Genius loci

jak jsem slíbil. vracím se po dlouhých úvahách k některým jevům, které jsem potkával nejen na Orlické přehradě, abych doplnil naše video o několik dalších poznatků...

Strážce míst s zvláštním fluidem možných událostí

MAIN_UFO © Zdeněk Patrick - 2002/2009 Praha - Jižní Čechy

Genius loci je cosi, co neumíme pojmenovat, ale kvůli čemu se vracíme do míst, které nás neslyšně oslovila, či nás lákají svoji tajemností nevysvětlitelných záhad.

Jinými příklady téhož mohou být i místa, jež nás sice lákají jak pohádkové víly, ale k nimž vzhlížíme podvědomým respektem a k nimž se, i po letech, přibližujeme s nejvyšší opatrností.

Těch posledně jmenovaných nemám až tolik, ale od jisté doby o nich přemýšlím podstatně častěji, abych vše přehodnotil ve světle pozdějších zkušeností a poznatků.

Netajím se, že hraničním předělem, kdy jsem na jistou dobu vyměnil nerozvážné riskování, za relativně bezpečné bádání zpoza domácí papuče, bylo mé nevyžádané a bezprecedentní setkání s modrozelenou koulí z oči v oči.

V této souvislosti jsem přehodnotil ještě jedno místo v čase podivného setkání, jež sice splňuje všechna kriteria Genia loci, k němuž však samovolně pociťuji stejný respekt, jako k místu a hodině setkání s podobně neuvěřitelným fenoménem.

Po analýze a komparaci mých jednotlivých setkání s podivnými fenomény, jsem dospěl k jednoznačnému názoru, že mé dosavadní tvrzení o nesetkání se s mimozemci se ve skutečnosti nezakládají na pravdě."

Vrátím se ještě jednou do časů mého téměř optimálního životního období. V časech nikoli dobrých, aniž natolik zlých, jakými se mi jeví současnost se všemi souvislostmi, které mi tenkrát byly natolik ukradeny, že kdyby kdosi vyprávěl, nevěřil bych?

Stalo se to jednoho příjemného srpnového podvečera roku 1990 na Vltavě. Přesněji na Orlické přehradě, asi 11 km od zvíkovského soutoku Vltavy a Otavy, relativně nedaleko keltského opidia, jež se kdysi proslavilo raženými zlatými mincemi až v daleké Africe.

K upřesnění některých faktů: Asi 2 km od místa mého mnohem pozdějšího setkání s modrozelenou koulí , či podivnými fenomény pohybujícími se na nebi, či nedaleko chaty.

Z mého, nepochybně skromného pohledu jsem byl tenkrát široko daleko, v řídce obydlených jihočeských pralesech, bezkonkurenční borec znalý problematiky technicko fyzikálních jevů, jež sice přispěly svým dílem k mým úvahám o chybné konstrukci teorie relativity a vytvoření originálního vzorce, nicméně v očích trpělivých přátel zajímavý vypravěč neuvěřitelna, jenž sice pobaví ale, co je moc, toho bývá příliš! Hlavně nestražit možností jít, společně do tmavé noci do těch rizikových míst a konečně spatřit vyprávěné i na vlastní oči.

Ani náhodou. Vždy z blahosklonně nadřazeným úsměvem světa znalého ufobijce, bývá můj argument bleskurychle odmítnut. Zvykl jsem si.

Nicméně, dříve než provedu rekonstrukci nejpodivnějěího setkání, rozpomenu se na na 5. díl knihy Silnější než Däniken, kde jsem se o tomto setkání lehce zmínil:

Jistě znáte onu fotografii malé dívenky v lesní scenerii s podivným zeleným skřetem stojícím v jakémsi střehu v pozadí. Za určitých okolností bych vše považoval za legraci jakéhosi českého vtipálka usilovně pracujícího za temných nocí na svém počítači. Avšak nemohu.

Byl krásný srpnový podvečer roku 1990 a já se plavil na kánoi, jako mnohé dny před i po té (než mi byla ukradena. Myslím kanoe.), společně se svoji životní partnerkou, po Orlickém jezeře. Slunce již zmizelo za vysokým lesním svahem a osvětlovalo již jen vrcholky protějšího zalesněného kopce a skrze průrvu i nedaleký písečný mys malebné zátoky.

