Kyjar, neboli Země Jarova. Oblasti i hory zasvěcené bájnému knížeti i praotci všech Arij /Venedů / Slávů (Y_chromozóm Hs (R1). Jehož jméno Jarý, neboli životný, je obsaženo nejen ve slovanských jménech (mnohdy nesprávně pochopených, co oslava ročního období, Ale i ve slovech, jako je angl. "Year", či něm. "Jahre" atd.... "=)) Slavný bijec Černého Idola - Drakona, zvaný též Jura, či Jarila (cca 20 300 př. n. l.).

Odkud vlastně vyšlo slovanské společenství? Z Kavkazu?

©Zdeněk Patrick, Praha 2014

Ruští učenci se skrze článek Jeleny Gimadijevy (Елена Гимадиева) uveřejněný v Pravda.ru (Věda a technika), domnívají, že Slované pocházejí z Kavkazu. Názor v časech nepřízně sice dostatečně odvážný, přínosný i pro časné české dějiny, nikoli však zcela, z mého pohledu, stoprocentní. Nicméně potvrzující úspěšné archeologické výzkumy kolem El_brusu zkoumající jednu z velmi důležitých etap migrace a aktivit slovanských rodů. Zároveň potvrzující zásadní shodu s údaji Velesovy Knihy, výzkumy pana Asova, ale i českými legendami. Jakkoliv soudobá scholastická hladina nálad, s tuhými klapkami na očích, poslušná jak kočárové kobylky, nedbá a snad ani netuší význam onoho úspěšného archeologického nálezu, spěchám do dalšího velkého dobrodružství, které se netýká jen jednoho a již vůbec prvotního časového intervalu, ze kterého pocházejí slovanské rody. Z téhož důvodu, jsa jiného názoru, dovolím si článek Jeleny Gimadievy glosovat, neboť nikoli vždy a zcela souhlasím.

V originále: Наука и техника Ученые: славяне родом с Кавказа Елена Гимадиева Откуда пошла славянская цивилизация?

Pravda.ru

Věda a technika

Učenci: Slávové rodem z Kavkazu

autorka: Jelena Gimadijeva

s podtitulkem: Odkud vzešlo slovanské společenství?

Откуда пошла славянская цивилизация?

Odkud vzešla slovanská civilizace? Z téhož ideově vyladěného slůvka "civilizace" mám husí kůži snad i na chodidlech. Chci-li poměřovat slovanské společenství nemohu jinak, než skrze odpovídající jazyk, Javi, Navi, Provi. Od téhož se pak odvíjí má polemika o pravém původu a mnohem časnější dějinné akceleraci Slovanů. Jedinečně sjednocených lidovou slovesností i společným jazykem (Lingua Slavica - jazyk slovanský). Leč... Nemám vůbec na mysli ideovědecky smyšlené Indo_Evropany souvisle rozparcelované, dle hesla rozděl a opanuj, do provázkových, jamových a bůhví jak pojmenovaných, "kultur".

Odkud vlastně vzešlo slovanské společenství (v ruském originále nepřesně označené, jako "civilizace" viz lat. civitas = občan. Římský občan. Odvozeně civilizace = "zobčanštění". A tak se jednoho krásného dne civillizovaní občané objektivně propíchli sami sebe, co poměřovací jednotku čehokoliv "rozumného".).

Ano, Kavkaz byl středobodem dávných slovanských legend, neboť i rušnou křižovatkou sil, které byly nedílnou součástí slovanských dějin i české mytologie.

Nikoli však místem ústřední všeslovanské kolébky, odkud na povolení Jevropánských ideo učenců jednoho krásného dne autorizovanými trasami vyrazily všechny, prý zanedbané slovanské rody, do civilizované Evropy, aby neexistující pseudo germánské zvony prý bily zoufale na poplach. Nemožné! Jednak proto, že nebylo takových ve smyslu němectví, jednak proto, že tehdejší žvanící zvony byly ryze slovanskou záležitostí.

