Ubezpečuji možné potomky Morany, že je nehodlám vystra?it "Starou historii", či strašnou podobou Maruny, a tak z téhož důvodu, na samém počátku předznamenám, že druhá žena Da?boga Vy?ného (Jary) - Morana (té? Morgana), zároveň i matka Bogumirova, byla černovlasá a modrooká krasavice.

Stále a stále, byť v nepatrně pozměněné matrici nás, tak jako kdysi, duchovně již téměř vyhořelé (?), ve vzájemném odcizení davu, stále však na široké a pohodlné cestě ženou na jatka, proti vlastním rodům... Ač nejsme vůbec bezbranní...

aneb Jutrník, Slunečník, Měsíčník... Odkud to jen máš lide český a slovanský?

©Zdeněk Patrick, Praha 2015

Velesova kniha

Kapitola II.

2 000 př. n. l. nebo...?

Verze I.

žil v oněch časech Bogumir, man?el Slávy Slavuně, se svými dvěma syny a třemi dcerami v širé stepi, kde pásl svá stáda. I naslouchali hlasu Vy?ného (Vy?nyj / Da?bog) a jeho žena Sláva Slavuňa přinášela v oběť proso. I řekl jednoho dne Bogumir: "Je třeba provdat dcery, abychom spatřili vnuky". A jak pravil, tak i udělal. Jel, kam jej oči vedly, až dojel k dubu uprostřed pole, aby zde rozdělal oheň a přenocoval. A juž jsou tu tři jízdní poslové Utrennik (Jitřník), Poludenik a Večerník (česká verze Větrník, Slunečník, Měsíčník), hledající v časech, kdy se lidstvo vešlo na jediný lístek doubku, nevěsty. Slovo dalo slovo a již se zakrátko v Zeleném kraji za mořem, ve stepích Sedmiříčí, slavila trojí svatba.

Z Bogumirovy dcery Drévy pocházejí Drevlané, z Skrévy Kriviči a Polevy Pojlané. Ze synů Sevy Severjané a mlad?ího Rusa Rusové. A stalo se tak za dávných časů, před našim odchodem ke Karpatské hoře. Prý 1300 roků před Hermanarikem (Gromáčkem). Odvozeně prý kolem roku 1668 př. n. l.

Říká Velesova kniha.

Av?ak... dle jiné verze A. I. Asova, poměřováno mojí datací planetární katastrofy (22 350 př. n. l), se zdá být vročení Bogumirovy éry do roku 1668 př. n. l. velmi podivné. Jakkoliv spořádané.

6_453 n. l. - Uragan z nebes

Mayský kodex Teleriano Remensis a Rios

Ti, co žili po potopě (zánik hypotetické pevniny, pravlasti Mayů) byli smeteni uraganem z nebes. Mnozí zahynuli, jiní se změnili v opice, aby nakonec i ony byly pohlceny jaguáry, kteří přišli z nebes. Zachránila se dvojice skrytá mezi kamením. Jejich potomci pak žili celých 4800 let. až do roku 1653 př. n. l.

Pro tento kratičký pátrací okamžik si možná vystačím rokem 1650 př. n. l. (Výbuchem Thery - Diery), časuji nejen konec prosperity Egypta, Minojců, ale i poslední z epoch Arkaim - Sinta?ta (3500 - 1653 př. n. l.), oblasti ze které pochází i česká národní pohádka O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku (správně Jutrníku / Jitřence), kde rovněž svého času pobýval legendární hrdina, pro mne vlastně klíčová postava opravdovosti Velesovy knihy, kolem níž se vyplatí kroužit a pátrat, neboť spojnicí i výslednicí, či možným rozuzlením mnoha záhad: Bogumir: syn Morany a Da?boga. Jasně, že se nyní odvolám na pohádky české, na poslední chvíli zaznamenané paní Bož enou Němcovou, která ve svých poznámkách píše, že pohádka "O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku je pohádkou zcela národní, ač i moravská verze "Slunce_pán, Měsíc_pán a Větro_pán, či slovenská též podobná je?.

Základní pointou slovanských pohádkových příběhu je totiž jednoduchý vzkaz potomkům (i skrze velmi důležité - sociologicky pevně ustavené skupiny hrajících si dětí"), právě do těch časů "Po hadcích / hadech", až opět a opakovaně selžou ty informační toky, které ač mají konat, vychytrale nekonají, aniž vědí proč...

Tento příběh o provdání sester nezbedným královským synkem, sotva královští rodiče "vytáhnou paty ze zámku", aby se on sám nakonec zamiloval do obrazu krasavice, mocné a nepřemo?itelné panny (v jiné verzi do Večernice), kterou však unese mocný čaroděj Mrako_mor a kterou se vydá hledat, aby ji i pomocí svých mocných nebeských ?vagrů konečně i našel.

A je jen na každém z nás, zda jsme dostatečně kultovně uspokojeni, abychom již nesahali po jiné pohádkové verzi, obsahující zajímavé detaily minulého příběhu, avšak ve zcela jiné, doplňující rovině: "O Nepřemo?itelné panně". V tomto příběhu se v cizím paláci pátrající mladý Princ naopak zmocní čarovného meče, pomocí něho? lstí pannu přemohl, aby se nakonec stal jejím důvěrným přítelem. Zkrátka zůstal na jejím hradě, pravděpodobně k obapolné spokojenosti.

Av?ak...

Jednoho dne musela jeho milá žena narychlo odjet. I řekla svému Princi, že všechny komnaty hradu jsou mu k dispozici. Jen do jedné z místnosti nesmí za žádnou cenu vstoupit.