Pro nezúčastněného pozorovatele nepochybně nepřiměřená dvojice, když na zádi kánoe líný kuřák, markýrující čas od času ponoření pádla, na háčku úsilovně pádlující partnerka, velmi rozhodně čeřící poklidnou hladinu Vltavy, aby v co nejkratší době, za zpěvu romantických hymnů, dosáhla malebného zálivu. Nepochybně s cílem vychutnat si poslední sluneční paprsky toho dne.

Nikým nekontrolován, plácal jsem tu a tam pádlem do vody, snad abych sám v sobě nevzbudil pohoršení, nad vlastní líností.

Proplouvali jsme právě kolem skalnaté ho břehu, kde zdávna rostl jeden jediný keřík, zatímco bůjný les, vřdy plný hřibů modráků (v zázračné vteřině, tak jak nikde jinde modrající jak inkoust.), rostl s ostatní květenou několik metrů opodál.

A právě tehdy jsem spatřil cosi, co mne na dlouhý čas znepokojilo a co, jsem ještě do nedávna vůbec nechápal v souvislostech.

Ze vzdálenosti asi 10 metrů jsem totiž uviděl malého zeleného trpaslíka, stojícího za keřem a bedlivě pozorujícího nikoli mne, ale moji prozpěvující si ženu.

Byl to šok. Tehdy jsem se poprvé v životě štípl a promnul si oči.

Bezvýsledně. Zelený skřet, s čímsi červeným na prsou, stál těsně za keřem a já postřehl několik jeho nepatrných pohybů. Sporý keřík mohl však rozhýbat pouze silnější závan větru. Rozhlédl jsem se.

Okolní blízké stromy i lískové keře, nehnutě stojící, s listy nehybně visícími, ale i nehybná vodní hladina, svědčily o opaku.

Nyní opustím citát ze zmíněné knihy a po letech upřesním, co jsem tenkrát vlastně viděl:

Takže, ve vzdálenosti cca 10 metrů, jsem skutečně zahlédl cosi, co připomínalo skřeta z pohádky. Byl to však kupodivu obraz nejasný a chvějící se. Nicméně rozostřený pouze v místech keříku, přesněji v nejtěsnější blízkosti za ním.

Mé první reakce byly nasměrovány na logické vysvětlení chvění mohlo být způsobeno větrem. Bylo však absolutní bezvětří a protože se keř a to, co bylo za ním, viditelně chvěl, aniž jsem byl schopen na relativně krátkou vzdálenost rozeznat detaily. V rozporu s tímto stavem jsem v blízkém okolí keře naopak rozeznával každý kamének, každý lísteček.

A tehdy poprvé v životě jsem se skutečně štípl a promnul oči. Bezvýsledně.

Bylo to tam. Sice nejasně pulzující, mírně rozostřené.

Má vzácná partnerka očividně nic nepostřehla, hnána viditelnou touhou po nedalekém výsluní a jako ostatně po celý náš život, hleděla jen a pouze vpřed.

Začal jsem manévrovat tak, abychom se k břehu více přiblížili, což se i podařilo. Byli jsme nyní asi 6 metry od břehu. Se stejným vizuálním výsledkem.

Říkám partnerce, aby přestala pádlovat a sám jsem manévrem přiblížil naši kánoi na necelé dva - tři metry od keře. A nyní jsem to, co se skrývalo za keřem spatřil. Chvílemi jasně, chvílemi rozmazaně. Zelený skřet, aniž bylo možno rozeznat obličejové partie, či některé další detaily, cca 80 cm vysoký, když celkový dojem nasílila podivná hranatost pozorovaného objektu.

Tři metry není příliš velká vzdálenost a tak jsem mohl z jistých okamžiků usoudit, že podivný objekt, jakoby soustředil svoji pozornost jen na moji partnerku, sedící na přídi kanoe, která očividně zaujala v dané problematice drzou lhostejnost. V tentýž okamžik, kdy jsem hodlal přirazit ke břehu, chvíli ostrý v další moment rozostřený objekt - náhle zmizel. Zbyl jen živořící keřík se třemi větévkami a sporými lístečky, tentokráte v normální projekci.

