O pálení ohňů a klanění se duchům

Až čas zase jednou pobě?í nazpět

© Zdeněk Patrick - 1999 Praha

© Země Zlaté hvězdy Margity

Jakkoliv i tehdejší náboženská propaganda tvrdila, že prastarým bohům a pohanským svatyním již dávno odzvonila hrana, ještě léta páně 991 bylo zaznamenáno, že na pra?ském Petříně, snad pod duby z dob keltských druidů, v místech prastarých oběti?? slovansko-keltských slunečních božstev, když svatyně Svantovíta byla nedaleko, jedno z posledních klanění se posvátnému ohni. Ohně prý zapálili horníci lámající kámen na pra?ské stavby, aby se v chladných dnech ohřáli.

Tím ohněm se prý táhlo podivné seskupení, ještě podivnějších tvorů. Obrů stojících v řadě jako sloupy. Trojí údajně s tuří hlavou, trojí s fousatými bradami a nakonec bylo možno v rů?ových, či rudých záblescích plamenů spatřit, mezi hvozdy a skálami - překrásné lady. Lidé začali prý přinášet obětní chléb i dostatek dřeva, aby se mohli klanět ohni, jako za časů svých pohanských otců a dědů.

Je však velmi nejisté, zda ohně s obrazy byly klasické ?ohně na dřevo?. Když zpoza kamenů a petřínské prsti tryskající světlo, či plyn, vůbec nejsou marnou pracovní hypotézou.

Když cokoli jiného je rovněž přijatelné. V té době je však již jen otázkou času, kdy bude dosazený mocenský aparát mocen, skrze spolehlivé domorodé struktury, zaútočit na místní starověrecké vlchevce a védy, nositele slovanských tradic. Ovladající supermoderní techniku hravě přeměňující fiktivní svět na reality show?

Po pravdě netrvalo až tak dlouho a Boleslav II., na podnět zahraničních církevních agentů (v tomto případě prostřednictvím úřadujícího pra?ského biskupa Adalberta, někdejšího Vojtěcha Slavníkovce, rozkázal ohně uhasit a posvátný dub pokácet.

"Pohany" rozehnat. Ohně se však dále samy od sebe zapalovaly, aniž bylo kohokoliv vidět do zakázaných míst přistupovat. Takže kníže Boleslav II. (Pobožný) nechal místo dlouhý čas přísně stře?it.

Na druhý rok, v tentýž čas posvátných ohňů, pálení ohňů na petřínském pahorku pokračovalo a svědkové tvrdili, že se v plamenech ukazovali tentokrát ještě krásnější lady a dévy, než tomu by v minulém roce.

V rámci zaml?ování české historie a eliminace těžko kontrolovatelných starověreckých zvyků byl kněžími latinského ritu okamžitě zalo?en na místě posvátného oběti?tě kostelík. Zasvěcený sv. Vavřinci, jenž umřel mučednickou smrtí na rozpáleném ro?tu. Viditelně tedy nikoli oběť pohanských bů?ků ohně.

Pro úplnost si připomeňme i osud Svantovidovy svatyně, jež byla již za časů knížete Václava, v čilosti příhraničního styku, pomocí ostatků Svatého Víta, proměněna v chrám zasvěcený protoněmeckému patronu s tak průzračně cíleným titulem a jménem. V Čechách zcela neznámého mučedníka z pohanského Říma, jenž byl pro svoji víru doslova usma?en v rozpáleném kotli. Oheň bylo také to jediné, co jej mimo podobnost jmen, spojovalo se samorod?icem SvantoVidem (Svatým světlem).

O pálení ohňů a klanění se duchům a krásným pannám zjevujícím se v plamenech, přesně tak jako se o půlnoci v zuřivě zablýskaných veřejnoprávních mediích zjevují panny - sexuální pracovnice, napsal svého času dokonce Jaroslav Vrchlický své známé verše ?Oheň na Petřině?.

Zájem příhraniční marky, pasovského a řezenského arcibiskupství o konečné řešení a likvidaci pohanství (rozuměj slovanského starověrectví, potažmo veškeré slovanské vzdělanosti) vyvrcholil roku 1092. Krátce po svém uvedení na knížecí stolec, 28. září. 1092, ve výroční den smrti knížete Václava zvaného svatý, na církevní nátlak, vydává kníže Břetislav II., nejstarší syn knížete a krále Vratislava II.) nařízení jimž se přikazuje:

"...aby byly všechny posvátné háje zasvěcené pohanským bohům okamžitě spáleny, vlchevci, črtové, hadači a čarodějové (védové), jako? i kouzedelníci, čarodějnice(védy respektive dévy, kněžky zasvěcené jednotlivým činnostem na př. znalosti o nemocech, o léčení a léčivých bylinách, či zaříkávání, bohům i bohyním - Dévám), hadači, ptákopravci, věž tci, igrici (obřadní hudebníci), básníři, vodopisci, krasomluvi a zeměpisci ze země vyhnáni. Aby byli utopeni, nebo upáleni, pokud knížecího příkazu neuposlechli a ze země neode?li. Aby rovněž nebylo dovoleno nadále oběti ke studánkám přinášet, obětiny zlým duchům zabíjet a pohřbívat mrtvá těla na kři?ovatkách.