Sporným, odvozeně i zavádějícím artefaktem se jeví i samotný název "Jevroopa". Za časů Sybily Kumské pojem zcela neznámý, neboť krajina mimo tehdejší postkatastrofické povědomí. Zhusta dlouhý čas neobydlená. Pokrytá ledovci, které ohřívány golfským proudem, roztávaly (po potopení posledních ostrovů Antlanie ) jen velmi neochotně.

Někteří se domnívají, že krajině náleží název Ligurie. Nic není tak nejistého, jako Ligurie, či Věonije (Veonie, viz Východní Veonije), či Venetije (Věnecije)?

To, co Venedi / Slované sami vesměs nazývali Poddunajskou, Naddunajskou, či Severní Moravou, Sverijí, Vandalicií. Raetií, Svoj_carskem, Západní Moravou, čili Brataňskem, jiní Velkou Bratanií, bylo pojmenováno podle autochtonního slovanského obyvatelstva Venetií, nikoli Jevropou.

Co je pro mne naopak potěšující zvěstí, je údaj Jeleny Gimadijevy, že archeologové zkoumající úpatí Elbrusu objevily ruiny Kijaru II., ke kterému se vztahují i verše břevna v oku jevropánských ideo_vědců: "Velesovy knihy"! Kterou sepsal v 9. století polabský Srb a mudřec Jagaljo Gan, z rodu Starogorodských, ve městě Novgorodě Velikém, Suroši a Kyjevě (Kyjaru III.) a vydané péči a v překladu A. I. Asova.

Paní Jelena Gimadijeva píše: "Именно там, по заключению ряда специалистов, находился легендарный город Кияр, столица Русколани - древнего государства, существовавшего задолго до Киевской Руси..."

"Jmenovitě právě tam, po prozkoumání a potvrzení řadou specialistů, se nacházelo legendární město Kijar, stoliční hrad Ruskolanie, dřevního (dávného) vladařství, které existovalo velmi dávno. Dávno před Kyjevskou Rusí."

Autorka článku, se kterou bych polemizoval i na téma pojmu "gosudárstvo".... pokud uvažujeme veškeré starověrecké slovanské PROVI (PRA_VI : Zdávna viděné slovanské Právo), pak jako rovný mezi rovnými Slávy, lze uvažovat nikoli государствo, nýbrž volný rodový a kmenový svazek nazvaný samoděžaví (samo_držící, děržava, neboli "v držení". Státní útvar mocný navenek, střídmý směrem k vjes řízenému rodovému společenství.).

Nicméně, dovolím si pokračovat:

"Так, в 2002 году проводилась экспедиция в Приэльбрусье под руководством Государственного Астрономического Института имени Штернберга (ГАИШ), которую курировал директор института Анатолий Черепащук..."

"Roku 2002 byla uskutečněna expedice zkoumající, pod vedením vládního astronomického institutu (Institut Štenberga), oblasti při Elbrusu, kterou zaštítil svým vědeckým dohledem (kurátor) ředitel Institutu Anatolij Čerepaščuk.

V dokladu, jenž byl představen po výsledném archeologickém, geodézním a topografickém výzkumu se hovoří: "U hory Karakaja, ve skalistém hřbetu, ve výšce 3646 metrů nad úrovní moře, mezi Vrchním Čegem a Bezengi, z východní strany Elbrusu, byly nalezeny pozůstatky stoličního gradu bájné Ruskolanie Kijar I., který jestvoval dávno před narozením Krista, tedy i dávno vznikem Kijevské Rusi (Kyjev; též Kijev = Kijar III.). Jedno z nejstarších měst vzpomínané v pověstech i bylinách mnohých (slovanských) národů. Tak, jako jedna z nejstarších astronomických observatoří - Chrám Slunce, opisovaný špionem, cestovatelem, otrokářem i historikem Al Masudím".

Glosuji: Abu I Hasan Alí Al Masudi:

Arabský cestovatel na volné noze a zvěd Abu l Hasan Alí Al Mas'udí (Narozen kolem roku 900 n.l. zemřel 995 n.l.) Roku 918 - 929 n. l. procestoval jižní oblasti Kaspického moře, pobřeží východní Afriky a roku 926 n. l. žije v Palestině, později v Sýrii a Basře (dnešní Irák). Výchozí informace pochází z díla:

Rýžoviště zlata a doly Drahokamů. Sepsáno pravděpodobně kolem roku 943 n. l. dle vyprávění západoslovanských otroků.

