Motto:

Její syn, kníže Václav se zanedlouho vrátil k svému lidu.

Podobně jako dcera bohyně Démétér Perzefóna se každého jara vrací z Hádova podzemí v podobě rozkvetlého kvítí, zelených pupenů a lístků.

Vrátil se z nicoty nebytí a jeho Svaté světlo nám svítí i v těch nejtemnějších dnech!

Česká kněžna Drahomíra

© Zdeněk Patrick - 1999 Praha

© Země Zlaté hvězdy Margity

885/886 (jiní * 890/891) + 949/950

Nejpozději roku 885 se narodila budoucí slavná česká kněžna Drahomíra, pocházející z Havolanů (nazvaných podle říčky Havoly), kmene Veleticů (Vlčků), z kraje zvaného Stodor (Polabské Srbsko), z lidu který se mnohem později (několik desítek let po smrti kněžny Drahomíry), při poslední vzpouře proti protoněmecké zvůli sám sebe nazval Lutici - bojovníky rozlíceného Boha.

Pocházela z území nazývaného Branni Bory (Podobně jako pražský Braník - s významem bránit bojem. Slovanský název, jenž byl v rámci germanizace vyněmčen do veskrze zajímavé verze "Brandenburk"). Součástí je i území Bělič (vyněmčené na Beelitz), Beranov (vyněmčené na Bernau), Hrad Bělčik (dnes vyněmčený na Belzig), kraj Desava (dnes vyněmčeno na Dessau), Rhinov atd.

Roku 899 (jiní roku 900, jiní dokonce 905/906) se ve věku 14/15 let stává manželkou českého knížete Vratislava I. Původem Stodoranská Srbka (snacha Bořivoje a Ludmily), matka svatého Václava, Boleslava, Spytihněva (jenž umírá v dětském věku) a čtyřech dcer, z nichž je známá pouze Přibyslava.

Žena, o níž "české" dějiny zuřivě mlčí. Pokud podivní proroci příhraniční marky nevymumlávají své nesmysly o stvůře, jež propadla peklu.

Nejšťastnější léta svého života prožila na Stochově. Tam se narodil i její mladší (podtrhuji mladší) syn Václav. Datum jeho zrození i smrti bylo podobně, jako mnohé listiny později zfalšovány tak, aby zůstalo tajemstvím, kdo a co stálo za jeho úmrtím.

A právě tam, mezi Stochovem a Novým Strašecím (Strášecím), nedaleko zázračné studánky Sv. Václava, se zjevuje Bílá paní zahalené do zlatě zářícího mlžného sloupu. Jindy bývá viděna v hořícím voze taženým ohnivými bělouši.

Lidová slovesnost, jež si přes krvavou christianizaci, zachovala po více než 1 000 let vzpomínku na kněžnu Drahomíru v její poslední "ohnivé" podobě.

Podobný ohnivý vůz s kněžnou Drahomírou se zákrytně objevuje i v jiných legendách. Mnohdy vyjíždějící z hradčanského náměstí směrem na staré pohřebiště na Pohořelci, či starověrecké obětiště v šárecké Margitě (respektive směrem na Stochov).

Rok 906 až 910

V té době přestává jižní oblast Velké Moravy prakticky existovat. Mezi odborníky panuje podezření, že celé území bylo, někdy mezi roky 906 až 910, postiženo katastrofálními povodněmi. Když vzápětí následné hladomory decimovaly obyvatelstvo a obrany schopnost se blížila stabilní nule.

roku 914 Kníže Vratislav I. - (manželka Drahomíra 29 let), již opanoval jižní části někdejší Velké Moravy a to až k Hronu. Obyvateli Nitranska bylo říkáno, že to byli Slávové z Čech (převzato z latinského přepisu Sclavi et Bohemi).

Není snad rovněž tajemstvím, že příbuzenské spojení s kyjevskými vládci, zejména za panování jejich staršího (podtrhuji staršího) syna Boleslava I. upevní státotvorné ambice přemyslovského rodu.

Nicméně probudí i dřímající nevraživost saského náčelníka Jindry Ptáčníka.

"Léta 917 kněžna Drahomíra tyranská, panovala, po smrti Vratislava II., 3 léta, propadla se peklu v 950. roce", tvrdí v blízkém zahraničí objednané prameny.

