Přichází, nikoli spráskaně vykonstruovaná metodika Armagedonu, nýbrž Onen den, o kterém hovořila matka Sva ve svých predikcích. Den mluvících kamenů. Kamenů, hovořících za programově vyvražděné děti nejen slovanských národů a buďte ujištěni neslušní Vředové nebes, metastázující v kdysi životném organismu rodné Země, že budou mít o čem hovořit.

Měla jsem jsem sen: o Zemi, která se netočí a není zelená, o moři, jež nebouří, o Slunci jež nesvítí a nehřeje zbyla jen písmena a skrytá naděje. Vlasta Šmitmajerová

obr. NASA: Slunce Jarylo je zdrojem vysílání ve všech viditelných (světelných) i neviditelných (v radiovém, rentgenovém a tepelném) spektru el. mag. vlnění. Aniž zapomenene na záření alfa (proud částic atomových jader Helia), Jedná se vlastně o mohutný proud kmitajících fotonů, tryskající ze sluneční fotosféry a v závislosti na rychlosti kmitání (druhu el. mag. vlnění), nesoucích příslušná množství kvant energií:

E = h * f = m * c2

, jejíchž množství poměřujeme, vzhledem k jejich přílišné nepatrnosti, v elektronvoltech (eV). Jednotkou, která je trilionkrát menší, než 1 Joule. Zcela určitě musíme započítat i proud částic záření gama, vyskytujících se ve slunečním proudu sice ojediněle, neboť při velkých el. magnetických protuberancích.

Falešné Slunce? Jak říkávala moje slovenská maminka: Je-li možná...

©Zdeněk Patrick, Praha 2016

V čase, kdy byla neviditelná tvář Země a zhola nic nejestvovalo, jen voda, kupy vod a nehybné moře. (neboť nebyl Měsíc). Ticho a pokoj vládl v temnotách a noc.

Toto je zpráva o světě, jenž kdysi trval v hlubokém mlčení, v hlubokém pokoji trval, bytoval v tichu; dlel nehybný, osamělý a pustý. A toto je první zpráva, první výpověď: Nebylo žádného člověka, žádného zvířete, ptáka, ryby, kraba, stromu, kamene propasti, ani sluje, drnu ani keře. Jenom a jedině nebe tu bylo. Jen matné světlo těkalo nad tváří Země.

Nebylo Slunce.

Tu Průvodkyně a Stvořitel, vladařka a Opeřený had Gucumac alias U Qux Cah / U Kuž Kah, Trojité Srdce nebes - Hurakan. A hovořili oba, rozvažovali, ukryti ve vodách, skryti pod zelenými a modrými pery. V temnotách rozvažovali o stvoření, růstu trav, keřů, stromů i lian. Hovořili o zrození života a příchodu člověka.

V temnotách a noci rozvažovali, jak skrze Trojité Srdce nebes vyzvednout souže z hlubin vod. Skrze jméno Hu_Ra_Can, jež má tři podoby: Caculha Huracan, Jednonohý blesk, druhá Chipi _Caculha, malý blesk, třetí Raxa Caculha - Zelený blesk.

Ti tři se spojili a stvořili Zemi. Ti oplodnili Zemi, když nebe bylo nespatřeno. Země neviděna z hloubi vod vystoupila.

I povstaly hory a údolí a meandry řek. neboť blízko byla již Setba a Úsvit. Povstal jelen i ptáci, každý dle svého druhu. I vykázali každému tvoru díl země. U_Cux_Cah a U_Cux_Uleu / Trojité Srdce nebes a Srdce Země, však marně čekali, že je tvorové budou vzývat a pokorně se kořit.

Již blízko byla Setba a Úsvit.