Partnerka, očividně nespokojená s mým otálením, zabrala pádlem a přiznám se, že jsem ji usilovně pomáhal dostat, co nejrychleji z onoho možná nejrizikovějšího místa mého i jejího života.

Na dlouhý čas, počítaný v rocích, jsem zachoval mlčení hodné pracovníka ministerstva lásky pro utajování nemilých skutečností. Ve svých úvahách jsem dospěl k pohodlnému názoru, že se jednalo o chvilkovou halucinaci, či unavené oko.

Tuto pohodlnou pracovní hypotézu jsem však byl nucen okolnostmi záhy opustit a dnes jsem přesvědčen, že chvění inkriminovaného prostoru bylo zapříčiněno místní deformací obrazu, jež mohl být ochrannou kamufláží podivného stvoření, které dnes podezřívám, že chtělo být viděno. I s efektem zmizení.

Na ono místo jsem se vrátil až příštího roku, nicméně keřík chřadl a chřadl, až jednoho dne, při neobyčejném přeplnění přehradního jezera, těsně před očekávanými velkopovodněmi, zcela zatopen - uchřadl zcela.

O to víc mne překvapil snímek, jakéhosi českého autora, jenž při fotografování své dcery zachytil do detailu doslova stejný objekt kdesi v české lesní tišině.

Každopádně jsem přesvědčen, že úspěšné filmování a fotografování těchto i jiných objektů, je závislé na vůli, či nevůli majitele příslušných kamufláží, jehož úmysly odhaduji nejen jako čistě pragmaticky lovecké, ale i nepříliě přátelské. Cosi jako typ Rakšasa, sumerští Alalu, či bájní mayští jaguaři z nebes. Být ještě více konkrétnější?

Nemohu a nechci?

Z téhož, ale i jiných důvodů, považuji většinu snímků s ostrými obrysy objektů, či dokonce skvěle provedenými detaily - za hloupý, jindy za cílený podraz. Skutečné fyzikálně technické objekty, očividně mimozemské provenience, vždy používající kamufláže (či lokálního obranného časového posuvu), by na fotkách, či videu vypadaly zcela jinak. Nehledě k nemožnosti si mnohdy vzhledem k rychlostem objektů, a brontosauří pomalosti digitálních přístrojů, možná dané i zdlouhavým satelitním procesem povolování organizacemi, jež s nikým nekamarádí, rychle vzpomenout, kde jsou ostatní podpůrné čudlíky.

Jiným podrazem při filmování neznámých objektů, je zbytečné, a jakoby chtěné, přibližování (zoom), jež objekt náležitě rozostří, aby dostal ty správné UFO parametry.

To vše neplatí o snímku již zmíněného pána, jehož jméno, místo i čas vzniku fotky, jsou mi doposud neznámé. Je to snímek z mého pohledu a zkušeností velmi pozoruhodný.

Zkrátka jsou i taková místa, mající sice nádech Genia loci, kde však budu tichý jako myška, našlapovat měkce jak moudrý slon nevyzpytatelnými okolnostmi vražený mezi vzácný porcelán. Budu chodit po špičkách s vědomím, že to stejně není vůbec nic platné?

A poučení pro mne?

Zdá se, že má stále optimistická žena, ač sama stržená v proudu rodinných událostí, zaujala stejně prospěšnou doktrínu, jako ostatně převážná část ufobijců: Nekrmit nedráždit. Oč snadnější je totiž utlouci ufologa, než velmi, ale skutečně velmi zlého mimozemce? Což je sama podstata problému tutlání, jehož životnost je sice stejně nejistá, jako sám život, avšak o to méně vrásek a neblahých vizí.

Řekl bych, že je to téměř stejně funkční obranná doktrína, jakou se mi dnes jeví zkoumání problematiky zkrze domácí papuče.

Související článek: Altyn gorod- mizející Zlaté město

Související článek: U.F.O. nebo silové systémy?

Poznámky pod čarou:

Genius loci - Původně strážce, duch a strážce příslušného místa, jenž chránil nedefinovatelné tajemství místa, jež nelze pojmenovat a jehož fluidum nás nutí vracet se. V římské mytologii byl Genius loci duch, či bůžek, zobrazován v podobě hada.