeho manželka Orosie (podle církevního dogmatu legendy byla svatba uskutečněna na Velenhradě v tzv. "zastoupení".). Ten byl zajat a zabit Maury vedených konvertitou Aben Lupou. Tehdy začala zvonit Dobroslavě hrana, marně čekali až do pozdního odpoledne na jakoukoliv zprávu od krále. Byvše varováni místními obyvateli uchýlili se na noc všichni na jeden z pahorků blízké hory a vyčkávali příchodu posla. A již se blíží Maurové lačni prý kořisti. I začal vůdce Maurů přemlouvat Orosii, aby sestoupila k němu a stala se jeho ženou. Návrh se nesetkal s porozuměním a tak Maurové zaútočili. Při prvním útoku byli zabiti všichni z ozbrojeného doprovodu. Orosia a zbytek osobního doprovodu se uchýlila na výše položené planinu.

Při druhém útoku Aben Lupo osobně napadl vůdce kněžnina doprovodu dona Cornelia. Dobroslava, stojící vedle vztáhla ruku k jeho ochraně a tak rána směřující na Cornelie užala kněžně Dobroslavě ruku v zápěstí. Zuřící Aben Lupo pak rozsekal Cornelia na kusy a svým Maurům pak usekat Dobroslavě druhou ruku i nohy. Byla prý pálena pochodněmi i roztaveným olovem polévána. Po zemi vláčena za vlasy, aby konečně jeden ze zloduchů ukončil život této mladičké dívčiny z pomezí Čech a Velké Moravy, useknutím hlavy. Mladičká kněžna byla posléze pohřbena v místech, kde byla Maury surově mučena a zabita. Romantická legenda je pak o princezně a věčné lásce Fortunia, jenž se prý do konce svého života neoženil, aby neustal v boji proti Maurům až do dne, kdy osvobodil celé Španělsko.

Dva roky po své smrti byly její ostatky přeneseny do kostela v městě Jaca. Byla prohlášena za svatou a patronkou rosy, životadárného deště, blesků i krupobití.

Tak jak šel čas, její jméno v Čechách i Moravě upadlo v zapomenutí. V zapomenutí upadla i svatá Orosie, byvší vymazána ze seznamu svatých skrze pomluvy přirozených nepřátel. Snad z prostého nepochopení slovanských zvyklostí hovoříce o neurozeném původu Drahoslavy. Jakkoliv sama kněžnou a dcerou sestry vládce Pragitae a okolních slovanských údělů a skrze svoji matku i strýce v příbuzenském vztahu s jedním z nejmocnějších středoevropských vládců a králů Velké Moravy, s jehož svolením mohl, ve státním zájmu, vyslat Arcibiskup Metoděj do daleké ciziny mladičkou kněžnu Drahoslavu, co nevěstu zaragonskému králi. Se vší určitostí byla mladičká kněžna vyslána z Velké Moravy, neboť v Čechách není známa žádná upomínka. Snad i proto, že v té době převládalo na západ od Velenhradu stále ještě tuhé starověrectví.

Poznámky pod čarou:

Prameny:

https://www.moraviamagna.cz/texty/t_oros1.htm

(dle materiálu Moravia Magna Jiří Kachlík (2005).)

https://es.wikipedia.org/wiki/Orosia

SANTA OROSIA, PATRONA DE LOS ENDEMONIADOS © Elena Gusano Galindo

Historie sv. Dobroslavy, zvané Eurosia, také Orosia, královny, panny a mučednice, patronky Jacy.

Juan Francisco Aznárez López

arcikněz a děkan katedrály v Jace, Španělsko

roku 1981

Legenda o pustevenike sv. Ivanu

Aragonie - královský rod Chiménezů (Jiménezů)

Don Fortunio Ximenes (Chimenes, Fortún Jiménez), král Aragónu a Navary, Fortunio Garcésem, druhorozený syn krále aragonského a navarského Fortunia Ximenese, princ aragonský, bratr krále Garcíi Chimenézem, strýc Garcii Inigueze. Fortunio Chimenéz byl ten, jehož papež Pavel VIII. sprostil slibu čistoty a jemuž byla zaslíbena jako nevěsta česká kněžna Dobroslava.

Papež Jan VIII., prý velký vyznavač sv. Orosie, zemřel dva roky poté, co byly vyzvednuty a přeneseny její ostatky. Zemřel v prosinci 882 n. l.. Jeho dopis sv. Metoději týkající se i sv. Orosie byl nepochybně plný smutku, jenž oba muže dozajista spojoval.

Abd Allá Muhammad Aben Lope (arabsky: Ibn Lubb). Z visigotské rodiny Banu Kasi, jež později konvertovala na islám. Jeho otec byl synem Muzy (Muza) II., pána Zaragozy, Tudely a Huescy (Huesca), král tzv. "Frontera Superior" ("Horní hranice"). Nezávislý na Córdobě. Všichni náleželi do rodiny Banu Kasi, jež byla původem visigótská a vyznáním původně křesťanská, ale přijala islám. Abd Allá Muhammad Aben Lope zemřel roku 898 n. l. při obléhání Zaragozy.

Svatořečení vykonával biskup příslušné diecéze. Spolupráce ostatních, sousedících biskupů, nebo hlasování v synodě metropolitního arcibiskupa působilo tak, že se kult světce rozšířil na celou arcidiecézi, která v našem případě zahrnovala diecézi Aquitánskou (Aquitania) a rovněž Španělsko Tarragonské.

Při svatořečení se rovněž přihlíželo k míněním lidu, vox populi (viz svatořečení Sv. Václava přijaté i starověrci na turském poli.). Svatořečení se uskutečnilo během bohoslužby, kdy určená osoba provedla tzv. Elevatio ossium, pozvednutí ostatky Svaté, aby si je všichni přítomní, duchovní i ostatní lid, mohli prohlédnout.