Bogumir

Ubezpečuji možné potomky Morany, že je nehodlám vystrašit "Starou historii", či strašnou podobou Maruny, a tak z téhož důvodu, na samém počátku předznamenám, že druhá žena Dažboga Vyšného (Jary) - Morana (též Morgana), zároveň i matka Bogumirova, byla černovlasá a modrooká krasavice.

Stále a stále, byť v nepatrně pozměněné matrici nás, tak jako kdysi, duchovně již téměř vyhořelé (?), ve vzájemném odcizení davu, stále však na široké a pohodlné cestě ženou na jatka, proti vlastním rodům... Ač nejsme vůbec bezbranní...

Jakkoliv je následující text, jen nepatrným, snad i legračním střípkem podstatně rozsáhlejšího příběhu, z něhož zamrazí, ač mnohé dosud nevyřčeno. Co vše lze vyčíst z příběhů, které nám naši slovanští předkové uchovali a podivnými cestami času zaslali až k našim nevědomým prahům?

aneb Jutrník, Slunečník, Měsíčník... Odkud to jen máš lide český a slovanský?

©Zdeněk Patrick, Praha 2015

Velesova kniha

Kapitola II.

2 000 př. n. l. nebo...?

Verze I.

žil v oněch časech Bogumir, manžel Slávy Slavuně, se svými dvěma syny a třemi dcerami v širé stepi, kde pásl svá stáda. I naslouchali hlasu Vyšného (Vyšnyj / Dažbog) a jeho žena Sláva Slavuňa přinášela v oběť proso. I řekl jednoho dne Bogumir: "Je třeba provdat dcery, abychom spatřili vnuky". A jak pravil, tak i udělal. Jel, kam jej oči vedly, až dojel k dubu uprostřed pole, aby zde rozdělal oheň a přenocoval. A juž jsou tu tři jízdní poslové Utrenik (Jitřník), Poludenik a Večerník (česká verze Větrník, Slunečník, Měsíčník), hledající v časech, kdy se lidstvo vešlo na jediný lístek doubku, nevěsty. Slovo dalo slovo a již se zakrátko v Zeleném kraji za mořem, ve stepích Sedmiříčí, slavila trojí svatba.

Z Bogumirovy dcery Drévy pocházejí Drevlané, z Skrévy Kriviči a Polevy Pojlané. Ze synů Sevy Severjané a mladšího Rusa Rusové. A stalo se tak za dávných časů, před našim odchodem ke Karpatské hoře. Prý 1 300 roků před Hermanarikem (Gromáčkem). Odvozeně prý kolem roku 1 668 př. n. l.

Říká Velesova kniha.

Avšak... dle jiné verze A. I. Asova, poměřováno mojí datací planetární katastrofy (22 350 př. n. l), se zdá být vročení Bogumirovy éry do roku 1668 př. n. l. velmi podivné. Jakkoliv spořádané.

Podle poznámek A. I. Asova (str. 403), jimiž doprovází Velesovu knihu výkladem pověsti "O praotci Bogumírovy" se dovídáme, že uplynulo více než 5000 let, co se v Irijských horách narodil Jarův (Dažbogův) syn Bogumir. Jeho matkou byla sama budoucí bohyně Zimy a Smrti Morana Svarogovna, kteráž je v pohádkové verzi ztělesněna Večernicí / Venuší.

Příslušný odpočet k roku 2 000, by zrození Bogumira připadlo na rok 3 000 př. n. l. Právě nyní, ale i do budoucnosti pátráme po původu nastálé nesrovnalosti skrývající další zjevné podivnosti:

Buď jsou ve slovanských legendách Bogumírové dva a jen jeden může být synem Morany a Dažboga, nebo se příběh o Moraně s paláci na Venuši, odehrál, a s ním i zánik Severije mnohem později, až kolem roku 10 463 př. n. l. Nikoli roku 20 350 př. n. l.