Ano, výše zmíněný pán skutečně psal o Chrámech Slunce, které však bylo možné spatřit v zcela jiném čase, neboť i odlišné konstelaci Altyn gorodu I. (Zlatém městě božských bytostí na Slunečním ostrově, Bílém kameni všech kamenů - Alatýru (viz jeden z ostrovů Severije, Da Arije, ale i Hyper_Boreje viz též E_set, Bhaša Nagara).

Jeden z nejnádhernějších chrámových komplexů byl postaven Slovany na jedné z nejvyšších hor světa (Alatyru). Vědění o architektuře, účelném uspořádání kamenů a použití barev byly zcela zastíněny pohyblivým strojem, jenž byl umístěn na samém vrcholu Slunečního chrámu. Do chodu byl uváděn paprsky vycházejícího Slunce!

Rýžoviště zlata a doly drahokamů

Abu l - Hasan Alí Al Mas'udí

Kap. 66 Náboženské stavby u Slovanů

V chrámu byla umístěna i taková umělecká díla a drahokamy, které zvěstují budoucnost a varují před obraty osudu ještě dříve, než se kdy mohla uskutečnit. Ze samého vrcholu chrámu pak zaznívaly do všech přiléhajících částí hlasy, mající pro posluchače silný emoční náboj.

Rýžoviště zlata a doly drahokamů

Abu l - Hasan Alí Al Mas'udí

Kap. 66 Náboženské stavby u Slovanů

Tam v posvátných horách Alatyru, v někdejších dobách Starého světa, bylo založeno zlaté město Altyn Gorod I. (Velká zlatá pevnost, As Gard) se slunečními chrámy, na jejichž vrcholcích samo Slunce pohybovalo celým zařízením.

Město plné Slunečních chrámů se zlatými a diamantovými kupolemi bylo místem všeobecného míru a klidu. Ten, kdo překročil ohnivou řeku, mohl spatřit na nebesích otáčející se zlatý, stříbrný či diamantový zámek..

Vstoupil-li kdo do zámku, mohl skrze kouzelná zrcadla pozorovat vše, co se děje, či kdy dělo na Zemi. Altyn gorod bylo místem, kde se všichni dožívají vysokého věku a kde staří nepozorovaně vyšumí do prostoru, aniž kdo bolestně umírá. Stalo se tak ve starých časech, o němž hovoří již jen legendy a pohádky starých Slávů. Dávno před tím, než byl svět nevratně poničen strašlivými katastrofami a posvátný kamen Alatyr, skrývající nekonečně mocné nebeské síly, spočinul na dně oceánu (Stalo se tak 1. května cca 20 350 př. n. l.).

Tehdy, když museli slovanští Arjové opustit svoji severskou pravlast, kdysi ležící v mírném a subtropickém pásmu, beznadějně postiženou krutými mrazy, jejich rodový kouzelník Čitto vráž (Kitovras) již zcela ovládl jejich srdce i mysl...

Stalo se tak nejen pomocí kouzel, ale i přístrojů, či staveb přinášejících úlevu v utrpení...

Když konečně mnohé dávné bídy pominuly, vydali se naši předkové dále na východ, jiní podél Ripejských hor (Uralu) na jih směrem na Kavkaz, jenž se táhne od východních břehů Černého moře až k jihozápadním břehům jezera Kaspického. Tam u nejvyšší hory El_brusu, připomínající vysoká pohoří někdejšího Alatyru, vystavěl kouzelník Čitto_vraž Zlaté město Altyn gorod II. zasvěcené Bílému Vidovi.

A opět žili naši předkové uprostřed shromáždišť, kde nikdo neumírá. V místech, kde byly opět stavěny velké a velebné chrámy Slunce.

Na úpatí hory nazvané podle posledního z vládců před katastrofou - Alatyr II. (Elbrus), se kdysi rozkládalo i zázračné město Bílý Car Gorod (Sar_grad).

