Po nedávném hlučném mobingu, cítíme potřebu se pořádně vyspat.

Odjíždíme.

Sedím v autě, syn jde ještě zkontrolovat, zda jsem řádně vypnul plyn.

Civím do noční ulice i na náš ztemnělý dům. V tom mne upoutá obrazovka sousedů pod námi.

Je zvláštní. Nejen, že nebliká, jako ta naše, ale to co na obrazovce vidím... je i pro mne zcela neuvěřitelné...

Mobing - Co mi to zase neodbytně vrtá hlavou Pane!

© dmk 1994/2006

Po nedávném hlučném mobingu, cítíme potřebu se pořádně vyspat.

Odjíždíme.

Sedím v autě, syn jde ještě zkontrolovat, zda jsem řádně vypnul plyn.

Civím do noční ulice, ale i na náš ztemnělý dům. V tom mne upoutá obrazovka sousedů pod námi.

Je zvláštní.

Nejen, že nebliká, jako ta naše, ale to co na obrazovce vidím... je i pro mne zcela nečekané...

Vidím na ni totiž svého syna, jak jde po schodech.

Střih a zoom.

Nevycházím z údivu!

Vidím, bytové dveře. Ale zevnitř našeho bytu.

Poznávám je dle specifických úprav, které jsem na nich sám provedl.

Obraz je kvalitní a barevný. Jakkoliv se v bytě nesvítí, je obraz jasný a barevný!

"Dobrá", říkám si, "každou chvíli by měl syn odemknout a otevřít.

Neuvěřitelné se stává skutečností.

Dveře na sousedovic obrazovce, či monitoru, se skutečně otevírají.

Již jsou dokořán!

Jsem v šoku.

Syn jde k plynovému sporáku. Jsou vidět všechny detaily.

Tu náhle, šikmo z podlahy, vystupuje cosi jako kužel světla a prostupuje mým synem.

Podle délky a kuželovitosti je patrné, že zdroj tohoto paprsku jde šikmo z obývacího pokoje sousedů pod námi.

Mikrovlnná baterka, napadá mne okamžitě.

Kužel zamíří do obličeje mého syna. Ten se otáčí a jde do vedlejší místnosti.

Vzpomínám si nyní na červený, jakoby laserový terčík, jenž vídávám v obývacím pokoji nedaleko mé hlavy.

Kontroluji v reálu, zda syn někde v našem bytu nerozsvítil.

Není tomu tak.

A přesto, jej vidím zcela v hi-fi úrovni v našem obývacím pokoji!

Na obrazovce souseda pod námi. Syn stojí právě vedle červenohnědé sedací soupravy charakteristických tvarů.

Není možná, řekla by moje slovenská maminka.

Já naopak cítím strašný vztek a upomínám se znovu na někdejší komunistické blábolení: "My si tě ještě pohlídáme".

Střih.

Vidím syna vycházet z bytu a zavírat dveře.

Znovu vidím naše dveře v pohledu z našeho bytu.

Mrknu na naše okna.

Čirá tma.

Podívám na sousedovic monitor.

Vidím jasně a barevně naše dveře.

Střih.

Syn schází první schody. již je na odpočívadlu.

Střih.

Syn schází druhé schody. Poznávám jej nejen podle charakteristické chůze, ale i podle obličeje. neboť uživatel monitoringu právě používá zoom.

Střih.

Vidím první vchodové dveře z domu.

Zpozorním a sleduji jak sousedovic monitor, tak reálnou skutečnost.

Dveře se otvírají. Jak na monitoru, tak v reálu.

Syn otevírá další, tentokráte hlavní vchodové dveře. Jak na monitoru, tak v reálu.

Následuje zoom.

Opět pěkný detail hlavy mého syna a paprsek, jenž vychází z podivného bytu, nyní již velmi podivného souseda. Téhož, jenž s celou rodinou praktikoval celých pět let hlučný popůlnoční mobing.

Vidím v reálu i na monitoru, charakteristicky pohybujícího se syna po venkovních schodech. Ale opět "on face".

Což je pro mne v ten moment stále neuvěřitelné.

A již je u mne.

Říkám mu: "Něco jsem si doma ještě zapomněl. A ty pokud budeš mít chuť, tak se podívej na sousedovic televizi. Jde tam velmi zajímavý program.

Odcházím do našeho bytu. Na rozdíl od syna všude rozsvítím a procházím pokoji i kuchyní. Nevynechám ani WC, či koupelnu.