Způsobený pádem Luny, Zlatého vejce, jež zářilo v dávných časech nad hlavami našich prapředků, v jehož podzemních slojích skrývali unikátní vetřelci svoji životní energii.

Jakkoliv byli naši preslovanští předci včas varováni věrohodnými příznaky blížící se planetární invaze a evakuační plány probíhaly v souladu s výpočty obranné inicativy, včetně nepříznivých dopadů v důsledků nutného útoku na Lunu, Zlaté vejce, které Vyšný vlchevec Dažbog propíchl ocelovou jehlicí a mrštil k nohám Kostějů (v české verzi: Mezi oči draka), což způsobilo ve sluneční soustavě zřejmě očekávatelný efekt.

Aniž zapomeneme zařadit do našeho pátrání druhou družici slovanských legend: Fattu. S jedinečnými sladkovodními oceány. Možná možný řecký kostlivec ve skříni: Případ Faëthon.

Abychom si při této příležitosti připomněli z téže skříně vypadlý vítr z nebe / Tajfun, jehož časování na tvrdo odvozuji z mayského kodexu.

6_453 n. l. - Uragan z nebes

Mayský kodex Teleriano Remensis a Rios

Ti, co žili po potopě (zánik hypotetické pevniny, pravlasti Mayů) byli smeteni uraganem z nebes. Mnozí zahynuli, jiní se změnili v opice, aby nakonec i ony byly pohlceny jaguáry, kteří přišli z nebes. Zachránila se dvojice skrytá mezi kamením. Jejich potomci pak žili celých 4 800 let. až do roku 1 653 př. n. l.

Pro tento kratičký pátrací okamžik si možná vystačím rokem 1 650 př. n. l. (Výbuchem Thery - Diery), časuji nejen konec prosperity Egypta, Minojců, ale i poslední z epoch Arkaim - Sintašta (3 500 - 1 653 př. n. l.), oblasti ze které pochází i česká národní pohádka O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku (správně Jutrníku / Jitřence), kde rovněž svého času pobýval legendární hrdina, pro mne vlastně klíčová postava opravdovosti Velesovy knihy, kolem níž se vyplatí kroužit a pátrat, neboť spojnicí i výslednicí, či možným rozuzlením mnoha záhad:

Bogumir:

Syn Morany a Dažboga. Jasně, že se nyní odvolám na pohádky české, na poslední chvíli zaznamenané paní Boženou Němcovou, která ve svých poznámkách píše, že pohádka "O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku je pohádkou zcela národní, ač i moravská verze "Slunce_pán, Měsíc_pán a Větro_pán, či slovenská též podobná jež.

Základní pointou slovanských pohádkových příběhu je totiž jednoduchý vzkaz potomkům (i skrze velmi důležité - sociologicky pevně ustavené skupiny hrajících si dětí"), právě do těch časů "Po hadcích / hadech", až opět a opakovaně selžou ty informační toky, které ač mají konat, vychytrale nekonají, aniž vědí proč...

Tento příběh o provdání sester nezbedným královským synkem, sotva královští rodiče "vytáhnou paty ze zámku", aby se on sám nakonec zamiloval do obrazu krasavice, mocné a nepřemožitelné panny (v jiné verzi do Večernice), kterou však unese mocný čaroděj Mrako_mor a kterou se vydá hledat, aby ji i pomocí svých mocných nebeských Švagrů konečně i našel.

A je jen na každém z nás, zda jsme dostatečně kultovně uspokojeni, abychom již nesahali po jiné pohádkové verzi, obsahující zajímavé detaily minulého příběhu, avšak ve zcela jiné, doplňující rovině: "O Nepřemožitelné panně". V tomto příběhu se v cizím paláci pátrající mladý Princ naopak zmocní čarovného meče, pomocí něhož lstí pannu přemohl, aby se nakonec stal jejím důvěrným přítelem. Zkrátka zůstal na jejím hradě, pravděpodobně k obapolné spokojenosti.