Jak však čas ubíhal a náš pohádkový protagonista nakonec nevydr?el nepoznat tajemství (Nebo byl vyslán prozkoumat podzemní komnatu venužanské Dulce?) paní svého srdce, a tak jednoho krásného dne do zakázané místnosti, většinou 13. komnaty (jindy temného sklepení), odvá?ně vstoupil:

I tu náhle spatřil v tmavém koutu, v ocelových poutech ukovaného malého, podivně vysmahlého černokněžníka a vedle něho d?bán živé vody. Ze kterého, po dlouhém přemlouvání (lhaní o své nevinně a naopak krutosti mocné panny, do které se vyschlý, leč zřejmě mocný trpajzlík, jindy Kostěj, či mocný Mrako_mor, údajně beznadějně zamiloval. Byl v?ak, marně prý nabízeje své přátelství a své nelidské srdce, zpupně pannou odmr?těn.

Tehdy prý zhrzen odmítnutím, přitáhl s celým vojskem, aby py?nou pannu potrestal. Byv však od ní mocně na hlavu poražen a zde přikován přepevnými pouty, aby jej temné vězení zcela usoužilo. I dal Dažbog mužíkovi (Kostějovi) napít živé vody, určitě zvědav, jak dalece to s černokněžníkem zacloumá a které kroky podnikne jako první. Ten vysužený mládenec rázem a v okamžení nabyl svých někdejších sil. Ocelová pouta praskají a juž stojí vyzáblý mužík ve dveřích, do kterých právě vchází vracející se paní domu. Bez me?kání ji uchopí ji a vzápětí již není po obou: Kostějovi a paní Moraně ani památky...

Tak nějak probíhal i baladický únos druhé Da?bogovy ženy Morany Svarogovny. Vlastně baladické Venuše / Večernice, objevující se na zimní noční obloze směrem k dne?nímu západu. Jakkoliv je Větrník v ruské verzi Jutrnik / Jitřenka, prý mužský element Venuše, ač slovanská Denice (Danica), předcházející od prvního jarního dne východu Slunce.

Tuté? roli plní i mayská Icoquih, zářivá hvězda Venuše, která opět, po dlouhé postkatastrofické temnotě předcházela Slunce, které však bylo jiné, než to dne?ní...

Po jistých peripetiích (ohrožení života na Zemi (viz kapitola Aratta), kouřící Venuše přelétla oblohu, jakoby zlatá moucha, aby se konečně objevila, avšak zcela zpusto?ená, bez někdejších oceánů i typických oboj?ivelných bytostí, na zcela jiné oběžné dráze. V jiném náklonu i smyslu otáčení. Aby se tak Venuše / Morana Svarogovna, jednou provždy stála nejvlastnějším a nezapomenutelným symbolem smrti. Z někdejší matky některých slovanských kmenů, sice stále uctívanou, přesto strašlivou bohyní smrti Moranouž

"Větší než Země bude?, až jako král Slunce Utu (nad Zemí) vzejde?. Po nebi přecházející, hrůznou záři poneseš, až na Zemi, jak světlo denní? "Strach pohoří Aratta, jež nedostupné je, i do Gibila chci roz?ířit"

Inanna a Ebech

Mýty staré Mezpopotamie

Kdy se tak stalo? Právě pilně pátráme? Venuže patrně ohrozila život na Zemi, krátce po obrácení polarizace magnetického pólu, snad... říkám snad, co důsledek trvající opačné polarizace Slunce. Což se ve svém důsledku projevilo i opačnou přízemní ionizací v časech vlády egyptského faraóna Amonhotepa III. i jeho syna Achnatona. S krajně nepříznivými vlivy na lidský plod, odvozeně navýšením rizikových těhotenství atd... Nikoli, co důsledek války Daémonů?

Přičemž zásadním předělem pro současné lidstvo měl být nepochybně rok 3762 př. n. l., kdy byl v Nippuru zaveden sumerský kalendář, spužtěný v Nippuru roku 3761 př. n. l. Odvozen od pohybu Země a Měsíce. Rozhodně se jedná o přelomové datum, které odděluje dvě historická období: Před a Po. Zatímco Kostěje Nesmrtelného můžeme v českých pohádkách snadno zaměnit za stejně vysmahlého černokněžníka Mrako_Mora, jehož asketický vzhled mi nedovolí nepřipomenout zatykač na podivně ďábelsky uspořádanou bytost, vydaný samým papežem:

Byl to papež Řehoř IX., který prakticky odstartoval Velký hon na čarodějnice. Byla to právě bula papeže Řehoře IX., ze dne 13. června 1233 n. l., kterou je hledána jakási satanská bytost, drze a bez povolení Svaté Inkvizice obcující s prostým i neprostým lidem. Zcela vychrtlá až bezmasá bytost, s charakteristicky šedou chladnou pokožkou, zjevující se v intenzivní záři, vycházející z horní poloviny těla pradávné bytosti. Neobvykle velké černé a kupodivu svítící oči s telepatickými schopnostmi, vznášející se hravě v prostoru a procházející libovolně silnou zdí, či sebemenším komínem!

Bula papeže Řehoře IX. byla, a dodnes vlastně je, nejen původním metodickým listem Svatého Otce, co lze od setkání s mimoněm očekávat, ale zároveň je i jakýmsi středověkým zatykačem Svaté Inkvizice typu "Wanted Live or Death" (Hledán živý nebo mrtvý)!