Podle jiných zpráv téže provenience umírá její manžel, český kníže Vratislav I. za podivných okolností až v roce 921 (zemřel prý 13. 2. 921), zřejmě 49 let stár (jiní 33).

Další blízkém zahraničí hovoří o jeho smrti kdesi v maďarské pustě.

Příliš mnoho nesrovnalostí a podvodů kolem datumů narození a smrti českých knížat z dob, kdy se Jindra Ptáčník rozhodl rozšířit svoji říši na úkor Slovanů.

Přičemž zásadní nedostatek písemných informací domácí provenience je objektivní nikoli proto (a snad i nevrlý cizinec dovolí), že bychom neuměli psát!

Podle čistě účelových legend pocházejících "kupodivu" rovněž z germánských pramenů, nebyli prý tenkrát Václav a Boleslav ještě plnoletí.

Jistě nikoli však z pohledu slovanských kmetů na Budči.

Mladšímu Václavovi bylo prý již více než 17 až 18 let. Pravděpodobně však více než 21 let...

Roku 920 se bavorský Arnulf spojuje s Jindrou Ptáčníkem a Praze hrozí nebezpečí.

Nicméně "křesťané" (zde rozuměj ozbrojení mnichové z příhraničního komanda rychlého nasazení). S podobnou pracovní náplní jakou si již dříve - roku 896, sami sobě, přidělili i "nitranští wichtingové" ), naopak vše až zázračně vytušili.

V dostatečně velkém časovém předstihu naopak sami, ze zálohy zaútočili, aby vzápětí povraždili na 400 nic netušících pohanů, když i laskavých křesťanů prý zahynulo na 400.

Čí rukou?

Tož otázka! Vina spočinula, jak jinak, na oběti agrese!

Vše probíhalo kupodivu v souladu se stejným scénářem, jaký byl nedávno použit při vyvražďování západních Slovanů.

Obzvláště byl zahraničními centry (české marky) ceněn fakt, že neoblíbený a krutý Palhoj prý rovněž neušel svému trestu, neboť byl ve spánku dopaden ve svém domě a okamžitě zamordován cizokrajnými militantními křesťany.

Zahrabán všeobjímajícími bojovnými mnichy jako běsný pes!

Nepatrná vada na kráse.

Nechť netolerantní cizinci prominou, ale onen běsný pes, či zahrabaný pes - gospodin Palhoj, byl rychtářem spravujícím svůj úřad z pověření úřadující české kněžny. Zatímco bojovní mniši, křesťané šířící lásku k bližnímu vraždami a násilím, jen pouhými zahraničními hosty.

Po hříchu nevítanými?

Po té ozbrojené tlupy bývalých kněží, byť s jistými ztrátami, prchají ze země.

Roku 921 vytáhl Ptáčník proti Srbům.

Co nevyvraždil, to zotročil.

Bavorský vévoda Arnulf, na pokyn Jindřicha Ptáčníka, kontaktuje jako někdejší "spojenec", jakkoliv pro své styky s velkomoravskými velmoži neoblíbenou, leč umírněnou stranu kněžny Ludmily.

Kněžna Ludmila však vzápětí uvolňuje kněžně Drahomíře ruce a odchází z Prahy na Tetín, kde je roku 921 rituálně zavražděna. Stane se tak v noci 14. na 15. září 921. Dle "upřesňujících" zpráv latinského ritu německého jazyka prý právě v pátek.

Nic však není tak nejistého jako církevně schválené datum. Snad i proto, že v té době používali naši předci jiný kalendář a přepočtem lze lehce zjistit, že Kněžna Ludmila byla zavražděna 28. září 921! Což je datum a rok, jež by mnohé spojitosti s úmrtím sv. Václava i drze podvrženým rokem (935) jeho Velké oběti.

Roku 922 se Jindřich Ptáčník opevnil v Mišni a vytáhl proti Mielčanům, rodné zemi kněžny Ludmily, dobyl města Luboše a Mielčany (dnes ve správě SRN).

Co nevyvraždil, to zotročil.

Roku 922 Bavorský vévoda Arnulf nastoluje na Ptáčníkův pokyn, umírněného knížete Václava za vévodu.

