Setkání n-tého druhu
© Zdeněk Patrick - 2005 Praha30. srpna 2005 17:00 hod. Jižní Čechy Procházím se po malé, téměř lesní zahrádce. Tichý večer a pomalé stmívání. Mám dobrý pocit, že jsem dobře prchnul z řevu pražské kamionové dopravy a vztekle blikající TV nabízející fiktivní realitu nikdy neexistujícího světa. Vše kolem mne je v pohodě.
Pohlédnu vpravo, krásný les a nedaleká třešeň. Pohlédnu vlevo, květiny v přirozené kráse, pohlédnu k obloze - chemitrails jsou stále na svých místech. Pouze mohutně expandují. Pohlédnu tedy raději na krásný ořech. Jsem zcela uvolněn a spokojen.
Pohlédnu vlevo...
Zeleně neonová koule o průměru 10 cm.
Pohlédnu vpravo - třešeň.
Pohlédnu vlevo...
Civím do zeleně neonové koule o průměru 10 cm, jež mne v úrovni mého obličeje "bedlivě" pozoruje (Měřím, respektive za mlada jsem měřil 181 cm.).
Koule mne stále nehnutě "pozoruje" ze vzdálenosti 50 centimetrů.
Rovněž i já stojím nehnutě a tiše. Avšak jen proto, že jsem v nejvýhodnější líné poloze a měnit ji by byl hřích.
Nicméně zbystřím a pozoruji světelný fenomén.
Je zcela kompaktní. Prozatím se nic neděje, ani se mnou, ani kolem koule, ani uvnitř.
Nemám žádný pocit. Ani dobrý, ani zlý.
Zkrátka civím na zeleně neonovou kouli a nic mne nenapadá.
Snad jen probleskne myšlenka nesahat, nekrmit a nedráždit.
Krátce zkoumám okolí. Ano, zdá se, že jev je velmi reálný.
Pohlédnu vlevo...
Koule je stále na svém místě a uvnitř se nic neděje. žádný vzruch, žádné záření kolem.
Zeleně neonová koule o průměru 10 cm se dává do viditelně zrychlujícího pohybu.
Profrčí nehlučně těsně kolem mne směrem ke třešni, o níž byla již řeč.
Ta je ode mne vzdálená jen 3,5 metrů.
V úrovni kmene třešínky se neonová koule začne proklatě prodlužovat, takže vzniká dojem světelkující dráhy. V témže okamžiku se ve světelkující "trubici" (stále o průměru 10 cm) jakoby rozprskává a v másledujícím okamžiku je docela fuč.
Slovo "fuč" je ten pravý termín pro vypaření záhadné věcičky.
Není nic. Koule zmizela a kolem mne je jen ticho a srpnové stmívání.
Celý efekt nemohl trvat déle než osm vteřin.
Osm vteřin, o nichž budu vědět do nejdelší smrti.
To je mi víc než Jasné, když se otáčím a jdu k chatě, abych sdělil tuto radostnou zprávičku svým vytrénovaným blízkým.
Ještě jednou se otáčím a hledím k místu, kde jsem přestal zeleně svítící kouli zajímat.
Nic než stmívání a ticho.
Vzápětí se dělím se svými blízkými o svůj nevšední zážitek. Právě běží oblíbený seriál (lehce zaměnitelný za několik dalších).
Smutné pohledy a nezájem.
Vracím se tedy zpět k místu "setkání"!
Poprvé pociťuji nedefinovatelné obavy.
Přistihuji se, že si pohrávám s myšlenkou, co pak asi povím neznámé zelené kouli. Tedy až se znovu objeví a na něco se mne náhodou zeptá! Doudejme jen, že na mne nevybafne z temné noci!
Prvotní nedefinovatelný pocit se, jak cítím v žilách, poprvé za tento večer, mění v mírně zbabělý strach.
Zůstávám stát uctivě opodál!
Nic než ticho a houstnoucí stmívání.
Pro tento večer, a to vím již zcela jistě, nepotřebuji zelené kouli nic říci.
Nyní si také uvědomuji, že jsem takové pocity, či emoce při setkání se zeleným fenoménem zcela postrádal.
Počkám několik měsíců, možná rok. Nechám si všechno projít hlavou a teprve pak.. možná... o tom napíši.
To je tak všechno, co s osmi vteřinami z konce srpna roku 2005 mohu udělat.
Majíce oči nevidí, majice uši neslyší.