Nechal povalit i všechny obětní kameny.

Získáváme tak velmi cennou část výčtu činností, kterými se zabývali mimo ?reců, védové v posvátných svatyních a Budách . Když naopak Děvíny (Djevice, dívčí hrady) byly prozíravě zničeny již za velkých čistek v legendárních dívčích válkách.

Je?tě za slavných dob rozkvětu a prosperity pohanských božstev. Církev, plně ovládaná protoněmeckými agenty, relativně krátce po vyhánání kněží staroslovjěnského ritu (pohanskokřes?anskými germánskými mnichy), prostřednictvím ediktu Břetislava II., s okamžitou účinností přikazovala, že okamžitě musí být ze země vyhnáni zejména nebezpeční básníři a jakékoliv informace o nich nesmí být pro budoucí pokolení zachována. neboť tyto chodící kroniky a tradice by mohly jednoho dne torpedovat všechno úsilí a mravenčí práci na českém germanizačním projektu. Básníři byli totiž mužové pověřeni slovanskými rody, kmeny, potažmo českými Slávy, v dobře zapamatovatelných verších zachovávat všechny zaznamenání hodné historické údaje, včetně tradic a rodových, či kmenových zákonů.

Zeměpisci (geomanti) byli z vojensko strategického hlediska obzvláště nebezpeční. Zaznamenávali naopak energetická a silová pole, vědomosti a znalosti bezpodmínečně nutné ke zdravému vývoji, nebo naopak, jež lze využít i v boji proti nepříteli, aniž ten tuší, že právě skončil. Technologie boje, jež byla znovu objevena až ve dvacátém století. Sehrává i významnou roli při tvorbě, či výběru životního prostoru.

Podobně tak vodopisci, kteří navíc znali tajemství týkající se vod, životních tekutin a šťáv. Ptákopravci měli ty samé funkce jako jejich egyptští, později mezopotámští kolegové. Získávat informace o příhodném časovém intervalu, kdy zahájit rozličné činnosti a to věž těním z letu vybraných ptáků.

Čarodějové byli ti, co vládli technikami, před kterými i stateční utíkají v bázni, aby za dlouhých zimních večerů o nich vyprávěli svým vnukům hrůzně neuvěřitelné pohádky.

Ale jen vybraní z vybraných védů, mohli vést politická jednání.

Vlchevci byli slovanští starověrečtí (pohanští) kněží, věž tci a čarodějníci. Zvlá?tním uskupením mezi těmito muži byl boga stýrové (bohatýři), obřadní bojovníci Svantovida, jenž se ve válečných časech měnil v bojovného býka.

Podobně i ženský element, jehož čarodějnické možnosti a schopnosti připomínají zbraně staroindických eposů, či čarodějnické schopnosti známé z válek z Lučany, kteří byly po?ati na turském poli (Tursko) v bitvě nikoli nepodobné ?atvě. Od těch čas se Lučané, respektive Lucko nazývalo ?ateckem. Nařízení Břetislava II. se nezmiňuje o črtech, jejichž úkolem byla začrtávaná evidence rozličných komodit, rytí značek a kontrola a snad i o?etřování Perunových stájí.

Z pohledu dlouhodobé germánské strategie nesměla vlchevcích zůstat na českém území ani ta nejmenší památka.

Když o nevěreckém pohanství lehce střihnutém polokřes?anskou doktrínou samozvaných germánských glaubesbringerů, šířících raketýringem svoji moc, nikdy nebylo a není žádných pochyb. A christianizace? Pouhá zástěrka dlouhodobého projektu. Nikoli naposledy byla cíleně vyháněna vzdělanost nově tvořícího se českého národa. Potomci by příliš věděli o mnohém, co má být před nimi navždy skryto. Aby si příliš nevyskakovali! Vše mělo tedy beze stopy zmizet. Nahrazeno cizorodými propracovanými programy, jehož součástí je i Petřínský kostelík zasvěcený svatému Vavřinci. Vystavěný v někdejším posvátném háji, v místech obětního ?árovi?tě pod posvátným dubem, kde se scházel starověrný lid. Kam i sama Libuše čas od času zavítávala. Dodnes však nalézáme stopy, vydávající svědectví, o nichž nelze pochybovat. Ve zdraví přečkali v čase téměř 1100 let.