Posvátné území, kde společně s Arjany obývali i slavní potomci bohů. Ve svatých horách Alatýru II. (El_brusu) pobýval i Svantovít (Svaté světlo), v časech když byl ještě Svantogorem Rožanicem. Byl to on, kdo pochopil rozsah a poslání Koledovy hvězdné knihy (roku 6 850 př. n. l.), aby zde, při obraně Altyn gorodu II. bojoval, jako ljutyj tur, a zahynul hrdinnou smrtí proměněn 28. září pro mne zatím neznámého roku, ve Svaté světlo (Svantovíta / Svanto_Vida). Rovněž na svazích Alatyru II. byl vybudován Sluneční chrám, palác paláců, jehož vybudování si vyžádalo neobvykle značného úsilí všech zúčastněných védů a stavitelů. Tak výjimečně velkého, že téměř k smrti zmohlo i Bílého Diva. Téhož, jenž svého času bojoval s arijskými vojsky kameny padajícími z nebes.

Na úpatí nejvyšší hory Kavkazu El_brusu (Alatýrské hoře II.), vystavěl kdysi pro boha Chorse (Belo_boga) kouzelník Čittovraž (rusky Kitovras) starobylé svaté město Bel(o)_grad).

Velesova kniha

I. Asov

"Slované připisují založení tohoto chrámu jednomu ze svých mudrců, jenž žil v dávných dobách. Ve svých předchozích dílech jsem přinesl zprávy o něm i o jeho historii v zemi Slovanů. I o tom, jaké čáry a lsti jim přinesl. Jaké přístroje, jimiž si získal jejich srdce a ovládl jejich duše a zotročil jejich rozum. Navzdory jejich divokým mravům a rozdílnostem povah."

Rýžoviště zlata a doly drahokamů

Abu l - Hasan Alí Al Mas'udí

Kap. 66 Náboženské stavby u Slovanů

Při úpatí Elbrusu žil i hrdina kavkazských legend "Soslan". Tam kdesi je pohřbeno i jeho tělo, po marném boji s myslícím kotoučem. Zde, ve skalách Kavkazu byl přikován účinnými bylinnými odvary své druhé choti Morany Svarogovny i Pěrunův syn, Pěrunič Dažbog (Dajboh, Boh_dal), jehož osud i způsob zrození byl až k nevíře tak podoben údělu kavkazského hrdiny Soslana.

Odvozeně lze realně uvažovat časový interval 38 000 - 20 350 př. n. l., kdy výsadek vymahatele slovanského práva Pěruna, osvobodil unesený lid a zničil doupě unikátního nepřítele a spojence odpadlické Antlanie. Pokud hovoříme o Dažbogovi, pak si připomeňme, že jej zuboženého nalezla Džíva (Živa), jeho budoucí třetí žena. Stalo se tak v čase krátce před zničením Zlatého vejce (Zlaté Luny, jedné ze tří družic země, jež do těch dob (do roku 20 350 př. n. l.) zářila na nebi v podobě zlatého oválu, kde kosmičtí vetřelci Kostějové skryli veškerou svoji životní energii i sílu. To byl ovšem počátek konce Starého světa i Altyn gorodu I., na nějž zbyly jen matné vzpomínky a neuvěřitelně nabité po_hádky, skazky a roz_práv_ky. Usilovně a cíleně předávané z generace na generaci lidovou slovesností.

Krátce před již zmíněnou katastrofou, v souladu s již zmíněnými predikcemi Védů, byly v jistých chrámech Vrchním Vlchevcem Dažbogem (Daj_boh, též Boh_dal, zákrytně Bocian, Bočan) zapáleny věčné svaté (jako oheň čisté) plameny, aby zde vybraní vlchevci i nadále v bezpečí vzdělávali ukryté syny a dcery Slávy. Aby ctili kony i svatý jazyk svých vzácných slovanských předků.

Zdá se, že Niva, strážkyně stromu života, žena vojvody Soroki (Kroka), matka české kněžny Libuše, z rodu Nýšanů, pocházela z téhož pokolení potomků, kdysi Dažbogem zachráněných dětí.