Avšak...

Jednoho dne musela jeho milá žena narychlo odjet. I řekla svému Princi, že všechny komnaty hradu jsou mu k dispozici. Jen do jedné z místnosti nesmí za žádnou cenu vstoupit.

Jak však čas ubíhal a náš pohádkový protagonista nakonec nevydržel nepoznat tajemství (Nebo byl vyslán prozkoumat podzemní komnatu venušanské Dulce?) paní svého srdce, a tak jednoho krásného dne do zakázané místnosti, většinou 13. komnaty (jindy temného sklepení), odvážně vstoupil:

I tu náhle spatřil v tmavém koutu, v ocelových poutech ukovaného malého, podivně vysmahlého černokněžníka a vedle něho džbán živé vody. Ze kterého, po dlouhém přemlouvání (lhaní o své nevinně a naopak krutosti mocné panny, do které se vyschlý, leč zřejmě mocný trpajzlík, jindy Kostěj, či mocný Mrako_mor, údajně beznadějně zamiloval. Byl však, marně prý nabízeje své přátelství a své nelidské srdce, zpupně pannou odmrštěn.

Tehdy prý zhrzen odmítnutím, přitáhl s celým vojskem, aby pyšnou pannu potrestal. Byv však od ní mocně na hlavu poražen a zde přikován přepevnými pouty, aby jej temné vězení zcela usoužilo. I dal Dažbog mužíkovi (Kostějovi) napít živé vody, určitě zvědav, jak dalece to s černokněžníkem zacloumá a které kroky podnikne jako první. Ten vysušený mládenec rázem a v okamžení nabyl svých někdejších sil. Ocelová pouta praskají a juž stojí vyzáblý mužík ve dveřích, do kterých právě vchází vracející se paní domu. Bez meškání ji uchopí ji a vzápětí již není po obou:

Kostějovi a paní Moraně ani památky...

Tak nějak probíhal i baladický únos druhé Dažbogovy ženy Morany Svarogovny. Vlastně baladické Venuše / Večernice, objevující se na zimní noční obloze směrem k dnešnímu západu. Jakkoliv je Větrník v ruské verzi Jutrnik / Jitřenka, prý mužský element Venuše, ač slovanská Denice (Danica), předcházející od prvního jarního dne východu Slunce.

Tutéž roli plní i mayská Icoquih, zářivá hvězda Venuše, která opět, po dlouhé postkatastrofické temnotě předcházela Slunce, které však bylo jiné, než to dnešní...

Aby i dlouho stálo na na jednom místě a zářilo, jak zrcadlo...

Není jistě náhoda, že mayští kněží, tak jako ostatně mnohá neolitická společenství v pásmu života planety Země, věnovali Venuši zvýšenou pozornost.

Propojíme-li několik dalších verzí dávné legendy, pak pohádková kněžna Morana mohla mít, co do činění s planetou Venuší, neb jedna z verzí hovoří o ní, jako o Večernici (Venuši, objevující se na zimní noční obloze směrem k dnešnímu západu.).

Planeta, která skutečně jednoho dne, po kterém právě vytrvale pátráme, zmizela ze své trajektorie.

Ano, právě když se vracela do svého pátého (astrology označeného) domu.

A můžeme-li věřit souběhu stejně motivovaným slovanským pohádkám, pak v jejím zmizení z původní oběžné dráhy, měli tlapky Kostějové / šedivci (Asurové, zhola postrádající záři duchovní aury).

Po jistých peripetiích (ohrožení života na Zemi (viz kapitola Aratta), kouřící Venuše přelétla oblohu, jakoby zlatá moucha, aby se konečně objevila, avšak zcela zpustošená, bez někdejších oceánů i typických obojživelných bytostí, na zcela jiné oběžné dráze. V jiném náklonu i smyslu otáčení. Aby se tak Venuše / Morana Svarogovna, jednou provždy stála nejvlastnějším a nezapomenutelným symbolem smrti. Z někdejší matky některých slovanských kmenů, sice stále uctívanou, přesto strašlivou bohyní smrti Moranou?

