Na svém hradě stojí, kolkol zírá,

Žehnajíc své rámě rozprostírá,

vidí budoucnosti slavné věky,

králů purpur, ocelové reky.

Vidí v nebes báň se vznést.

Česká kmene ratolest,

vidí, jak to ode moře k moři

národové jí se v prachu koří.

Ale ach, co dále zřela,

zmlč, má duše, krev bys vyslzela.

Tu strast, krve proudy a požáry;

Ach! A národ položen na máry,

za živa, ach pochován,

neboť z tisícerých ran

vylil hrdinské své krve proudy,

ještě živ, a mocné jeho oudy.

Kněžna volá: "Zatluc na své hroby,

rode statný! Vidím slavné doby,

prapor věje, pluky bohatýrů

táhnou v boje svaté, v boje míru;

žádný požár, žádná krev,

přece vstal zas český lev.

Vzhůru! palmou věnčí se mé plémě!

Žehnám na věky tvé krásné země!"

Vzhůru, ženy, panny! vždyť duch Páně

v útlou pannu vstoupil v Orleáně:

Noste vy teď oryflámy zlaté,

když jdou muži v boje ducha svaté!

Ženou založena vlast,

Ženy až zas hájí vlast.

Protož vstaňte v novočeském ránu,

Blaník otevírá již svou bránu.

Úryvek z básně Slavné ráno.

Božena Němcová, Sebrané spisy IV., 221.

Právě uplynulo 100 let od vydání této básně.