Plytké zamyšlení se nad pomuchlanou maskou naučené nevědomosti. I té vlastní, kterou ne_ stíhám pokořit, kvůli urychlenému zloději časů, maje z vydatného nedostatku vlastního nedostaku vydatný dostatek.

I jiné historické nedochvilnosti

©Zdeněk Patrick, Praha 2016

V příběhu o téměř nekonečném počtu neznámých, se mimo jiné objevuje jméno hlavního hrdiny eposu Mahabharáta (Bhagavad Gíta) "Arjuna" (Arjan, Orjan, Arij, Ori), též Jaruna, neboli "starý otec" Ori, potomek, či nové zrození Jara / Jury / Jarila (Džarila). Legendárního všeslovanského knížete z období planetárního kataklyzmatu a následného drtivého ochlazení, jehož počátek datuji 1. májem roku 20 350 př. n. l.

Potomek z krve Vyšného Vlchevce Dažboga a jeho třetí ženy Džívy. Jaruna (Džaruna), skrze svého syna Sčeka (Čecha), byvší praotec Čela_věků, rozumějme vojvody pozdějšího vojenského výsadku kmene Čechů v Podřipsku (358 n. l.).

Zatímco Arjuna se naprosto jasně hlásí a nazývá božským otcem Indru kterého, a nyní mi dovolte pro tento krátký okamžik název Vindové / Venedi (Rassa, Vindones, Čistí, Bílí), v jistém časoprostorovém intervalu uctívali i pod transkripcí VIN_DA_RA;

Vindům dávající životní energii.

Přestože Jaruna není u českých Slávů vůbec běžné mužské jméno, každá žena, až již Jar_mila, či Jaro_slava, hovorově Jarka, je též někdy volána svými nejbližšími s jistým, nepříliš mazlivým, cosi zdávna, nevěda vlastně co, připomínajícím důrazem: "Jaruno". Jakoby byla na neposlušné děti, toulající se v poledním žáru volána Polednice, pod plachetkou, hnáty křivé divá osoba.

Nebo smutný příběh Jaruny Arije, vzácného praotce Čela_věků a jeho podíl při použití zbraní, jež ve svém nečekaném součtu ohrozily ještě nenarozené děti v dělohách panduovských žen.

Přičemž Jaro v Nomen Omen u českých Slávů znamená "životný" (Jarý /Jura, plný životních sil; viz rčení:

Už jsem zase Ju_Ra).

Při této příležitosti si připomínám i legendu, či nesouběh příběhu prvního vládce světa Bog_u_mira, syna Dažboga a Morany (druhé Dažbogovy ženy), který přežil "Potopu světa" (10 463 př. n. l.) v tehdejším (?) Arkaimu, jehož vznik je však oficiálně časován až rokem 3 500 př. n. l., aby byl v konečné fázi opužtěn v řízeném zániku rokem 1 650 př. n. l., jenž se kryje s následky výbuchu Středozemní Diery (Thery, Cintorína, Svaté Ireny).

Jak již dříve řečeno:

K vyprávění o Bogumirových časech se váže i ryze čistě národní česká pohádka o Větrníku, Slunečníku a Měsíčníku (Ruská verze Jutrník, Slunečník a Půlnočník.). Která je vlastně vyprávěním o časech, ve kterých se veškeré lidstvo vešlo na dubový lístek a bylo štěstí zakopnout o nevěsty i ženichy. I podle české pohádky na konci snažení přeci jen úspěch, po kterém Bogumir, s celou svojí velkou rodinou, odchází (zřejmě po roce 2 350 př. n. l.) na stále ještě žírné zelené pastviny do Pětiříčí, Pandžábu.

Z těch míst, v povodí řeky Indu naopak odchází Jaruna, a je-li, zároveň Arjunou, což právě zkoumáme, víme i proč.

V povodí řeky Indu se nacházelo jedno z nejstarších měst světa Harappa (provincie: Pandžáb / Panjub; dnes v Pákistánu), jehož osud by mohl být pevně svázán s bitvou Kuruovců a Panduovců z Pětiříčí (viz Kuru_Šetra v roce 3 102 př. n. l.), nikoli však s Pahorkem mrtvých v provincii Sindh, jehož neblahý osud může být mnohem časnější. Původně kruhové město v dnešním Pakistánu

Jakkoliv se zdá být nejpůvodnějším městem i Mohenjo_Daro (Pahorek mrtvých, provincie Sindh v Pakistánu), útržkovými legendami naopak překvapivě spjato s Rávanou, vládcem démonů, který se po zničení svého stoličního města uchýlil pod ochranu vládce Běsů Khary, se sídlem na základně ostrova Lanka II. (Šrí Lanka / Lanka III. / Ceylon; viz Ráma_Jána 16 500 př. n. l.).

Osudy obou takto nadčasově spřízněných kultur starého světa, Mohendjo_Dara a Harappy, Ač v mnohém rozdílných osudů i časování událostí, jsou přesto ideo_vědci jednoduše svázány v jediný bezprizorní celek. Aniž je kdy uvažována možná posloupnost dějů, tedy i obnovení Mohenjo Dara II. na základech někdejšího, zbraní hromadného ničení zničeného města.