Stále však hovoříme o založení slovanského, přesněji stoličního města Ruskolánie Kyjaru II., ačkoliv:

Již roku 2001 Alexander Asov a Alexej Aleksejev oznámili objevení Kijaru I., prvního stoličního města Ruskolánie, ležícího na severním Kavkazu. Kijar, který je propojen i se jménem legendárního vládce Buse Bělo_Jara, o němž je rovněž hovořeno ve Velesově knize. Vědci se domnívají, že Bus Bělo_Jar byl posvěcen v Chrámě Slunce, který se rovněž nácházel v Kijaru I...

Leč... Příliš lovců zajícova smrt. Pokud si řádně neuspořádáme časování událostí, odvozeně kauzalitu dějů, přaženou se tyto přes cokoliv, tedy i Kavkaz, jak parní válcovačka s nepříliš jistým nápisem Al Masudí.

I se byste povražděna Ruskolaně od Gade Germenrechu

Ty imě ženu iz roda naše

I tu povraždějsa?

Velesova kniha

I byla poražena Roxolanie Hermanarikovými (Hromáčkovými) Góty. A on si vzal ženu z našeho rodu a zabil ji. A tehdy naši vojvodové podnikli proti němu výpravu a Hermanarika porazili.

Velesova kniha Když Hermanaric (rozumějme Hermanček, či Hromáček) král germánského kmene Gótů (rozumějme odpadlého slovanského kmene Gadů), posedlý opět zuřivostí, kázal jednu ze svých žen jménem Svanhilda (rozumějme Labuž - Lybeď) z rodu slovanských Roxolanů, za svévolné a věrolomné opuštění muže, trhat na kusy, přivázanou k divokým koním pobízených k ostrému běhu do různých stran, její bratři ze "zrádného" slovanského kmene Roxolanů (Sar a Zlat (Ammij), pomstili smrt své sestry a probodli mečem Hermanarikovi (Heřmánkovi, či Hromáčkovi (?) bok. Smrtelné zranění zřejmě donátory dosazený vůdce nepřežil:

Bylo totiž smrtelné.

Volně zpracováno podle "historika" Jordanese "O původu Gadů" (Hadů - vybrebentěných na Góty). Povšimněme si, že Jordanes píše nikoli o Gottech, nýbrž o Getech. V originále: De origine actibusque Getarum - O vzniku a skutcích Getů.

Velesova kniha oba bratry jmenuje: Sar Bus (Bus Bělojar) a Zlatogor. První později, po svém ukřižování zboštěn, druhý z bratrů vzdělanec - Zlato_gor. Krutě usmrcená Labuť / Lybeď byla rodnou sestrou vládce Roxolánie Bus Bělojara a jeho akt pomsty lze poměrně přesně datovat rokem 368 n. l. Ano, řeč je o Bus Bělo_jaru, jenž byl, jak se ruští vědci domnívají, posvěcen v Chrámě Slunce, který se rovněž nacházel v Kijaru... Stoličním městě Ruskolanie. V časech, kdy čertog Bělojara (Souhvězdí Orionu), ochraňující Bělojarovu epochu (éra Skopce), časový interval 2. tis. let př. n. l. až 4 století n. l.). Kijar I (Kijev Taronský), podle Velesovy knihy, naopak založil nedaleko hory Ararat (ve Venedské dolině, Vanadoliji, rozumějme v Anatoliji) Jaruna Arij, potomek bájného všeslovanského knížete Jara (Jury) a otec Kije, Ščeka a Choriva.

Stalo se tak kolem roku 4 000 př. n. l., krátce po příchodu z obou rodných bratří Kiseka a Jaruny z Indu.

Kyjar III (dnešní Kyjev) založil Jaruna se svým synem Kyjem, když společně se Ščekem, bratrem Chorivem i jejich dětmi, zamířili k západu Slunce, kde dle zpráv zvědů, země postupně se oteplující oplývala šťavnatými pastvinami. Šček Arij se krátce po roce 4 000 př. n. l. usídlil horách karpatských, nedaleko Choriva a jeho synů Chorvatů.