I stvořili tvora ze země. Z bláta stvořili své služebníky a živitele. A viděli, že to nebylo dobré rozhodnutí. Tělo v rozpadu, měkota a kašovina. Mluvit to mohlo, leč bez rozumu. Tedy Tvořitelka a Tvořitel rozbili své dílo a stvořili lid ze dřeva. Mluvili loutky ze dřeva, s tváří člověka na tváři Země, aby zalidnili povrch Země. Mluvili sice, jejich obličej byl však vyzáblý, ruce a nohy byly bezmocné a slabé. Neměli krev, neměli mízu, scházel jim pot i tuk. Jejich tváře byly vyschlé, nohy i ruce suché, maso zežloutlé.

Bloudily bezcílně po čtyřech, neměly rozum, aniž jakoukoliv vzpomínku na Tvůrkyni a Tvůrce. A tak vzali krátký konec. I byli vyhlazeni a a zničeni dřevěné loutky na tváři Země velkou potopou, kterou na jejich hlavy snesl U Cux_Cah / Srdce nebes.

Avšak existovala bytost Vucub Caquix, Sedm Ararra, která se náramně vypínala. V čase kdy bylo již nebe i Země, ale neviditelná byla tvář Slunce a Měsíce. Já jsem více než všichni tvorové. Já budu Slunce a já budu Měsíc pro budoucí lidstvo... Mé zuby se třpytí jako drahokamy, náramný je můj jas z mého barevného peří. Můj trůn je stříbrný.

Popol Vuh

Posvátná kniha mayského kmene Quiché / Kvíčů

str. 23 - 30

Falešné, nepravé Slunce, nepravá božstva (Vucub Caquis, Zipacna a Cabracán) si v čase Daémonů a Hrdinů, přisvojili zásluhy skutečných Tvůrců. Tak to vypadalo, když vinou dřevěných lidí nastala potopa. Cabracan, ničitel hor i jejich tvořitel, byl jediným ze synů Falešného Slunce, Vucub Caquis /Ararra Sedm, jenž třásl zemí dávno před potopou. Ale bylo již rozhodnuto: Hún Hunaphú a Vucub Hunaphú odstraní nepravé Slunce a oni sami, perzonifikace skutečného Slunce a Měsíce, konečně zvítězí nad pány v Xibalbě / Šibalbě, kteří je na počátku příběhu zabili. Symbolizujíce tak dočasný zánik Slunce a Měsíce. Aby oddálili konečné vítězství světla nad tmou jednou provždy?

Ahauové, Páni Xibalby / Šibalby byli skutečně eliminováni, Vucub Caquis / sedm, papoušek Ararra, pyšnící se svým nádherně zdobeným zeleno modro rudým peřím, byl našimi Hrdiny složitě deklasován a odpojen. Pyšné a naduté a nepravé Lži Slunce rázem zmizelo. A jak je ideo _vědci silně zdůrazněno: Jde jen o mýtickou představu, v níž nemá historie žádného místa.

Popol Vuh, kompilace textů

Posvátné knihy mayského kmene Quiché / Kvíčů

str. 23 - 30

ZAŽEHNUTÍ, OPRAVA, NEBO VÝMĚNA SLUNCE?

©Zdeněk Patrick, Praha 2016

Povšimněme si prosím několika příznaků, které nám mayský kmen Kvíčů zanechal: Horotvůrce a zemětřas Cabracan (Kabrakan), zde syn Falešného pestrobarevného Slunce Vucub Caqui, žil již na samém počátku věků, dávno před stvořením Slunce i Jitra.

