Strá?ce míst s zvlá?tním fluidem mo?ných událostí

MAIN_UFO Š Zdeněk Patrick - 2002/2009 Praha - Ji?ní Čechy

Genius loci je cosi, co neumíme pojmenovat, ale kvůli čemu se vracíme do míst, které nás nesly?ně oslovila, či nás lákají svoji tajemností nevysvětlitelných záhad.

Jinými příklady tého? mohou být i místa, je? nás sice lákají jak pohádkové víly, ale k nim? vzhlí?íme podvědomým respektem a k nim? se, i po letech, přibli?ujeme s nejvy??í opatrností.

Těch posledně jmenovaných nemám a? tolik, ale od jisté doby o nich přemý?lím podstatně častěji, abych v?e přehodnotil ve světle pozděj?ích zku?eností a poznatků.

Netajím se, ?e hraničním předělem, kdy jsem na jistou dobu vyměnil nerozvá?né riskování, za relativně bezpečné bádání zpoza domácí papuče, bylo mé nevy?ádané a bezprecedentní setkání s modrozelenou koulí z oči v oči.

V této souvislosti jsem přehodnotil je?tě jedno místo v čase podivného setkání, je? sice spl�uje v?echna kriteria Genia loci, k němu? v?ak samovolně poci?uji stejný respekt, jako k místu a hodině setkání s podobně neuvěřitelným fenoménem.

Po analýze a komparaci mých jednotlivých setkání s podivnými fenomény, jsem dospěl k jednoznačnému názoru, ?e mé dosavadní tvrzení o nesetkání se s mimozemci se ve skutečnosti nezakládají na pravdě."

Vrátím se je?tě jednou do časů mého téměř optimálního ?ivotního období. V časech nikoli dobrých, ani? natolik zlých, jakými se mi jeví současnost se v?emi souvislostmi, které mi tenkrát byly natolik ukradeny, ?e kdyby kdosi vyprávěl, nevěřil bych?

Stalo se to jednoho příjemného srpnového podvečera roku 1990 na Vltavě. Přesněji na Orlické přehradě, asi 11 km od zvíkovského soutoku Vltavy a Otavy, relativně nedaleko keltského opidia, je? se kdysi proslavilo ra?enými zlatými mincemi a? v daleké Africe.

K upřesnění některých faktů: Asi 2 km od místa mého mnohem pozděj?ího setkání s modrozelenou koulí , či podivnými fenomény pohybujícími se na nebi, či nedaleko chaty.

Z mého, nepochybně skromného pohledu jsem byl tenkrát ?iroko daleko, v řídce obydlených jihočeských pralesech, bezkonkurenční borec znalý problematiky technicko fyzikálních jevů, je? sice přispěly svým dílem k mým úvahám o chybné konstrukci teorie relativity a vytvoření originálního vzorce, nicméně v očích trpělivých přátel zajímavý vypravěč neuvěřitelna, jen? sice pobaví ale, co je moc, toho bývá příli?! Hlavně nestra?it mo?ností jít, společně do tmavé noci do těch rizikových míst a konečně spatřit vyprávěné i na vlastní oči.

Ani náhodou. V?dy z blahosklonně nadřazeným úsměvem světa znalého ufobijce, bývá můj argument bleskurychle odmítnut. Zvykl jsem si.

Nicméně, dříve ne? provedu rekonstrukci nejpodivnějěího setkání, rozpomenu se na na 5. díl knihy Silněj?í ne? Däniken, kde jsem se o tomto setkání lehce zmínil:

Jistě znáte onu fotografii malé dívenky v lesní scenerii s podivným zeleným skřetem stojícím v jakémsi střehu v pozadí. Za určitých okolností bych v?e pova?oval za legraci jakéhosi českého vtipálka usilovně pracujícího za temných nocí na svém počítači. Av?ak nemohu.

Byl krásný srpnový podvečer roku 1990 a já se plavil na kánoi, jako mnohé dny před i po té (ne? mi byla ukradena. Myslím kanoe.), společně se svoji ?ivotní partnerkou, po Orlickém jezeře. Slunce ji? zmizelo za vysokým lesním svahem a osvětlovalo ji? jen vrcholky protěj?ího zalesněného kopce a skrze průrvu i nedaleký písečný mys malebné zátoky.