Vycházím z bytu. Jdu po schodech, jako před malou chvílí můj syn.

Jdu k autu a již zdálky na mne syn volá: "Tati, já jsem tě tam viděl! Zřetelně jsem tě viděl i s detaily našeho bytu. Věř mi!"

Usedám do vozu a třídím si své poznatky.

To, co proti nám náš soused používá, je velmi sofistikovaná mikrovlnná aparatura.

Zbraň, jež může, za určitých okolností, vyvolávat nejen popáleniny, trvalou změnu krevního obrazu, ale i další vyplývající zdravotní problémy.

Rozpomínám se na všechny podivné zdravotní potíže, jež jsem v průběhu let absolvoval.

Jak se však sofistikovaná zbraň třetího tisíciletí dostala do rukou takového barbarského idiota.

Z úvah jsem vytržen dalším děním, jež jen potvrdí neutěšitelný stav celé záležitosti.

Sousedova choť, distinguovaná krasavice z minulého článku, nás právě zpozorovala.

Za malou chvilku vychází na balkon její povedený syn.

Nehledí směrem k nám.

O nás dobře ví...

Podívá se několikrát doleva a doprava. Když shledává, že nemáme svědky obrací se konečně i k nám, aby na nás vystrčil svůj prostředník v podobě "vosího bodnutí".

Vzápětí si ukazuje oním prstem na zadek pak směrem k nám...

Zřejmě našel v pozdravu zalíbení a tak nám jej ještě několikrát zopakuje.

Dostávám nápad, jež uskutečním hned na druhý den.

Jsme opět doma. Větu, kterou mám připravenou, říkám manželce velmi tiše a nezřetelně:

"Mám takový dojem, že nám někdo vyměnil souseda. Zdá se, jako by to byl mimozemec"!

Jakkoliv je manželka zvyklá ode mne na ledacos, překvapivě zalapala po dechu!

Vzápětí ji nahlas uklidňuji: "Jasně, že si dělám legraci".

Neuplyne ani pět vteřin a slyším opakování obou vět z bytu pod námi.

I když to nebyl můj původní plán. Jsem na výsost spokojen.

Funguje to v hi-fi úrovni!

A již vím, že chtějí, abychom věděli?

Nicméně čekám. Den, týden, měsíc.

Pak se programově setkávám se svým známým a ptám se jej na onoho souseda, jehož rovněž zná.

Jedna část našeho rozhovoru je pro mne šokující.

"Možná, že ti ho někdo vyměnil. Možná mimozemci".

Odpověď tedy přišla z překvapivě nečekaného směru.

A jak jinak? Zdravím opět všechny strážce zákona, stát plný právníků, nepodplatitelných politiků a dýchavičného ombudsmana.

Jak jsem si přečetl příslušné zákony, mobing je prakticky nepostihnutelný. Monitorování spoluobčana je sice neetické, nikoli však trestné.

Trestný není ani cílený elektronický harassment a elektronický terorizmus. neboť převážná část obyvatelstva ani netuší, oč běží.

Ve stylu "co není zakázáno, je povoleno".

A jestliže o tom raději nic nevím, tak to vlastně ani neexistuje?

Jestliže to neexistuje, nemůže to být trestné.

Trestná je naopak pomluva.

A tak zuřivě mlčím a prchám ze svého bytu právě tunelovaného družstva "Musíme si přeci důvěřovat".

A právě o to šlo.

Měl jsem pěkný byt.

To byl skutečný příběh muže a jeho rodiny, jenž se setkal s intenzivně organizovaným mobingem. A pokud jeho mrtvolu budou pitvat, tak ani zkušený patolog nezjistí primární příčiny úmrtí, ani příčiny změny krevního obrazu. neboť všeobecná neinformovanost, v ruku v ruce s naučenou nevědomostí, nebude ani náhodou uvažovat o masivním útoku a mikrovlnném ozařování právě pitvaného občana.

Neboť se jedná o nadmíru sofistikovanou, tudíž velmi utajovanou zbraň.

A pokud zahyne při automobilové nehodě, není třeba prohlížet pneumatiky, zda tam není vražen dvaceti milimetrový, speciálně upravený sedlářský nýt.

Pátý v pořadí.

Žijeme přeci v právním státě. Naozaj!

Nikoli ve státě plném právníků.

Nicméně?

Nejde mi to do palice. Vrtá mi to hlavou Pane!