Harappa v Pěti říčí / Pandžábu, na severu Indického subkontinentu,

Neobyčejné středisko tzv. Harappské kultury s dodnes Brity nerozluštěným písmem a ideo datací určenou podle stáří jediné dochované hliněné tabulky, ustavené do vyhovujícího časového intervalu 3 500 - 1 600 př. n. l.

Budiž... V souběhu s časováním událostí v Arkaimu Sintaště a Afanasjevu.

Harapa - kruhové město s hradbami vystavěné na obou březích řeky Indu, podle urbanisty předem založeného plánu, se širokými navzájem k sobě kolmými rovnými ulicemi. S domy s dvěmi, či třemi podlažími, postavenými ve stejném slohu Mohenjo Dara z pálených cihel, dvoupokojovými a šestipokojovými obytnými prostorami, jednotně vybavené vodovodem, koupelnami i splachovacími wc v každém z nich. S velkolepým bazénem uprostřed centrální pevnosti (citadely), s kanalizační sítí na velmi vysoké úrovni.

Město, či vlastně znovu objevená nekropolis, obklíčená mohutnými hradbami, které se ani Anglosasům nepodařilo zavčasu rozebrat. Přičemž ideovědci uvažují první osídlení a rozkvět v nivách Pětiříčí dobu před cca pěti tisíci lety (2 350 př. n. l. až 1 560 let př. n. l.).

Se vší pravděpodobností je však Harappa i Mohenjo_Daro / Pahorek mrtvých, jehož pravé jméno prý neznáme, jedním z mnoha nejstarších pozůstatků dávno zmizelého světa, jež bylo v údolí řeky Indu vystavěno erudovanými staviteli s dostatečným předstihem nadcházejícím událostem.

Sám pro sebe si odvážně mumlám: V časech třetího příchodu Pěruna a jeho vojenského výsadkuž

Jak již výše řečeno, jakkoliv je původní název města neznám, je prý dle legend spojováno nejen s vládcem démonů Rávanou, avšak mnohem časněji, než je období Ráma_jány (15 600 let př. n. l.).

Je totiž, tak jako Harappa a Sapta_purí (Sedmi_městí) provotně vystavěno zasvětiteli lidstva, moudrými Nágy, kteří v očekávání mohutné mezigalaktické invaze, nenechali nic náhodě.

Pušpaka - vzdušný vůz podobající se Slunci patřil mému bratru, jemuž byl darován mocným Rávanou. Tento vzdužný a znamenitý vůz, jenž se pohybuje kamkoli podle přání, byl zhotoven pro tebe. Podobný je jasnému nebi a nalézá se v městě Lanka.

Epos Ráma_jána

Nyní se osměluji, vážené čtenářky i stejně vážení čtenáři, nechť sami uváží, na tvrdo přiřadit Mohenjo_Daro I. vládci démonů Rávanovi, tuzemskému vyslanci temných sil a šakalích obchodníků, drze prosazujících v širém okolí vindického subkontinentu zájmy antlánských globalizačních elit: Podřídit se okamžitě a bez meškání zákonům a diktátu mocné a technologicky na výsost saturované Antlánie. U vědomí mohutného, mnohdy i viditelného hemžení na vysokých a hlubokých nebesích. Stupňování požadavků, ataků a hrozeb dosáhlo té neúnosné míry, že se sám inspirativní duch Višnu postavil do čela odporu, co vrchní velitel "Ráma".

Letecká bitva nad stoličním městem Rávany - Lankou byla pozorována překvapenými obyvateli města, kteří se stali svědky nejen zbabělého úprku Rávany na ostrovní základnu, pod ochranná křídla spojeneckých letek vládce Běsů Khara, ale i svého posledního dojmu: Vypuštění ocelového blesku z bojové vimany zuřivého Bhíšmy. Či koho vlastně. Ten urputný muž vypustil proti městu jedinou střelu nabitou veškerou silou vesmíru. Ocelový blesk, posel smrti, zbraň o níž hovoří Astra_vidja (Slunce světlo uvidím) dopadl na návrší uprostřed citadely. K nebesům ze žhavého kouře vyžehla ohnivá koule, jasnější než 10 000 Sluncí. Slunce samo vybledlo a otáčelo se.

Astra_vidja, popis účinků neznámé zbraně, oslňujícího blesku, zkázonosného posla smrti, jež všechny z rodu Vrišni a Andáka proměnil v popel , aby jiná těla byla spálena k nepoznání. Burácející ohnivá smršť kácela spálené stromy, tavila hory, voda v řekách se vařila.

Ti, co dosud nezemřeli a neomyli sebe i své zbraně, byli postiženi vypadáváním vlasů a nehtů. Ptáci zběleli a jejich opuchlé nožky zfialověly. Hliněné nádoby pukaly bez zjevné příčiny. Veškerá potrava byla otrávená. Blesk sjel do země a proměnil vše v jemný prach, který pokryl vše...

Nikdy předtím jsme nic podobného neviděli, nikdy předtím jsme o tak strašné zbrani neslyšeli.

Kompilace textů Mahabháraty

A protože jsem do dnešního dne nezjistil, jaké že to rody Vrišna a Andáka byly spáleny na popel, cvičně prozatím přiřazuji obsah kompilace textů Mahábharáty k útoku vedeného Višným (inspirativní duch Višnu), jenž byl prvním "Rámou" který stanul v čele vojsk právě vznikající říše Ráma.

Kdy se tak stalo?

Pokud uvažuji počátek konce mocné Atlánie, za časů, kdy se i chaldejskému Anuovi / Enlilovi i jeho dětem Anunaki brzy přestane, vedle drakonského cizince Oanese, budoucího pana nebes a země Enkiho, připravujícího si v tichosti půdu k ovládnutí Země ze dna Erytrejského moře, dařit, pak zničení města, vystavěného kdysi moudrými Nágy, vykazuje v časech konce Jarovy éry, nedaleko roku 16 000 př. n. l., příznaky hrozící invaze, když opravdová Ráma_jána, jak ji známe z eposů. již netrpělivě podupává u bran Země. Jakkoliv slůvko "Citadela" poslouží v časové linii onoho sporu se stranou nelidskou, tedy protivnou, ještě jednou.

A ještě jednou.

Nyní spíše parafrázuji, než cituji cizí prameny: Když archeologové při odkrytí nánosu prachu odkryli rostlý terén, odvozeně i úroveň původního městského osídlení, s úrovni někdejší zástavby a městských komunikací, obnažili i kosterní pozůstatky obyvatel města, jejichž poloha a vzájemnost v očekávání smrti vykazovaly neobyčejně vysokou podivnost, ale i jistou podobnost s kosterními pozůstatky na asfaltových cestách chaldejských měst Uru a Uruku, či Vitrifikace věž í stoličního města Chetitů Chatušaše:

Jakoby varováni v posledních okamžicích svého života, snažíce se spasit útěkem, vybíhali lidé ze svých domovů do ulic, kde je tlaková vlna, či zakopávajíce o již ležící, jakoby mnozí byli smeteni na hromadu, jiní ve dvojicích v očekávání jisté smrti objímající se, další držíce se za ruce a skrývajíce k zemi své obličeje, či svými těly ochraňující své děti.

Do dnešního dne bylo ideovědci přiznáno nalezení 43 kosterních pozůstatků, které byly vystavěny vysokému žáru a až mnohdy až padesátinásobně vyšší radiaci, než je přirozené pozadí. Z původních 40 000 obyvatel sice nepatrné procento, leč pokud byl nárazový žár vyšší než 1 000 stupňů, máme o další hlavolam více, neboť každý stupeň... říkám každý stupeň nad zmíněnou hranici, byl ještě v dobách nedávných velkým technologickým problémem.

Nejednalo-li se o přechodnou teplotu sopečné lávy 1 000 - 1 200°C. A přesto byly např. okolní materiály, ale i již zmíněné kosterní pozůstatky vystaveny teplotám kolem 2 760°C (Nemaje vlastních, cituji cizí peří:

Podle studie z roku 2014 šutroznalce / mineraloga Sampath Iyngara, který analýzou skrze sérii testů zesklovatělých kamenů pocházejících z Mohenjo_Dara zjistil velkou koncentraci silikonu, hliníku a draslíku a následnou defrakcí prokázal možnost vystavění zkoumaného vzorku teplotám cca 2 760 °C. Tehdy i ve vysokém žáru zesklovatělých koster někdejších obyvatel, lze odvodit i mnohé jiné. Přičemž v čase stálého heliofantího tutlání a nasíleného zákazu vstupu do těchto i jiných stejně podivných míst, bylo prý určeno i epicentrum výbuchu:

Nad centrální pevností.

Zásah přímo na komoru:

Citadela a časová linie přes kuruovské pláně k vítězné tankové bitvě v Kurském oblouku, kde Hitler dostal přímý zásah na Citadelu.

Leč zmej opět ožívá a žádá si opět nemyslitelné...

Poznámky pod čarou:

Pokud je Vyšnyj (Višnu), Jaro (Jura), vyšný vlchevec Dažbog, na konci svého života vyzdvižený do Svaté Svargy, pak o to jasněji se jeví drahokam na čelence českých knížat a později na svatováclavské koruně. Tak, jako znělé "Ř" Indonésanů, tak vybraných českých, moravských a slezských rodů.

PS

Jakkoliv metám tisíce let sem, tisíce let onam, stále jsem na štíru s časováním událostí, tedy hledám intervenční bod, jež by uvedl časovou linii dějů do souladu s dalšími.

Možnost objednání knihy:

Den mluvících kamenů (tři knihy v jedné), s přiloženými obsahy a s dalším listováním knihou, naleznete zde.

Možnost nezávazného objednání knihy:
Den mluvících kamenů 2 (tři knihy v jedné), naleznete zde.