Pro nezúčastněného pozorovatele nepochybně nepřiměřená dvojice, kdy? na zádi kánoe líný kuřák, markýrující čas od času ponoření pádla, na háčku úsilovně pádlující partnerka, velmi rozhodně čeřící poklidnou hladinu Vltavy, aby v co nejkrat?í době, za zpěvu romantických hymnů, dosáhla malebného zálivu. Nepochybně s cílem vychutnat si poslední sluneční paprsky toho dne.

Nikým nekontrolován, plácal jsem tu a tam pádlem do vody, snad abych sám v sobě nevzbudil pohor?ení, nad vlastní líností.

Proplouvali jsme právě kolem skalnaté ho břehu, kde zdávna rostl jeden jediný keřík, zatímco bůjný les, vřdy plný hřibů modráků (v zázračné vteřině, tak jak nikde jinde modrající jak inkoust.), rostl s ostatní květenou několik metrů opodál.

A právě tehdy jsem spatřil cosi, co mne na dlouhý čas znepokojilo a co, jsem je?tě do nedávna vůbec nechápal v souvislostech.

Ze vzdálenosti asi 10 metrů jsem toti? uviděl malého zeleného trpaslíka, stojícího za keřem a bedlivě pozorujícího nikoli mne, ale moji prozpěvující si ?enu.

Byl to ?ok. Tehdy jsem se poprvé v ?ivotě ?típl a promnul si oči.

Bezvýsledně. Zelený skřet, s čímsi červeným na prsou, stál těsně za keřem a já postřehl několik jeho nepatrných pohybů. Sporý keřík mohl v?ak rozhýbat pouze silněj?í závan větru. Rozhlédl jsem se.

Okolní blízké stromy i lískové keře, nehnutě stojící, s listy nehybně visícími, ale i nehybná vodní hladina, svědčily o opaku.

Nyní opustím citát ze zmíněné knihy a po letech upřesním, co jsem tenkrát vlastně viděl:

Tak?e, ve vzdálenosti cca 10 metrů, jsem skutečně zahlédl cosi, co připomínalo skřeta z pohádky. Byl to v?ak kupodivu obraz nejasný a chvějící se. Nicméně rozostřený pouze v místech keříku, přesněji v nejtěsněj?í blízkosti za ním.

Mé první reakce byly nasměrovány na logické vysvětlení chvění mohlo být způsobeno větrem. Bylo v?ak absolutní bezvětří a proto?e se keř a to, co bylo za ním, viditelně chvěl, ani? jsem byl schopen na relativně krátkou vzdálenost rozeznat detaily. V rozporu s tímto stavem jsem v blízkém okolí keře naopak rozeznával ka?dý kamének, ka?dý lísteček.

A tehdy poprvé v ?ivotě jsem se skutečně ?típl a promnul oči. Bezvýsledně.

Bylo to tam. Sice nejasně pulzující, mírně rozostřené.

Má vzácná partnerka očividně nic nepostřehla, hnána viditelnou touhou po nedalekém výsluní a jako ostatně po celý ná? ?ivot, hleděla jen a pouze vpřed.

Začal jsem manévrovat tak, abychom se k břehu více přiblí?ili, co? se i podařilo. Byli jsme nyní asi 6 metry od břehu. Se stejným vizuálním výsledkem.

�íkám partnerce, aby přestala pádlovat a sám jsem manévrem přiblí?il na?i kánoi na necelé dva - tři metry od keře. A nyní jsem to, co se skrývalo za keřem spatřil. Chvílemi jasně, chvílemi rozmazaně. Zelený skřet, ani? bylo mo?no rozeznat obličejové partie, či některé dal?í detaily, cca 80 cm vysoký, kdy? celkový dojem nasílila podivná hranatost pozorovaného objektu.

Tři metry není příli? velká vzdálenost a tak jsem mohl z jistých okam?iků usoudit, ?e podivný objekt, jakoby soustředil svoji pozornost jen na moji partnerku, sedící na přídi kanoe, která očividně zaujala v dané problematice drzou lhostejnost. V tentý? okam?ik, kdy jsem hodlal přirazit ke břehu, chvíli ostrý v dal?í moment rozostřený objekt - náhle zmizel. Zbyl jen ?ivořící keřík se třemi větévkami a sporými lístečky, tentokráte v normální projekci.

Partnerka, očividně nespokojená s mým otálením, zabrala pádlem a přiznám se, ?e jsem ji usilovně pomáhal dostat, co nejrychleji z onoho mo?ná nejrizikověj?ího místa mého i jejího ?ivota.