Šček Arij, syn božského Jaruny Arije, potomek knížete Jary (Jury) Rudého Slunce, vojvoda a Čelo_věků, se svými syny a dcerami, Dětmi věků / Čechy (Čech zdrobnělina slova "Čela_věků", neboli Děti věků) dlouhý čas se svým božským otcem Jarunou Arijem bytovali v Gradišči (Vyněmčeno na Burgerland) nedaleko Poddunajské, neboli Nižní Moravy, čili východní Veoniji (Venetiji), aby zde i jinde založili Ky_Jary a Goluně (Колуњ, ГолунЬ, Koluně, Kolyn, viz Kolín).

Podle Velesovy knihy se tak stalo v roce 4 000 př. n. l., krátce po založení Goluně, nedaleko Ki_Jaru III. - dnešního Kyjeva (Kijeva). Právě tehdy vyrazil potomek bájného všeslovanského knížete Jary, syn božského Jaruny Arije, Šček Arij, Čelo_Věků a praotec kmene Čechů i Čeledoj, kteří byli rovněž Jarunovým lidem, směrem na Západ, kde se v Karpatech i nad Dunajem, na východ i západ řeky Moravy, při Vltavě, Mži (Berounce), ale i na západ i na východ od Labe, usídlily mnohé další rody Venedů / Slovanů. Přičemž jméno Jarunova syna Ščeka Arije, se stalo čestným titulem vojvodů, z rodu Jaruny Arije. Jakkoliv voleného jen v čase válečném, či při jiném ohrožení země. Čepec, který nosili Lechové na znamení, že rovněž pocházejí z rodu Jaruny a Ščeka Arije, býval nazýván "Čechel".

Statečný lid Jaruny Arije Imira (Y_DNK Hs (R1a Arij) a z téhož otce pocházející mladší bratři Y_DNK Hs (R1b Čeledoj), ale i jejich ženy, dárkyně života i mtDNK své pramáti Džívy (Hs H / H5) , který se usadil nejen kolem roku 4 000 př. n. l., ale i později, ve vyjmenovaných oblastech naší rodné země, vesměs hovoříce jednotným jazykem slovanským (Lingua slavica), mající společné zvyky, lidovou slovesnost Javi, Navi, Provi. Lid licoměrnými nepřejícníky dodnes nazývaný pohany, dělený ideo_vědci podle používaných hrnců, vyrobených džbánů, jízdních ostruh, zbraní, lid mnohdy zpožděně nazývaný dle místa výskytu, či způsobu pohřbů, prošel od roku 20 350 př. n. l. neobyčejnou, leč vždy téměř stejnostejně dlouhou i namáhavou postkatastrofickou cestu směrem k přežití a zachování společné paměti i hodnot svých slovanských předků, kteří byly dětmi věků dávnějších, než dávných. Dětmi Vědoucích, zaužívajících dnes k nepochopení neuvěřitelné technologie, znalosti i pohádkové vymoženosti.

Zatím, co čas beznadějně šumí nad našimi hlavami a Duchovní nouze stojící dnes na stejně postižených ramenech, zítra zjistí, že je jen trpěným trpajzlíkem v cizí nepěstěné zahrádce, která byla ještě nedávno jeho rodnou a kvetoucí zemí.

Ještě jednou se vracím, nejen v myšlenkách, ke starověreckému opevnění na Staré Kuřimi. Domnívám se totiž, že se jedná o Ky_jar v pořadí čtvrtý, když "Kolín" / Koluň v pěkně rovině, nemohli, ani náhodou, ba ani ve zlém snu, založit a osídlit Římané, jak nám bylo nad očekávání houževnatými Otci Scholastiky vtloukáváno do českých palic.