Hovořím o časech, kdy byl zřejmě zničen i život na Marsu, aby se i Venuše, ač (kolem roku 20 350 př. n. l., potomní pohádková Večernice a Denice, co personifikace druhé manželky Dažboga (v Chaldejsku Inanna), kdysi živoucí planeta Venuše, unesená nejen na jinou oběžnou dráhu, se na dlouhý čas z oblohy zcela vytratila.

Aby se opět, snad v časovém intervalu 5 600 - 3 113 př. n. l., opět objevila: V docela nepoužitelném stavu.

V obráceném smyslu otáčení kolem osy a zahalena v lesku, pobíhající sem a tam. Dokonce snad ohrozila Zemi blízkým přeletem a společně s nasílenou sopečnou aktivitou ohrozila sám život na Zemi. Kouřem zčernalá obloha zrudlá pozemským odrazem lesních požárů, nasílené vichřicí v pohoří Ebech. S hrůznou září přešla nebesa, aby z nebes přicházejícími vichry řvaly, bouřemi a následnými zátopami ničila vše živé, aby i hory Ebech, jak při bitevní vřavě zářily:

"Větší než Země budeš, až jako král Slunce Utu (nad Zemí) vzejdeš. Po nebi přecházející, hrůznou záři poneseš, až na Zemi, jak světlo denní? "Strach pohoří Aratta, jež nedostupné je, i do Gibila chci rozšířit"

Inanna a Ebech

Mýty staré Mezpopotamie

Kdy se tak stalo? Právě pilně pátráme? Venuše patrně ohrozila život na Zemi, krátce po obrácení polarizace magnetického pólu, snad... říkám snad, co důsledek trvající opačné polarizace Slunce. Což se ve svém důsledku projevilo i opačnou přízemní ionizací v časech vlády egyptského faraóna Amonhotepa III. i jeho syna Achnatona. S krajně nepříznivými vlivy na lidský plod, odvozeně navýšením rizikových těhotenství atd... Nikoli, co důsledek války Daémonů?

Přičemž zásadním předělem pro současné lidstvo měl být nepochybně rok 3 762 př. n. l., kdy byl v Nippuru zaveden sumerský kalendář, spuštěný v Nippuru roku 3 761 př. n. l. Odvozen od pohybu Země a Měsíce. Rozhodně se jedná o přelomové datum, které odděluje dvě historická období: Před a Po.

Zatímco Kostěje Nesmrtelného můžeme v českých pohádkách snadno zaměnit za stejně vysmahlého černokněžníka Mrako_Mora, jehož asketický vzhled mi nedovolí nepřipomenout zatykač na podivně ďábelsky uspořádanou bytost, vydaný samým papežem:

Byl to papež Řehoř IX., který prakticky odstartoval Velký hon na čarodějnice. Byla to právě bula papeže Řehoře IX., ze dne 13. června 1 233 n. l., kterou je hledána jakási satanská bytost, drze a bez povolení Svaté Inkvizice obcující s prostým i neprostým lidem. Zcela vychrtlá až bezmasá bytost, s charakteristicky šedou chladnou pokožkou, zjevující se v intenzivní záři, vycházející z horní poloviny těla pradávné bytosti. Neobvykle velké černé a kupodivu svítící oči s telepatickými schopnostmi, vznášející se hravě v prostoru a procházející libovolně silnou zdí, či sebemenším komínem!

Bula papeže Řehoře IX. byla, a dodnes vlastně je, nejen původním metodickým listem Svatého Otce, co lze od setkání s mimoněm očekávat, ale zároveň je i jakýmsi středověkým zatykačem Svaté Inkvizice typu "Wanted Live or Death" (Hledán živý nebo mrtvý)!