Opomeneme-li fakt, že Jindřich Ptáčník vyvraždil celou rodinu kněžny Drahomíry, aby vzápětí napadl rodnou zemi kněžny Ludmily a uvážíme-li rovněž, že "najatí" Varjagové byli odedávna bojovníci poddaní dánskému králi, jenž naopak jako vazal pomáhal německému císaři pacifikovat Polabsko-Lužické Srby a zároveň byli někdejším danajským darem bavorského vévody Arnulfa kněžně Ludmile, opomene-li zcela podivné chování agenta řezenské marky, kněze Paula, pak lze mnohé pochopit z dalších věrohodných příznaků (o nichž budu hovořit ve své nové knize Země Zlaté hvězdy Margity).

Pak zajisté pochopíme i to, proč musela největší z českých kněžen navždy zmizet v plamenech pekelných jako hašteřivá stvůra. Nejvýznačnější z žen a matek přemyslovského rodu (a českého panovnického rodu vůbec), jejíž osudy a místo poslední odpočinku kdosi kdysi téměř zcela bezezbytku bezprecedentně zcenzuroval.

A tak si dodnes máme myslet, že se, naplněna strachem o svůj život, prchajíc z pražského Hradu, podle očitého a dozajista i "věrohodného" svědka propadla za strašného řevu a smrdutého pekelného kouře do samotných pekel (Velmi levná a zřetelně falešná germánsko-katolická mince, jež platila v oněch dobách a jež opět získává mohutně na ceně).

Vydat několik protichůdných, lehce retardovaných zpráv, které lze volně, dle okolností, přizpůsobit. Na příklad do podoby vypovězení kněžny Drahomíry jako nebezpečné buřičky do vyhnanství v Srbsku. Dobová interpretace i nám záměrně podstrkává desinformaci, že se jedná o bývalé Srbsko v Čechách - někdejší Pšov (vyfabulovaná domovina kněžny Ludmily), nebo Polabské Srbsko - domov kněžny Drahomíř, jež bylo nemilosrdně zdecimováno protoněmeckými barbary. Včetně vyvraždění celé rodiny české kněžny Drahomíry!

Přičemž Srbsko lze rovněž nalézt na Berounsku, tedy relativně nedaleko Stochova, další pak Srbsko nedaleko Mladé Boleslavi.

Jindy marka příhraničního styku nechává "vykřikovat" teze o jejím zbabělém úprku do Chorvatska, přičemž zcela zamlčuje nejen datum, ale i fakt, že Velkým Chorvatskem (Chorvat - Vznešený) byly nazývány pozdější České země.

Vzácná česká kněžna Drahomíra zemřela pravděpodobně 28. září 949 ve věku cca 64 let. Se vší pravděpodobností jako poslední (sedmá) dobrovolná Velká oběť Oracula západoslovanské svatyně, inspirovaného přísahou kněžny Drahomíry.

Pohřeb žehem, či dobrovolná oběť žehem, praktikovaná některými slovanskými kmeny byl vykonán na Pohořelci. K pohoršení všude přítomných kléro fašistických bojůvek. Řízených příhraniční řezenskou markou.

V místě Velké oběti byla vztyčena ruka držící zlatou kouli - Margitu (Sirius - Hviezdoslavu - Zlatou (šesticípou)) hvězdu všech Slovanů, respektive českých kmenů, zákrytně představovaný bohyní se zlatou hvězdou na čele!

Symbol Spravedlnosti, kterou kněžna Drahomíra hledá, podobně jako mýtická bohyně Démétér.

Podobnost čistě nenáhodná.

Zvláště u přemyslovských kněžen.

Tak, jako je Demétér žádá u boha Slunce Helia spravedlnost a odchází do podzemí hledat svoji dceru Perzefonu, unesenou podzemním Hádem, odchází za svým synem "do podzemí" i česká kněžna Drahomíra.

K radosti příhraničního katolického kléru prý v plné pohanské (rozuměj starověrecké) parádě. Se všemi svými nejmilejšími přáteli, přáními, věcmi, koňmi i povozem.

Tak jak měli ostatně ve zvyku i někdejší vládci země Keltů.

A ponechá v paměti potomků viditelné znamení svého příslibu. Ruku nesoucí symbol Slunce, (slunečního kotouče), zlatohlava Peruna, přirozeného strážce slovanského práva a spravedlnosti, k němuž se obrací kněžna Drahomíra, podobně jako bohyně Démétér k bohu Slunce, vševidoucímu Heliovi.