V čase, kdy jakýkoliv život, ani rostliny, aniž člověk (čelo_věků) mohl pojmenovat nehybné vody v tmách, aniž mohli i jeho potomci vůbec cokoliv kdy vytušit, schází se dvě mimořádně erudované bytosti:

Průvodkyně a Stvořitel. U_Cux_Cax / Trojí Srdce nebes / Huracan, aby připravili podmínky k životu, neboť Setba a Úsvit (Zažehnutí Slunce?) byl již nablízku. Hovořili spolu a dlouho rozvažovali: Jakou travinu, keře, stromy, liany, pro jaké tvory je třeba připravit. Jakým způsobem opatřit všechna patra života v souladu s potravním řetězcem. A tehdy Huracan (vlastně jadernými výbuchy) oplodnil zemi: Vyzvedl hory, obnažil prameny i údolí s meandry řek a oddělil souže od vod v čase, kdy Setba:

Semena rostlin i zvířata (vesměs savci), ptáci i jiná důležitá havěť potravního řetězce, přivážené pracovním týmem Duku, jak z jiných vesmírných oblastí, tak z budoucnosti i minulosti planety Země, aby Žřeci, Průvodkyně a Tvůrce včas stihli Úsvit (Zážeh Slunce?) i nového humanoidního života stvořeného z ryze tuzemského materiálu.

Jak?

Genetickým inženýrstvím?

Povšimněme si rovněž, že texty Popol Vuh, přesněji: Plánování Průvodkyně a Stvořitele se již nezabývá starým dinosauřím světem, nýbrž Setbou nového světa savců, ptáků, ale i příhodných stromů, liián, keřů, trávy, meandrů řek, potoků i studánek. Odvozeně všech pater života, jež mají obhospodařovat s požehnáním tvůrců, již jen humanoidní bytosti. V nepovedené, téměř "na chlup" stejné, leč pozdější verzi sumerské: Stvoření z hlíny, či ze dřeva, smetené potopou. Nemajících žádné odpovědnosti, aniž odezvy vstřícných vibrací k řádu vyšší instance.

Kdy se tak stalo?

Horotvorný zemětřas Cabracan sice může mnohé naznačit, tak jako Páni Ahauové z Xibalby / Šibalby, mayského pekla, kam prý dopadl vesmírný objekt před 65,5 miliony lety. Do dnešního Mexického zálivu, jenž vyhubil cca 80 - 90% dinosauřího světa, nikoli prozatím nepovedené verze humanoidních bytostí.

Ty až příště.

Vlna cunami vysoká několik stovek metrů, rychlostí 800 km / hod., několikrát oběhla planetu a drtila vše, co ji stálo v cestě. Zemětřesení a elektromagnetické bouře, odpařené vody, podchlazený sníh, popel, prach a zmar beznadějně zakryly Slunce a smolný černý déšť pršel na hlavy zmateně sem a tam pobíhajících atd...

A juž tu máme první nesrovnalost. Naše Slunce, pokud je stále týmž cолнць Ярылом / Jarylo / Žarilo, ke kterému se vztahují nejen slovanská slova Pravi, Pravda, Pravý, Práv, či vzpomínky čela_věků, ale i kosmologická legenda o zrození nejkrásnější duchovní bytosti Světlonoši / Luciferovi, bylo zažehnuto z Praslunce před necelými cca 5 miliardami let. Avšak časování nekoresponduje s Ahauvy, pány s Šibalby, mayského pekla, kteří způsobili pohasnutí Slunce i hvězd. Snad obrovským mračnem prachu, který se jako drak klikatě táhl od Země ke Slunci.

Kdy se tak stalo?

A tušili lidé, nebo alespoň jejich šamané, co se blíží za pohromu Titíž, kteří vedli lid opačným směrem, Nemající odpovědnost, aniž se snažili, aby odezvy vstřícných vibrací k řádu vyšší instance udržely svět v rovnovážném stavu.

Hovoříme o časech před 65,5 miliony roky. Dokázali si vůbec představit oslabené zbytky lidstva mezi dravými saury? Jakkoliv z nejvyšších hor pečlivě pozorovali hvězdné nebe i blížící se modrou hvězdu bohů, Nibiru, aniž věnovali velkému objektu, jenž se rychle blížil z levé strany hvězdné oblohy,

Kamenná knhovna pana Cabrery s tisíci obrazy ze života onoho technicky vyspělého lidstva, jež žilo v časech "Jurského parku", zcela cíleně zaslalo do budoucnosti poselství, které mrazí. neboť, kdo ztratí své nebe, ztrácí sama sebe i svoji rodnou zem, rodný jazyk.