Pod Petřínem, nedaleko Újezda, můžeme totiž nalézt ulici s názvem Nebovidská. V místech někdejší obce Nebovidy, kde za času staro_věrných sídlili mezi obřádníky i nebo_vidové. Hvězdáři, či lépe hvězdopravci, pozorovatelé oblohy a udržovatelé obětního ohně v posvátném háji ?árovišti hory Petřín. Když na vrcholku Petřína lze je?tě dnes ?objevit? hvězdárnu nahoře (Generála Milana Rastislava ?tefanika).

Název Nebozízek. Je prý typicky německý. Odvozený od slova neboger - svidřík. Nástroje, který prý Češi ani neznali! Ach? Ne?kodně zpitoměle normalizační tvar ?Nebozízek? však v sobě ve skutečnosti skrývá pouze minimální stopy normalizátorské inkvizice, jež zákonitě přišla po pogromu v roce 899 n. l. Postačí tušit, že někdejší staroslovjěnské a české (nyní již jen slovenské) slovo zízatь, zíza? znamená pozorovat, či zírat (té? ?í?at dnes významově, snad kvůli nepřátelství vůči jednookému ?i?kovi, posunuto až k dne?nímu žilhat, či dokonce čumě?). V nebo_zíza?!! Do nebe zírat v místech, kde i dnes stále ještě tušíme Nebozízek, když nedaleko na úpatí Petřína byla obec Nebovidy. Podobné snahy lze pozorovat na mnohých místech, i ve faktografii naší historie. Tam, kde kdysi žili ti do nebe_vidící, byl až do dne?ních dnů setrvačně (?) (je?tě v roce 1973) ?Deylův slepecký ústav? (V Nebovidské ulici, respektive v místech někdejší obce Nebovidy, dnes nedaleko Maltezského náměstí). Tam, co stával dům u bílého koníka (Svatovítova bělouže) později nazvaný u sedmi čertů (črtů). ?Dolní sv. Vavřinec vystavěný v dnešní Hellichově ulici signalizuje, podobně jako horní sv. Vavřinec na Petříně součást někdejších pohanských ?orgií?... Črtové, staroslovanští mudrci, kteří v dřevních dobách naopak zaznamenávali vrypy důležité informace, dříve než zanechali svůj otisk i v nedaleké Čertovce, potažmo v Čantoryjích, Čertoryjích, či Črtoryjích, aby se vzápětí proměnili v čase skrze pracovitou katolickou církev, jako mávnutím kouzelného proutku v bytosti skrz na skrz pohádkově zlé. I když původní činnosti nám dodnes v nepozměněné podobě stále připomínají slova črtat, načrtnout, čárat. A Naopak slovo čertit se, zaznamenávající někdejší posvátné tance črtů a vlchevců, je uměle zdeformovano s prostinkým cílem manipulovat i s vědomím potomků. K původní činnosti a obsahu starověreckých vlchevců respektive črtů a odvozeně pak i pohádkově zlých čertů zajisté patřily rovněž kovářské respektive podkovářské práce v souvislosti s nedalekými stájemi (nedaleko dnešního Karlova mostu, poblíž posvátného Perunova chrámu) obřadních běloužů (brunů). Takže pohádkoví čeští mírně retardovaní čerti asi právě proto musí kovat koně.

Sedm let po násilné aplikaci onoho osudového příkazu byl Břetislav II. zavražděn na lovu. Podle jedné verze neznámým atentátníkem, jenž se pomstil za čistky a decimaci pohanských védů. Druhá verze pravděpodobně zaml?ovací, tvrdí, že byl ze zálohy zavražděn obřadním boga stýrem Lorkem Vr?ovcem.

Poznámky pod čarou:

čaro (sanskrt) - krásný, očarujíící, čarovný Opakem Dobro_děje jsou zlo_děj_i - zla vykonavatelé. Čarodějnice musí být proto od těch dob zlá, o?klivá stařena (dnes dokonce stejně nežádoucí sociální parazit) s bradavicí na nose a dlouhým rezavým chlupem a čaroděj o?klivě zakomplexovaný trpaslík. čaro_děj - doslovný překlad krásy dějníci - dějitelé - konatelé krásy, obklíčit krásou, očarovat. Proti pohanská - zákrytně protislovanská propaganda protoněmeckého kléru, v rámci germanizačního procesu, dbala o to, aby naši předci nebyli umláceni krásou a láskou nebezpečných čarodějů i čarodějnic. Cosi podobného bylo možné odezírat i z činů současného systému věcí , jenž ve svých obavách, abychom nebyli umláceni pravdou a láskou, pravdu zcela eliminovali a vše ostatní zaměnil za le?, aroganci a asocialitu s fašizujícími příznaky.