Až čas zase jednou pobě?í nazpět

Jakkoliv i tehdejší náboženská propaganda tvrdila, že prastarým bohům a pohanským svatyním již dávno odzvonila hrana, ještě léta páně 991 bylo zaznamenáno, že na pra?ském Petříně, snad pod duby z dob keltských druidů, v místech prastarých oběti?? slovansko-keltských slunečních božstev, když svatyně Svantovíta byla nedaleko, jedno z posledních klanění se posvátnému ohni. Ohně prý zapálili horníci lámající kámen na pra?ské stavby, aby se v chladných dnech ohřáli.

Tím ohněm se prý táhlo podivné seskupení, ještě podivnějších tvorů. Obrů stojících v řadě jako sloupy. Trojí údajně s tuří hlavou, trojí s fousatými bradami a nakonec bylo možno v rů?ových, či rudých záblescích plamenů spatřit, mezi hvozdy a skálami - překrásné lady. Lidé začali prý přinášet obětní chléb i dostatek dřeva, aby se mohli klanět ohni, jako za časů svých pohanských otců a dědů.

Je však velmi nejisté, zda ohně s obrazy byly klasické ?ohně na dřevo?. Když zpoza kamenů a petřínské prsti tryskající světlo, či plyn, vůbec nejsou marnou pracovní hypotézou.

Po pravdě netrvalo až tak dlouho a Boleslav II., na podnět zahraničních církevních agentů (v tomto případě prostřednictvím úřadujícího pra?ského biskupa Adalberta, někdejšího Vojtěcha Slavníkovce, rozkázal ohně uhasit a posvátný dub pokácet.

Na druhý rok, v tentýž čas posvátných ohňů, pálení ohňů na petřínském pahorku pokračovalo a svědkové tvrdili, že se v plamenech ukazovali tentokrát ještě krásnější lady a dévy, než tomu by v minulém roce.

Pro úplnost si připomeňme i osud Svantovidovy svatyně, jež byla již za časů knížete Václava, v čilosti příhraničního styku, pomocí ostatků Svatého Víta, proměněna v chrám zasvěcený protoněmeckému patronu s tak průzračně cíleným titulem a jménem. V Čechách zcela neznámého mučedníka z pohanského Říma, jenž byl pro svoji víru doslova usma?en v rozpáleném kotli. Oheň bylo také to jediné, co jej mimo podobnost jmen, spojovalo se samorod?icem SvantoVidem (Svatým světlem).

O pálení ohňů a klanění se duchům a krásným pannám zjevujícím se v plamenech, přesně tak jako se o půlnoci v zuřivě zablýskaných veřejnoprávních mediích zjevují panny - sexuální pracovnice, napsal svého času dokonce Jaroslav Vrchlický své známé verše ?Oheň na Petřině?.

"...aby byly všechny posvátné háje zasvěcené pohanským bohům okamžitě spáleny, vlchevci, črtové, hadači a čarodějové (védové), jako? i kouzedelníci, čarodějnice(védy respektive dévy, kněžky zasvěcené jednotlivým činnostem na př. znalosti o nemocech, o léčení a léčivých bylinách, či zaříkávání, bohům i bohyním - Dévám), hadači, ptákopravci, věž tci, igrici (obřadní hudebníci), básníři, vodopisci, krasomluvi a zeměpisci ze země vyhnáni. Aby byli utopeni, nebo upáleni, pokud knížecího příkazu neuposlechli a ze země neode?li. Aby rovněž nebylo dovoleno nadále oběti ke studánkám přinášet, obětiny zlým duchům zabíjet a pohřbívat mrtvá těla na kři?ovatkách.

Získáváme tak velmi cennou část výčtu činností, kterými se zabývali mimo ?reců, védové v posvátných svatyních a Budách . Když naopak Děvíny (Djevice, dívčí hrady) byly prozíravě zničeny již za velkých čistek v legendárních dívčích válkách.

Zeměpisci (geomanti) byli z vojensko strategického hlediska obzvláště nebezpeční. Zaznamenávali naopak energetická a silová pole, vědomosti a znalosti bezpodmínečně nutné ke zdravému vývoji, nebo naopak, jež lze využít i v boji proti nepříteli, aniž ten tuší, že právě skončil. Technologie boje, jež byla znovu objevena až ve dvacátém století. Sehrává i významnou roli při tvorbě, či výběru životního prostoru.

Čarodějové byli ti, co vládli technikami, před kterými i stateční utíkají v bázni, aby za dlouhých zimních večerů o nich vyprávěli svým vnukům hrůzně neuvěřitelné pohádky.

Vlchevci byli slovanští starověrečtí (pohanští) kněží, věž tci a čarodějníci. Zvlá?tním uskupením mezi těmito muži byl boga stýrové (bohatýři), obřadní bojovníci Svantovida, jenž se ve válečných časech měnil v bojovného býka.

Z pohledu dlouhodobé germánské strategie nesměla vlchevcích zůstat na českém území ani ta nejmenší památka.

Pod Petřínem, nedaleko Újezda, můžeme totiž nalézt ulici s názvem Nebovidská. V místech někdejší obce Nebovidy, kde za času staro_věrných sídlili mezi obřádníky i nebo_vidové. Hvězdáři, či lépe hvězdopravci, pozorovatelé oblohy a udržovatelé obětního ohně v posvátném háji ?árovišti hory Petřín. Když na vrcholku Petřína lze je?tě dnes ?objevit? hvězdárnu nahoře (Generála Milana Rastislava ?tefanika).

Sedm let po násilné aplikaci onoho osudového příkazu byl Břetislav II. zavražděn na lovu. Podle jedné verze neznámým atentátníkem, jenž se pomstil za čistky a decimaci pohanských védů. Druhá verze pravděpodobně zaml?ovací, tvrdí, že byl ze zálohy zavražděn obřadním boga stýrem Lorkem Vr?ovcem.

Poznámky pod čarou: