Arjuna, nebo Jaruna?

Plytké zamy?lení se nad pomuchlanou maskou naučené nevědomosti. I té vlastní, kterou ne_ stíhám pokořit, kvůli urychlenému zloději časů, maje z vydatného nedostatku vlastního nedostaku vydatný dostatek.

I jiné historické nedochvilnosti

©Zdeněk Patrick, Praha 2016

V příběhu o téměř nekonečném počtu neznámých, se mimo jiné objevuje jméno hlavního hrdiny eposu Mahabharáta (Bhagavad Gíta) "Arjuna" (Arjan, Orjan, Arij, Ori), též Jaruna, neboli "starý otec" Ori, potomek, či nové zrození Jara / Jury / Jarila (D?arila). Legendárního všeslovanského knížete z období planetárního kataklyzmatu a následného drtivého ochlazení, jehož počátek datuji 1. májem roku 20 350 př. n. l.

Potomek z krve Vy?ného Vlchevce Da?boga a jeho třetí ženy D?ívy. Jaruna (D?aruna), skrze svého syna Sčeka (Čecha), byv?í praotec Čela_věků, rozumějme vojvody pozdějšího vojenského výsadku kmene Čechů v Podřipsku (358 n. l.). Zatímco Arjuna se naprosto jasně hlásí a nazývá božským otcem Indru kterého, a nyní mi dovolte pro tento krátký okamžik název Vindové / Venedi (Rassa, Vindones, Čistí, Bílí), v jistém časoprostorovém intervalu uctívali i pod transkripcí VIN_DA_RA; Vindům dávající životní energii.

Přesto?e Jaruna není u českých Slávů vůbec běžné mužské jméno, každá žena, až již Jar_mila, či Jaro_slava, hovorově Jarka, je též někdy volána svými nejbliššími s jistým, nepříli?azlivým, cosi zdávna, nevěda vlastně co, připomínajícím důrazem: "Jaruno". Jakoby byla na neposlušné děti, toulající se v poledním ?áru volána Polednice, pod plachetkou, hnáty křivé divá osoba.

Nebo smutný příběh Jaruny Arije, vzácného praotce Čela_věků a jeho podíl při použití zbraní, jež ve svém nečekaném součtu ohrozily ještě nenarozené děti v dělohách panduovských žen. Přičemž Jaro v Nomen Omen u českých Slávů znamená "životný" (Jarý /Jura, plný životních sil; viz rčení: U? jsem zase Ju_Ra). Při této příležitosti si připomínám i legendu, či nesouběh příběhu prvního vládce světa Bog_u_mira, syna Da?boga a Morany (druhé Da?bogovy ženy), který přežil "Potopu světa" (10 463 př. n. l.) v tehdejíím (?) Arkaimu, jehož vznik je však oficiálně časován až rokem 3500 př. n. l., aby byl v konečné fázi opužtěn v řízeném zániku rokem 1650 př. n. l., jenž se kryje s následky výbuchu Středozemní Diery (Thery, Cintorína, Svaté Ireny).

Jak již dříve řečeno: K vyprávění o Bogumirových časech se vá?e i ryze čistě národní česká pohádka o Větrníku, Slunečníku a Měsíčníku (Ruská verze Jutrník, Slunečník a Půlnočník.). Která je vlastně vyprávěním o časech, ve kterých se veškeré lidstvo vešlo na dubový lístek a bylo štěstí zakopnout o nevěsty i ženichy. I podle české pohádky na konci sna?ení přeci jen úspěch, po kterém Bogumir, s celou svojí velkou rodinou, odchází (zřejmě po roce 2350 př. n. l.) na stále ještě ?írné zelené pastviny do Pětiříčí, Pand?ábu.

Z těch míst, v povodí řeky Indu naopak odchází Jaruna, a je-li, zároveň Arjunou, což právě zkoumáme, víme i proč.

V povodí řeky Indu se nacházelo jedno z nejstarších měst světa Harappa (provincie: Pand?áb / Panjub; dnes v Pakistánu), jehož osud by mohl být pevně svázán s bitvou Kuruovců a Panduovců z Pětiříčí (viz Kuru_?etra v roce 3 102 př. n. l.), nikoli však s Pahorkem mrtvých v provincii Sindh, jehož neblahý osud může být mnohem časnější. Původně kruhové město v dne?ním Pakistánu

Jakkoliv se zdá být nejpůvodnějším městem i Mohenjo_Daro (Pahorek mrtvých, provincie Sindh v Pakistánu), útr?kovými legendami naopak překvapivě spjato s Rávanou, vládcem démonů, který se po zničení svého stoličního města uchýlil pod ochranu vládce Běsů Khary, se sídlem na základně ostrova Lanka II. (?rí Lanka / Lanka III. / Ceylon; viz Ráma_Jána 16 500 př. n. l.).

Osudy obou takto nadčasově spřízněných kultur starého světa, Mohendjo_Dara a Harappy, ač v mnohém rozdílných osudů i časování událostí, jsou přesto ideo_vědci jednoduše svázány v jediný bezprizorní celek. Aniž je kdy uvá?ována možná posloupnost dějů, tedy i obnovení Mohenjo Dara II. na základech někdejšího, zbraní hromadného ničení zničeného města.

Harappa v Pěti říčí / Pand?ábu, na severu Indického subkontinentu,

Neobyčejné středisko tzv. Harappské kultury s dodnes Brity nerozluštěným písmem a ideo datací určenou podle stáří jediné dochované hliněné tabulky, ustavené do vyhovujícího časového intervalu 3500 - 1600 př. n. l. Budi?... V souběhu s časováním událostí v Arkaimu Sinta?tě a Afanasjevu. Harapa - kruhové město s hradbami vystavěné na obou březích řeky Indu, podle urbanisty předem zalo?eného plánu, se širokými navzájem k sobě kolmými rovnými ulicemi. S domy s dvěmi, či třemi podla?ími, postavenými ve stejném slohu Mohenjo Dara z pálených cihel, dvoupokojovými a šestipokojovými obytnými prostorami, jednotně vybavené vodovodem, koupelnami i splachovacími wc v každém z nich. S velkolepým bazénem uprostřed centrální pevnosti (citadely), s kanalizační sítí na velmi vysoké úrovni. Město, či vlastně znovu objevená nekropolis, obklíčená mohutnými hradbami, které se ani Anglosasům nepodařilo zavčasu rozebrat. Přičemž ideovědci uvažují první osídlení a rozkvět v nivách Pětiříčí dobu před cca pětitisíci lety (2 350 př. n. l. až 1 560 let př. n. l.). Se vší pravděpodobností je však Harappa i Mohenjo_Daro / Pahorek mrtvých, jehož pravé jméno prý neznáme, jedním z mnoha nejstarších pozůstatků dávno zmizelého světa, jež bylo v údolí řeky Indu vystavěno erudovanými staviteli s dostatečným předstihem nadcházejícím událostem. Sám pro sebe si odvá?ně mumlám: V časech třetího příchodu Pěruna a jeho vojenského výsadkuž

Jak již výše řečeno, jakkoliv je původní název města neznám, je prý dle legend spojováno nejen s vládcem démonů Rávanou, avšak mnohem časněji, než je období Ráma_jány (15 600 let př. n. l.).

Je totiž, tak jako Harappa a Sapta_purí (Sedmi_městí) provotně vystavěno zasvětiteli lidstva, moudrými Nágy, kteří v očekávání mohutné mezigalaktické invaze, nenechali nic náhodě.

Pužpaka - vzdužný vůz podobající se Slunci patřil mému bratru, jemuž byl darován mocným Rávanou. Tento vzdužný a znamenitý vůz, jenž se pohybuje kamkoli podle přání, byl zhotoven pro tebe. Podobný je jasnému nebi a nalézá se v městě Lanka.

Epos Ráma_jána

Nyní se osměluji, vážené čtenářky i stejně vážení čtenáři, nechť sami uvá?í, na tvrdo přiřadit Mohenjo_Daro I. vládci démonů Rávanovi, tuzemskému vyslanci temných sil a šakalích obchodníků, drze prosazujících v širém okolí vindického subkontinentu zájmy antlánských globalizačních elit: Podřídit se okamžitě a bez me?kání zákonům a diktátu mocné a technologicky na výsost saturované Antlánie. U vědomí mohutného, mnohdy i viditelného hem?ení na vysokých a hlubokých nebesích. Stupňování po?adavků, ataků a hrozeb dosáhlo té neúnosné míry, že se sám inspirativní duch Vi?nu postavil do čela odporu, co vrchní velitel "Ráma".

Letecká bitva nad stoličním městem Rávany - Lankou byla pozorována překvapenými obyvateli města, kteří se stali svědky nejen zbabělého úprku Rávany na ostrovní základnu, pod ochranná křídla spojeneckých letek vládce Běsů Khara, ale i svého posledního dojmu: Vypužtění ocelového blesku z bojové vimany zuřivého Bhí?my. Či koho vlastně. Ten urputný muž vypustil proti městu jedinou střelu nabitou veškerou silou vesmíru. Ocelový blesk, posel smrti, zbraň o níž hovoří Astra_vidja (Slunce světlo uvidím) dopadl na návrší uprostřed citadely. K nebesům ze žhavého kouře vy?lehla ohnivá koule, jasnější než 10 000 Sluncí. Slunce samo vybledlo a otáčelo se.

Astra_vidja, popis účinků neznámé zbraně, oslňujícího blesku, zkázonosného posla smrti, jež všechny z rodu Vri?ni a Andáka proměnil v popel , aby jiná těla byla spálena k nepoznání. Buracející ohnivá smršť kacela spálené stromy, tavila hory, voda v řekách se vařila.

Ti, co dosud nezemřeli a neomyli sebe i své zbraně, byli postiženi vypadáváním vlasů a nehtů. Ptáci zběleli a jejich opuchlé no?ky zfialověly. Hliněné nádoby pukaly bez zjevné příčiny. Ve?kerá potrava byla otrávená. Blesk sjel do země a proměnil vše v jemný prach, který pokryl vše...

