© Zdeněk Patrick, Praha 2016

Na samém počátku bylo samo nejjásnější světlo posvátného Habsburského domu. A to trvalo, považte jen, celých nekonečně krásných 300 let, včetně milostivých českých dragonád... (Z metodického listu: Sjednocený náhled na evropské dějiny: Neb o zlých Če?ích, kteří se konečně se zlou potázali a propadli se sakumprásk, za všeobecného veselí ostatních Evropánů, do horoucích pekel. Nikdo je prý již v Čechách nechce a nikdy nechtěl. Jak jsme se nedávno na tvrdo dočetli v drze nemravně orientovaném občanském (protentokrátním) tisku, v němž již chyběl jen jejich tradiční říšský pozdrav: Z nedalekého dovozu k oslavě fašistické marxisticko trockistické obludy: Heil. Následný Vestfálský mír a nové uspořádání z brusu nové Evropy na podkladě ostatků ne nepodobným těm českým, samozřejmě za český dranz.).

Mistře Mydláři, bezpráví konečně již zatni,
nech? běsové černí vzletí, aj i ti matní,
i ti zcela neudatní.
Popravčí prkno tupě zaboří,
je to jen chátra nevolníků, česká prasata a nebytyční magoři.
Hlavu vzhůru Če?i, trofej hlavní na mostecké věž i věž í,
kdy? marností blouzní s duší černou souzní prý "milostivý pardon"...
Aj, tu náhle... co to... pověz mrzký drábe,
ač rozhled krásný,
co to náhle v krku šrábe?
Obyčejné třísky v krku český rábe,
protože ti věčně o jediné pravdě v hloupé bedně hrabe,
odměnou ti budi? i lidu tvému, nekonečná trable...


Bůh suď, staniž se, což o to, jaký pěkný výhled z relativně nevysoké věže,
co si říkal cizí drábe?
Komu vlastně hrabe?
Promiň, nedoslýchám, upadly mi uši,
holá lebka k tomu, to prý dneska letí, to prý sakra služí.


Ach páni vzácní, teď jste teprv OK,
vypadáte spočinutě, odležele svěže,
s hlavou na tyči, i bez ní, bezhlavě i v leže.


Drzý drábe... sakra neodcházej,
je mi smutno, nevím, kde mi hlava stojí,
zasejc koukám, jak ta ?ába z prachu:
Divná země lidu_plná strachu. Hlavně neodcházej brachu,
v hlavě Úhl se rojí,
on a všechno tady kolem, až k té boudě u Strakojc,
za hovínko stojí.
Až je tedy po tvém, i pravda nechť je dvojí,
ta pravda pravá i ta, co se věčné pravdy bojí.
Vždy? je to jedno...
Sakra, na čem vlastně mrzký drábe moje hlava stojí?

Na Mostecké věž i stála,
vystrčená v koši, Šlachu poslední, jež z lebky větru vlála
sezobli dva koši... Éé opravuji... kosi,
Kdosi říká, že se to dnes nosí,
duté lebky, uši vosí, tělo bez hlavy, bez těla duch...
z dívek drogy šumné, z mizerného havla načinčaný bůch,
žbuchy žbuchy žbuch.
Velmi malé pravdo_laskyplné juch...


Třísky plivu, to snad není ani možné,
kolik vlastně drábům cizích zemí dlužím
za mizerné složné & ložné?
Ač přiznávám, za ten pohled z nevysoké věže
v netuzemském loji brachu
i když tělo mé je beznadějně v prachu,
každá pravda něco stojí, kdo nemusí, kdo nechce a kdo se bojí?