Dovolím si nyní porovnat svá tvrzení o časnějším, ale i pozvolnějším osídlení naší rodné země s některými zajímavými archeologickými poznatky i nálezy v Kyjaru IV. vztahující se na nedalekou Goluň (Koluň / Kolyn):

"Nejstarší osídlení v Kouřimi se nacházelo na úpatí pahorku, poblíž Libušina jezírka (Archeologické nálezy: Eneolit 4 800 př. n. l., dům sloupové konstrukce, palisádová hradba, vypíchaná keramika, nálevkovité poháry řivnáčské kultury.). Poblíž bylo odkryto pohřebiště lidu šňůrové keramiky, časované do období 2 800 př. n. l. Bronzová doba je zastoupena vzorky unětické, lužické a štítarské kultury (2 000 - 1 000 př. n. l.), sloupové obytné stavby i pohřby). Doba raně halštatská (750 př. n. l.), je zastoupena objevy obytné polozemnice, příslušné keramiky. Navíc i stříbrnou mincí hexadrachma "bratislavského typu" s nápisem TITTO, 17 g.). Zároveň byl odkryt hrob slovanské kněžny, ve kterém objevitelé utržili, kromě "cetek" i její krásné stříbrné náužnice s rubíny.

Slovanské osídlení ostrožny, s charakteristickou slovanskou fortifikací, ve které byly použity i původní neolitické prvky opevnění, lze datovat, podle mého názoru, nejpozději k roku 350 n. l. Odvozeně k období Lechovy vojenské družiny. Uvažuji-li možnost, že Čechův výsadek byl pozván autochtonními domorodci, co dobře vyzbrojený obranný element, kterému byla vykázána podřipská oblast se šťavnatými pastvinami, plná zvěře i rybnatých vod...

Poznámky pod čarou:

Lingua slavica - jazyk slovanský - Slované hovořili stejným, či velmi podobným jazykem, přičemž církevní staroslovjěnština byla něčím podobným, jako slovanský sanskrt. Když naopak sanskrt bhaša nagara - sešktrtaný (zoškrtaný slovensky) jazyk z města bohů - byl součástí staroslovjěnštiny, češtiny, slovenčiny i ruštiny.

Alatyr (str. česky Altyn) - Podle ruských legend a pohádek se kámen Alatyr nacházel na východní straně, v samém středu světa. Tam, kde lze objevit rajský ostrov věčného jara. Bujarý a plný života - rajský ostrov Bujan.

Uvnitř bílého kamene Alatyr, ale i pod ním je ukryta mocná síla nebes, mocná a nekonečná. Zdroj zdraví a uzdravení z chorob. Zpoza kamene Alatyr, zpod kořenů zlatého stromu života, vyvěrající nebeské řeky, zdroj mocné síly nebes.

Tam v posvátných horách Alatyru, v někdejších dobách starého světa, bylo založeno zlaté město Altyn Gorod (Zlatý Hrad) se slunečními chrámy, na jejichž vrcholu slunce pohybovalo celým zařízením. Bylo to místo, kde z krystalů zněla hudba i slovo k poučení i k oslavě Svatého světla. Bylo to místo, kde se všichni dožívají vysokého věku a kde staří neznají bolestí a nemocí, kde nepozorovaně vyšumí do prostoru a nikdo neumírá. Stalo se tak ve starých časech legend a pohádek, dávno před tím, než byl svět nevratně poničen strašivými katastrofami a posvátný kamen Alatyr, skrývající nekonečně mocné nebeské síly, spočinul na dně oceánu.

Od 1 000 metrů do 3 000 metrů pod současnou hladinou Ledového oceánu. V místech, kde pod hladinou leží Lomonosův hřbet. Byl to právě ruský vědec Lomonosov, jenž jako první zveřejnil svá bádání a objev podmořské enklávy.