Nikdy předtím jsme nic podobného neviděli, nikdy předtím jsme o tak strašné zbrani nesly?eli.

Kompilace textů Mahabháraty

A protože jsem do dnešního dne nezjistil, jaké že to rody Vri?na a Andáka byly spáleny na popel, cvičně prozatím přiřazuji obsah kompilace textů Mahábharáty k útoku vedeného Vi?ným (inspirativní duch Vi?nu), jenž byl prvním "Rámou" který stanul v čele vojsk právě vznikající říše Ráma.

Kdy se tak stalo? Pokud uvažuji počátek konce mocné Atlánie, za časů, kdy se i chaldejskému Anuovi / Enlilovi i jeho dětem Anunaki brzy přestane, vedle drakonského cizince Oanese, budoucího pana nebes a země Enkiho, připravujícího si v tichosti půdu k ovládnutí Země ze dna Erytrejského moře, dařit, pak zničení města, vystavěného kdysi moudrými Nágy, vykazuje v časech konce Jarovy éry, nedaleko roku 16 000 př. n. l., příznaky hrozící invaze, když opravdová Ráma_jána, jak ji známe z eposů. již netrpělivě podupává u bran Země. Jakkoliv slůvko "Citadela" poslouží v časové linii onoho sporu se stranou nelidskou, tedy protivnou, ještě jednou. A ještě jednou.

Nyní spíše parafrázuji, než cituji cizí prameny: Když archeologové při odkrytí nánosu prachu odkryli rostlý terén, odvozeně i úroveň původního městského osídlení, s úrovni někdejší zástavby a městských komunikací, obnažili i kosterní pozůstatky obyvatel města, jejichž poloha a vzájemnost v očekávání smrti vykazovaly neobyčejně vysokou podivnost, ale i jistou podobnost s kosterními pozůstatky na asfaltových cestách chaldejských měst Uru a Uruku, či Vitrifikace věž í stoličního města Chetitů Chatuža?e:

Jakoby varováni v posledních okamžicích svého života, snažíce se spasit útěkem, vybíhali lidé ze svých domovů do ulic, kde je tlaková vlna, či zakopávajíce o již le?ící, jakoby mnozí byli smeteni na hromadu, jiní ve dvojicích v očekávání jisté smrti objímající se, další dršíce se za ruce a skrývajíce k zemi své obličeje, či svými těly ochraňující své děti.

Do dnešního dne bylo ideovědci přiznáno nalezení 43 kosterních pozůstatků, které byly vystavěny vysokému ?áru a až mnohdy až padesátinásobně vyšší radiaci, než je přirozené pozadí. Z původních 40 000 obyvatel sice nepatrné procento, leč pokud byl nárazový ?ár vyšší než 1000 stupňů, máme o další hlavolam více, neboť každý stupeň... říkám každý stupeň nad zmíněnou hranici, byl ještě v dobách nedávných velkým technologickým problémem.

Nejednalo-li se o přechodnou teplotu sopečné lávy 1000 - 1200°C. A přesto byly např. okolní materiály, ale i již zmíněné kosterní pozůstatky vystaveny teplotám kolem 2760°C (Nemaje vlastních, cituji cizí peří: Podle studie z roku 2014 ?utroznalce / mineraloga Sampath Iyngara, který analýzou skrze sérii testů zesklovatělých kamenů pocházejích z Mohenjo_Dara zjistil velkou koncetraci silikonu, hliníku a draslíku a následnou defrakcí prokázal možnost vystavění zkoumaného vzorku teplotám cca 2 760 °C. Tehdy i ve vysokém ?áru zesklovatělých koster někdejších obyvatel, lze odvodit i mnohé jiné. Přičemž v čase stálého heliofantího tutlání a nasíleného zákazu vstupu do těchto i jiných stejně podivných míst, bylo prý určeno i epicentrum výbuchu: Nad centrální pevností.

Zásah přímo na komoru: Citadela a časová linie přes kuruovské pláně k vítězné tankové bitvě v Kurském oblouku, kde Hitler dostal přímý zasah na Citadelu.

Leč zmej opět o?ívá a žádá si opět nemyslitelné...

Poznámky pod čarou:

Pokud je Vy?nyj (Vi?nu), Jaro (Jura), vy?ný vlchevec Da?bog, na konci svého života vyzdvi?ený do Svaté Svargy, pak o to jasněji se jeví drahokám na čelence českých kní?at a později na svatováclavské koruně. Tak, jako znělé "Ř" Indonésanů, tak vybraných českých, moravských a slezských rodů. PS Jakkoliv metám tisíce let sem, tisíce let onam, stále jsem na štíru s časováním událostí, tedy hledám intervenční bod, jež by uvedl časovou linii dějů do souladu s dalšími.

Možnost objednání knihy:
Den mluvících kamenů (tři knihy v jedné), s přiloženými obsahy a s dalším listováním knihou, naleznete zde.

Možnost nezávazného objednání knihy:
Den mluvících kamenů 2 (tři knihy v jedné), naleznete zde.