A skutečně!

Její syn, kníže Václav, se zanedlouho vrátil.

Podobně jako dcera bohyně Démétér Perzefóna každého jara přichází z Hádova podzemí v podobě květin a zelených lístků.

Vrátil se, aby nejen slavně spočinul na nejposvátnějším pahorku české země, ve svatyni Svatého světla (Svantovida) - jako jediný dědic České země!

Svaté světlo syna české kněžny Drahomíry nám svítí i v těch nejtemnějších dnech!

Současní pseudohistorici a samozvaní dějepravci tuto statečnou ženu stále osočují jako "lutickou pohanku". Suše konstatuji, že se jedná o pragmatickou velelež.

Západoslovanské kmeny se změnili ve svaz bojovníků litého boha (Ljutic - západoslovanská obdoba Boga stýrů - obřadních bojovníků boha Týra, v něhož se měnil ve válečných dobách i "český" Svantovit) až několik desítek let po smrti kněžny Drahomíry

To vidúce zlořečená pohanka(?!), nadmíru hanebně zlořečiti počala a prokletým jazykem lála.

Kronika česká

Václav Hájek z Libočan

Prokletým jazykem?

Rozuměj milý čtenáři - kněžna Drahomíř zlořečila a lála svoji přirozenou mateřštinou. Staroslovjěnštinou, jež byla zdávna nejen společným jazykem všech Slovanů, ale i příslovečným trnem v germánském oku.

Opakuji i pro místní pseudohistoricky a ortodoxní papagaje, jež se živí papouškováním naučených nevědomostí, že kněžna Drahomíra hovořila mimo jiné i staroslovenštinou (To byl totiž onen "prokletý" jazyk, jimž hovořili všechny vzdělané slovanské kmeny) jež byla, po řečtině, latině a hebrejštině, čtvrtým liturgickým jazykem potvrzený římskými papeži.

Proklet byl pouze právě těmi germánskými biskupy, kteří ve sklepeních svého kláštera mlátili biskupa Metoděje, aby vzápětí tvrdili úřadujícímu papeži, že žádného biskupa Metoděje neznají!

Jakkoliv jej svévolně tajně věznili!

Tedy nic nového pod sluncem.

Ještě dnes "zůstává rozum stát" v údivu nad touto geneticky zakódovanou drzostí.

Ale ona (česká kněžna Drahomíř) byla tvrdší než skála nikteráž sebou hnouti nedala. Biskup, ač mnohá kázání před ní činil, nikoli její srdce nemohl obměkčiti, a to proto, že ve vší země české lidu tvrdšího a víře křesťanské odpornějšího jako Lučanští, to jest Žatečtí?

Kronika česká

Václav Hájek z Libočan

Pominu-li fakt, že velký dějepravec Hájek si možná zásadně plete někdejší Lučsko (dnešní Žtecko) možnými Lučany někde u Stochova, pak nezbývá než potvrdit, že je nám podstrkávána další nehorázná lež. Jakoby kněžna Drahomíra pocházela z Lučan a nikoli západoslovanské Lužice (Dnes ve správě SRN). Když i Ludmilino rodné západoslovanské Mielsko, respektive Mielčansko (dnes ve správě SRN), je týmiž podle zaměňováno, za české Mielnicko (Mělnicko). Obě dvě ženy na českém knížecím stolci byly totiž nejen krajanky, ale i příbuzných, respektive spřátelených rodů.

Pomluvy a jejich gradace se v zrcadle tisíciletí jeví jako stále neukončený, zpovzdálí řízený proces. Český národ musí vidět ve své kněžně zlou vraždící cizinku, jež opustila po vraždě svůj lid, aby se kdesi v Charvatsku, respektive Srbsku, zbaběle skryla!

Usilovala prý též o život kněžny Ludmily, svého syna Vácslava a Jindry Ptáčníka (Jenž sám vlastně pohan použil krvavé christianizace ke genocidě slovanských kmenů v zájmu rozšiřování životního prostoru.).

Není sporu, že právě kolem těchto úmrtí se točil jakýsi kněz Pavel.

Kněz Pavel? Zní to hezky česky, nicméně se jednalo o protoněmeckého militantního agenta řezenského biskupství

Avšak to jej již jiná kapitola, připravované knihy Zdeňka Patricka "Země zlaté hvězdy Margity".