Setkání n-tého druhu

30. srpna 2005 17:00 hod. Ji?ní Čechy Procházím se po malé, téměř lesní zahrádce. Tichý večer a pomalé stmívání. Mám dobrý pocit, ?e jsem dobře prchnul z řevu pra?ské kamionové dopravy a vztekle blikající TV nabízející fiktivní realitu nikdy neexistujícího světa. V?e kolem mne je v pohodě.

Pohlédnu vpravo, krásný les a nedaleká tře?e�. Pohlédnu vlevo, květiny v přirozené kráse, pohlédnu k obloze - chemitrails jsou stále na svých místech. Pouze mohutně expandují. Pohlédnu tedy raději na krásný ořech. Jsem zcela uvolněn a spokojen.

Pohlédnu vlevo...

Zeleně neonová koule o průměru 10 cm.

Pohlédnu vpravo - tře?e�.

Pohlédnu vlevo...

Civím do zeleně neonové koule o průměru 10 cm, je? mne v úrovni mého obličeje "bedlivě" pozoruje (Měřím, respektive za mlada jsem měřil 181 cm.).

Koule mne stále nehnutě "pozoruje" ze vzdálenosti 50 centimetrů.

Rovně? i já stojím nehnutě a ti?e. Av?ak jen proto, ?e jsem v nejvýhodněj?í líné poloze a měnit ji by byl hřích.

Nicméně zbystřím a pozoruji světelný fenomén.

Je zcela kompaktní. Prozatím se nic neděje, ani se mnou, ani kolem koule, ani uvnitř.

Nemám ?ádný pocit. Ani dobrý, ani zlý.

Zkrátka civím na zeleně neonovou kouli a nic mne nenapadá.

Snad jen probleskne my?lenka nesahat, nekrmit a nedrá?dit.

Krátce zkoumám okolí. Ano, zdá se, ?e jev je velmi reálný.

Pohlédnu vlevo...

Koule je stále na svém místě a uvnitř se nic neděje. ?ádný vzruch, ?ádné záření kolem.

Zeleně neonová koule o průměru 10 cm se dává do viditelně zrychlujícího pohybu.

Profrčí nehlučně těsně kolem mne směrem ke tře?ni, o ní? byla ji? řeč.

Ta je ode mne vzdálená jen 3,5 metrů.

V úrovni kmene tře?ínky se neonová koule začne proklatě prodlu?ovat, tak?e vzniká dojem světelkující dráhy. V tém?e okam?iku se ve světelkující "trubici" (stále o průměru 10 cm) jakoby rozprskává a v másledujícím okam?iku je docela fuč.

Slovo "fuč" je ten pravý termín pro vypaření záhadné věcičky.

Není nic. Koule zmizela a kolem mne je jen ticho a srpnové stmívání.

Celý efekt nemohl trvat déle ne? osm vteřin.

Osm vteřin, o nich? budu vědět do nejdel?í smrti.

To je mi víc ne? Jasné, kdy? se otáčím a jdu k chatě, abych sdělil tuto radostnou zprávičku svým vytrénovaným blízkým.

Je?tě jednou se otáčím a hledím k místu, kde jsem přestal zeleně svítící kouli zajímat.

Nic ne? stmívání a ticho.

Vzápětí se dělím se svými blízkými o svůj nev?ední zá?itek. Právě bě?í oblíbený seriál (lehce zaměnitelný za několik dal?ích).

Smutné pohledy a nezájem.

Vracím se tedy zpět k místu "setkání"!

Poprvé poci?uji nedefinovatelné obavy.

Přistihuji se, ?e si pohrávám s my?lenkou, co pak asi povím neznámé zelené kouli. Tedy a? se znovu objeví a na něco se mne náhodou zeptá! Doudejme jen, ?e na mne nevybafne z temné noci!

Prvotní nedefinovatelný pocit se, jak cítím v ?ilách, poprvé za tento večer, mění v mírně zbabělý strach.

Zůstávám stát uctivě opodál!

Nic ne? ticho a houstnoucí stmívání.

Pro tento večer, a to vím ji? zcela jistě, nepotřebuji zelené kouli nic říci.

Nyní si také uvědomuji, ?e jsem takové pocity, či emoce při setkání se zeleným fenoménem zcela postrádal.

Počkám několik měsíců, mo?ná rok. Nechám si v?echno projít hlavou a teprve pak.. mo?ná... o tom napí?i.

To je tak v?echno, co s osmi vteřinami z konce srpna roku 2005 mohu udělat.

MajĂ­ce oÄŤi nevidĂ­, majice u?i nesly?Ă­.

Bludy?

Nechme se překvapit!