Horotvorný zemětřas Cabracan sice může mnohé naznačit, tak jako Páni Ahauové z Xibalby / Šibalby. Mayského pekla, kam prý dopadl vesmírný objekt před 65,5 miliony lety. Do dnešního Mexického zálivu, jenž vyhubil dinosauří svět, nikoli nepovedené verze humanoidních bytostí. Vlna cunami vysoká několik stovek metrů, rychlostí 800 km / hod., několikrát oběhla planetu a drtila vše, co ji stálo v cestě. Zemětřesení a elektromagnetické bouře, odpařené vody, podchlazený sníh, popel a zmar beznadějně zakryly Slunce atd...

A odkud příšla zkáza?

Obr: Studie přivrácené strany Měsíce, © Ing Zdeněk Šmitmajer

Měsíc, přesněji jeho přivrácená tvář, "hory a pohoří" obkružující Moře dešťů (Kavkaz, Alpy, Karpaty a vlastně celá dominanta přivrácené strany: Odtrhávající se plošina Plato s Duhovým zálivem viditelně se zborceným okrajem. Měsíc, který nikdy nebyl tektonicky aktivní a přesto pohoří obklopující i Oceán bouří, dosahuje výšek od 7 000 do 10 000 metrů?

Pohoří, která jsou vlastně zbytky někdejšího kulového povrchu Měsíce. To co chybí a není toho málo, bylo vytrženo a rozprášeno do širého okolí neuvěřitelnou silou mocné zbraně, jež byla několikrát použita ve směru od Země. Abychom do dnešních dnů nenalezli odpovídající zdroj silového ekvivalentu. Současné mocné jaderné zbraně, se jeví v porovnání s použitou silou, jako papírový čertík, jenž by při pohledu ze Země, vytvořil na Měsíci jen nepatrný důlek.

Pokud vůbec.

Náš tým se domnívá, že byla použita zbraň dokonce mnohokráte mocnější, než se v našich očích jeví účinky Anuových sedmero hrozných zbraní Šebettu. Zbraň, která nejen v souladu s legendami peruánských Indiánů oddálila Měsíc od Země, aby jej ustavila jej do zajímavě životné vzdálenosti od Země. Aby zároveň vyvrhla neobyčejné množství prachu i obrovské kusy měsíční horniny do širého okolí tak, že pokryla na velmi dlouhý čas svit Slunce neproniknutelnou clonou. Had požírající Slunce. Přičemž Anuovo sedmero hrozivých zbraní Šebettu / Šubaru, řízené něbylcem Išumem, posloužilo pravděpodobně jen při začistění zbývajících nepřátelských pozic a poté při vypálení do rozryté přivrácené strany, odkrytím různě svit odrážejících hornin (s různou magnitudou), špičkovou černobílou fotografii. Kvalita obrazu, jenž se mi jedné jasné noci naskytl, byla v ten jedinečný okamžik přiblížení a zaostření, nanejvyšší míru i v detailech šokující: Ve stříbrném osvitu nejkvalitnější černobílá fotografie, jakou jsem kdy viděl. Od Moře dešťů až po znázorňující prchajícího polonahého muže s oštěpem v pravé ruce, koženými leginami a kůží kolem beder, kterého pronásledují dva sauři. Oblečená postava muže vpravo nahoře z povzdálí, jakoby nakloněna ku pomoci, celý dramatický výjev, provedený s profesionální virtuozitou, jen umocňovala.

O čem vlastně hovořím?