Archeologické nálezy v Kuřimi:

(http://cestyapamatky.cz/kolinsko/kourim/hradiste-stara-kourim) pak se:

"Nejstarší osídlení nacházelo na úpatí pahorku u Libušina jezírka (Archeologické nálezy: eneolit 4 800 př. n. l., dům sloupové konstrukce, palisádová hradba, vypíchaná keramika, nálevkovité poháry řivnáčské kultury.). Poblíž bylo odkryto pohřebiště lidu šňůrové keramiky, časované do období 2 800 př. n. l. Bronzová doba je zastoupena vzorky unětické, lužické a štítarské kultury (2 000 - 1 000 př. n. l.), sloupové obytné stavby i pohřby). Doba raně halštatská (750 př. n. l.), je zastoupena objevy obytné polozemnice, příslušné keramiky. Navíc i stříbrnou mincí hexadrachma "bratislavského typu" s nápisem TITTO, 17 g.). Zároveň byl odkryt hrob slovanské kněžny, ve kterém objevitelé utržili, kromě "cetek" i její krásné stříbrné náužnice s rubíny.

Slovanské osídlení ostrožny, s charakteristickou slovanskou fortifikací, ve které byly použity i původní neolitické prvky opevnění, lze datovat, podle mého názoru, nejpozději k roku 350 n. l. Odvozeně k období Lechovy vojenské družiny. Jakkoliv je nutno brát do úvahy fortifikaci a vstupní bránu, která je výsledkem aktivit, či odrazem mocenských žádostí rodu Zličanů, či jejich knížat. Uvažuji-li možnost, že Čechův výsadek byl pozván autochtonními domorodci, co dobře vyzbrojený obranný element, kterému byla vykázána podřipská oblast se šťavnatými pastvinami, zvěří a rybnými řekami, nikoli chudá krajina, pak stejným metrem musím poměřovat i družinu Lechovu. Vojenský kontingent zkušených válečníků mohl přijít vhod i původním obyvatelům Staré Kuřimy. Zřejmě i příbuzného jazyka, neboť Lingua slavica - Jazyka slovanského, posuzuji-li topografii kraje. Nedaleký Kolín (viz Голунь, Колуњ, Koluň, Kolýn), Někdejší opevnění Ku_řim (Ку_рім Ку_ρым, zasvěcená Jarovi (Jurovi). Jenž byl též nazýván Imirem.

Lechův kámen, skrývající mnohem starší tajemství Slávům, než by naše scholastická vybavenost kdy připustila. A snad právě proto je rok od roku nelítostněji ničen nepřejícníky.

I z této pozice má prastarý rulový (Lechův) kámen tvar vykované šipky šípu směřující prý, na protější ostroh, kdysi zasvěcený Jarovi (Jurovi), bájnému vládci Slovanů, kteří jej nazývali "Rudým Slunkem", či Imirem. Byl to on, syn bohyně Léty (Latony), který před 22 000 roky vyvedl naše preslovanské předky z katastrofou a mrazy postižené Severije / Hyperboreje. Jaro, zvaný též Jarilo (Džarilo, Žárilo). Ve svém druhém zrození do Země (pokud neuvažuji několikerou cestu v čase), či naopak potomka v přímé linii, se jmenoval Jaruna, otec Ščeka Arije, Kyje a Choriva, jejichž úkolem bylo rozhojnit své rody, zakládat města (Ky_Jary, Ki_Jary - Země Jary a Goluně _Koluně, kruhové Grady podobné Kolo_Gradu v Arkaimu, odkud pocházeli jejich předci i některé české / slovenské národní, vlastně i všeslovanské pohádky (Viz O větrníku, Slunečníku a Měsíčníku, totiž z období Bogumírova života O Utreniku, Poludniku, Polvečerniku)..

Abychom, co tříčlenný rodinný team objevili (mimo nasílené zloby ničitelů), že kdosi rovněž 3D mapy na povrchu Lechova kamene zkoumá, jakkoliv jsme o poznání dále: Šipka nesměřuje na protější ostroh, ale k Řípu. Jedná se o několik neuvěřitelných souvislostí, které jsou pro nás stejně záhadné, jako úžasné. Pokud se nám včas podaří ono strašné tajemství, které naši předkové znali, bezezbytku rozluštit, dokumentovat a dokázat.

Na závěr si sám sobě odpovím na otázku, zda slovanské společenství skutečně vzešlo z Kavkazu:

Ano, také...

Zároveň děkuji Jeleně Gimadějevě i všem ruským vědcům a archeologům za zcela zásadní informace i potvrzení výsledků, při výzkumu slovanských starožitností.