Na dlouhý čas, počítaný v rocích, jsem zachoval mlčení hodné pracovníka ministerstva lásky pro utajování nemilých skutečností. Ve svých úvahách jsem dospěl k pohodlnému názoru, ?e se jednalo o chvilkovou halucinaci, či unavené oko.

Tuto pohodlnou pracovní hypotézu jsem v?ak byl nucen okolnostmi záhy opustit a dnes jsem přesvědčen, ?e chvění inkriminovaného prostoru bylo zapříčiněno místní deformací obrazu, je? mohl být ochrannou kamuflá?í podivného stvoření, které dnes podezřívám, ?e chtělo být viděno. I s efektem zmizení.

Na ono místo jsem se vrátil a? pří?tího roku, nicméně keřík chřadl a chřadl, a? jednoho dne, při neobyčejném přeplnění přehradního jezera, těsně před očekávanými velkopovodněmi, zcela zatopen - uchřadl zcela.

O to víc mne překvapil snímek, jakéhosi českého autora, jen? při fotografování své dcery zachytil do detailu doslova stejný objekt kdesi v české lesní ti?ině.

Ka?dopádně jsem přesvědčen, ?e úspě?né filmování a fotografování těchto i jiných objektů, je závislé na vůli, či nevůli majitele příslu?ných kamuflá?í, jeho? úmysly odhaduji nejen jako čistě pragmaticky lovecké, ale i nepříliě přátelské. Cosi jako typ Rak?asa, sumer?tí Alalu, či bájní may?tí jaguaři z nebes. Být je?tě více konkrétněj?í?

Nemohu a nechci?

Z tého?, ale i jiných důvodů, pova?uji vět?inu snímků s ostrými obrysy objektů, či dokonce skvěle provedenými detaily - za hloupý, jindy za cílený podraz. Skutečné fyzikálně technické objekty, očividně mimozemské provenience, v?dy pou?ívající kamuflá?e (či lokálního obranného časového posuvu), by na fotkách, či videu vypadaly zcela jinak. Nehledě k nemo?nosti si mnohdy vzhledem k rychlostem objektů, a brontosauří pomalosti digitálních přístrojů, mo?ná dané i zdlouhavým satelitním procesem povolování organizacemi, je? s nikým nekamarádí, rychle vzpomenout, kde jsou ostatní podpůrné čudlíky.

Jiným podrazem při filmování neznámých objektů, je zbytečné, a jakoby chtěné, přibli?ování (zoom), je? objekt nále?itě rozostří, aby dostal ty správné UFO parametry.

To v?e neplatí o snímku ji? zmíněného pána, jeho? jméno, místo i čas vzniku fotky, jsou mi doposud neznámé. Je to snímek z mého pohledu a zku?eností velmi pozoruhodný.

Zkrátka jsou i taková místa, mající sice nádech Genia loci, kde v?ak budu tichý jako my?ka, na?lapovat měkce jak moudrý slon nevyzpytatelnými okolnostmi vra?ený mezi vzácný porcelán. Budu chodit po ?pičkách s vědomím, ?e to stejně není vůbec nic platné?

A pouÄŤenĂ­ pro mne?

Zdá se, ?e má stále optimistická ?ena, ač sama str?ená v proudu rodinných událostí, zaujala stejně prospě?nou doktrínu, jako ostatně převá?ná část ufobijců: Nekrmit nedrá?dit. Oč snadněj?í je toti? utlouci ufologa, ne? velmi, ale skutečně velmi zlého mimozemce? Co? je sama podstata problému tutlání, jeho? ?ivotnost je sice stejně nejistá, jako sám ?ivot, av?ak o to méně vrásek a neblahých vizí.

�ekl bych, ?e je to téměř stejně funkční obranná doktrína, jakou se mi dnes jeví zkoumání problematiky zkrze domácí papuče.

Související článek: Altyn gorod- mizející Zlaté město

Související článek: U.F.O. nebo silové systémy?

Poznámky pod čarou:

Genius loci - Původně strá?ce, duch a strá?ce příslu?ného místa, jen? chránil nedefinovatelné tajemství místa, je? nelze pojmenovat a jeho? fluidum nás nutí vracet se. V římské mytologii byl Genius loci duch, či bů?ek, zobrazován v podobě hada.