O jedinečném pozorování, jež se snad jednou za život poštěstí i skrze nikoli příliš

znečištěnou, naopak mimořádně čistou noční oblohu, pohádkově vyvedený Měsíc v úplňku, jemuž nevadí do nebes svítící pouliční osvětlení, ba ani obyčejný dalekohled. V časech, kdy jsem měl zrak sokolí, neboť ještě čočky od maminky. Nechám na vážených čtenářkách i vážených čtenářích, jaký náhled si utvoří i na další subjektivní názor, který jsme si celá desetiletí v rodinném týmu utvářeli:

Obraz vypálený do povrchu Měsíce, obnažením podloží s různou magnitudou, různými stupni odrážející sluneční svit, vypráví možný příběh jednoho z mnohých lidských společenství, které se velmi těžce vyvíjelo, aby jej na konec neznámí vetřelci, se základnami na Měsíci svévolně zničili, jako by to byla jejich levná hračku. V tomto případě skrze divé útoky dávnými saury, přišlými z nebes?

Kdy se tak stalo?

Při 4,5 miliardy trvání Země se nabízí hned celá série událostí,

Obr: Studie přivrácené strany Měsíce, © Ing Zdeněk Šmitmajer, tentýž snímek pootočen (prohlédneme-li si Plato, pak zřetelně odtržené od původního povrchu.).

Kameny z Icy jednoznačně potvrzují technologickou vyspělost tohoto společenství, složité operace srdce, transplantace orgánů s intubací pacienta, hvězdáře pozorující hvězdné nebe, souší se saury, ale i domestikaci některých býložravých druhů z období před 65,5 miliony lety. Zajímavý je i rozhovor dvou šamanů z vrcholku hor s bytostí na Měsíci.

Nebo pozorující bytost, jež z Měsíce ohrožuje Zemi? Z Měsíce, jenž se velmi přiblížil k Zemi, pootočen rozdrveným povrchem (dnes Mořem dešťů i Oceánem bouří "hlavou dolu") do míst, kde se dnes velmi přibližně nalézá kráter Tycho de Brahe.

Zdvižený ukazováček může být i pjeorativní upozornění, útočící bytosti.

Obr: Studie přivrácené strany Měsíce, © Ing Zdeněk Šmitmajer, tentýž snímek pootočen podle předlohy "hovoru dvou šamanů s bytostí na Měsíci..."

Základny na Zem útočící entity, ale i hvězdná brána, dostala zásah přímo na mimoňskou "citadelu". Která prošla protějším nejhlubším kráterem ve Sluneční soustavě Aetkin. Při neobyčejné razanci použité zbraně byla z Měsíce vytržena jeho podstatná a nezanedbatelná část. Dílem vyvržena k Zemi, dílem ke Slunci.

Připomínám váženým čtenářkám a čtenářům, že tento článek je esejí, zabývající se soužitím jednoho lidského společenství, snad lidu dřevěných loutek před 65,5 milionů lety. Přesto si dovolím poznamenat: Očekávané množství měsíčního prachu se nekonalo. Navíc vše na povrchu Měsíce (tedy i skafandry), páchlo spáleninou.

Zda-li není pomluvou útočící entity, či Znacharů, připisujíce mimoňský vzhled i obsah, tehdejším lidem, nemajících lidskou krev a jejich obličeje byly žluté a vysušené, neboť oni sami byli loutkami ze dřeva, které neměly duši, ani lidský rozum, ba ani stín odpovědnosti k Tvůrkyni a Tvůrci...

To byli prý první lidé, kteří žili ve velkém množství na Zemi a kteří upadli v nemilost. A tak vzali krátký konec, byli vyhlazeni a zničeni tito lidé, U Qux Cah a Tvůrkyně na ně seslal obrovskou potopu.

Záplava pryskyřice sestoupila z nebes, orel jménem Xecotcovach / Šekot_kovuač, netvor podobající se aligátoru a žraloku (viz 44. list Borgiánského kodexu) přilétl a vyloupal jim oči, Camalotz / Kamaloc) netopýr jim uřízl halvu. Přišel i jaguár Cotzbalam / Kocbalam a snědl jejich maso. Přišel i trhavý jaguár Tucumbalam / Tukumbalam a zlámal a rozsápal jejich žíly i kosti. Roztrhány a rozervány jsou jejich kosti. To jejich vinou se zatměla tvář Země a spustil se černý smolný déšť. A přihnala se i divá zvěř, aby je rozsápala Takový byl zánik těch, kdo měli být lidmi, kdo byli stvořeni, jako lidé, aby byli zničeni a zcela vyhlazeni...

Jen matné světlo těkalo nad tváři Země, neboť nebylo Slunce.

Popol Vuh, kompilace textů

posvátné knihy mayského kmene Quiché / Kvíčů

Kameny z Icy jednoznačně potvrzují technologickou vyspělost tohoto společenství, složité operace srdce, transplantace orgánů s intubací pacienta, hvězdáře pozorující hvězdné nebe, soužití se saury, ale i domestikaci některých býložravých druhů z období před 65,5 miliony lety. Zajímavý je i rozhovor dvou šamanů z vrcholku hor s bytostí na Měsíci.

Nebo pozorující bytost, jež z Měsíce ohrožuje Zemi? Z Měsíce, jenž se velmi přiblížil k Zemi, pootočen rozdrveným povrchem (dnes Mořem dešťů i Oceánem bouří) "hlavou dolu" do míst, kde se dnes nalézá kráter Tycho de Brahe.

Základny na Zem útočící entity, ale i hvězdná brána dostala zásah přímo na "Citadelu".

Zdvižený ukazováček obou pozorovatelů může být i pjeorativní upozornění, útočící bytosti.

Připomínám váženým čtenářkám a čtenářům, že tento článek je esejí, zabývající se soužitím jednoho lidského společenství, snad lidu tzv. dřevěných loutek před 65,5 milionů lety.

Cabrerova kamená knihovna v Ice hovoří o vyspělém společenství lidí, žijících v časech divých Saurů, kterými byli, za jistých mimořádně výjimečných okolností oslabení loveni, požíráni a nakonec zcela vyhubeni.

Porovnáváme-li tisíce kamenů z knihovny pana Cabrery, pak jedno z vyspělých člověčích společenství bylo skutečně surově smeteno, společně se světem saurů před 65,5 miliony lety.

Jakkoliv další podobná planetární kataklyzmata lze datovat dopadem "Texaského meteoritu", jenž můžeme časově zařadit podle toho, zda spadl na souš (50 000 př. n. l.), nebo do mělkého moře (30 000 př. n. l.), či hlubšího moře (10 463 př. n. l.)

Možná také, co důsledek třetího Pěrunova příchodu (cca 38 000 př. n. l.), Nebo naopak planetární katastrofy roku 20 350 př. n. l., co důsledek sestřelením Zlatého vejce / Luny, jež byla obsazena Kostěji, co energetická základna. A tak bychom mohli pokračovat rokem 7 000 př. n. l. téměř do ztracena. neboť Válka světů zasahovala nejen Venuši, či Mars, ale i Zemi. Avšak výměna Slunce? To je jistě silný tabáček.

Tak, jako mnozí, nejen, že si neumím neumím představit technologii, jež vypne nepravé Slunce, zřejmě končící, či poškozenou hvězdu, ale zároveň hrdiny, Titánské bytosti, Hún Hunaphú a Vucub Hunaphú, o kterých hovoří i pí. Cibulková ve výčtu andělů, kteří mající ve své pracovní náplni nejen vizuální kontroly, případné opravy, ale i výměny ústředních hvězd. A to vše jen kvůli oživení planety, jejíž budoucnost je ve hvězdách, neboť v rukou nevyspělého lidstva, služebních šašků, heliofantů, zejména pak šakalích obchodníků a ti snad ve službách divé otrokářské entity?

Kvůli rovnováze Galaxie a eliminaci entropie / chaosu v této odlehlé části univerza?