Poněkud zeširoka si dovolím, dokreslit příznaky a okolnosti, předcházející přesunu družiny Chorwsků/Chorvatů (Gorvatů, Karpatů) Čechova rodu, z jejich původní vlasti pod Říp. Motivovaný obavami autochtonního obyvatelsva dnešních Čech skrze vnější římské tlaky, již z dob odchodu velké části Bojov Arijů, vlastně zbytku původního agregátu zabezpečujícího strategickou obranu smluvního území dnešních Čech. Ti odešli přes Svoj_carsko do Gálie...

Tajemství původu české kněžny Libuše...2.

Země Zlaté hvězdy Margity© Zdeněk Patrick © Zdeněk Šmitmajer, Praha 2013

...jdouce za "lepším" živobytím, sami velmi stísněni katastrofou v "bojské pustě", neschopni již plně dostát závazkům. Ač i tam je čekal neveselý osud jménem Julius Gaius Gejza(r), aniž měli šanci pomoci ozbrojenému povstání vedeného Věrčinem, rekem Getů (Vercingetorixem). Neuvažuji-li venedské válečníky z oblasti Staré Moravy (Slovenska), prostoru mezi Tisou, Dunajem a Hronem. Včetně původního Borevičova (Burebist) spojence, vojvody Arjoviča (Ariovista), který rovněž i se svými jízdními družinami Németh odkráčel do Gálie. Pozvaných kdysi předtím ze Skýtie. Aby společně se Skýtskými Budíny, Sauromaty a Jazygy, či je-li vážený čtenář "cizinec", tedy "Jacygy", posloužili Borevičovi, (Burebistovi) výměnou za:

Bojů prostou krajinu, od Tisy až po Dunaj a Hron, aniž byli, co přesídlenci (Metanastae) nazýváni. Strážili pak západní hranice Boroviči Dacie, nejen proti Římanům, ale později i velkomoravským sousedům?

František Pluskal Moravičanský

K ucelenějšímu náhledu, ač stále neúplnému, uvádím co původní obyvatelé naší vlasti:

V zemi zůstavší Druidy, Bo_jary (Bojov Arije) s rodinami a starci, kteří jsou Na zbraslavské Závjěšti pamětníky vzpomínáni, ještě za časů České kněžny Libuše, krátce před založením opevnění, či chcete-li hradu Praha. A jak tvrdil i Karel IV. - naši předci si brali za ženy dívky z kmene Goméra.

Jinou významou skupinou byli na Rákotnicku (Rakovnicku) při březích rákosem zarostlé řeky Mži (Berounce) sídlící laténští Kelti Rákotové. Čeledoj Keli, čili lid Keli, či Kelči, též Rákosníci, pěstující kel (kapusta, druh zelí.). Pro nás je jejich kraj zajímavý legendou, že mladičká kněžna Libuše zde, mezi lidem Keli, na příkaz otce Kroka (Soroki), strávila, pod dohledem své starší sestry Kaši (Běly) příslušný čas, prakticky až do smrti vojvody Soroki (Kroka) a své vyšehradské volby za Vládkyni a soudkyni vší země?.

Další, bohužel již téměř zcela zapomenutou kmenovou komunitou, byl nejstarší slovanský kmen Nýsové, Níšané, který se kdy na území Čech usídlil (Podle legendy o Čitto vražovi a porovnání dat společného boje za svržení vlády Pána chaldejských čarodějů Enkiho) v cca v roce 2 400 př. n. l. Když jejich původní vlastí, v čase kdy se lidstvo vešlo na dubový lístek, byla Raetie nedaleko Svoj_Carska. Se vší pravděpodobností osídlili naší vlast při Berounce, ale zejména od Českého Středohoří až po nejvýchodnější části Čech, od severu Jizerských hor, Jablonce nad Nisou (Nepočítaje oblasti v Polsku - Žitavsko), až po linii Stará Kouřim, Oskořín, Dědovy hory (Hory Kutné). Právě Nýšané byli nejstaršími nositeli dávných legend, pověstí a zejména pohádek, jejichž pozůstatky zachytila na poslední možnou chvíli, podle krajového vyprávění, paní Božena Němcová. Ani náhodou nemohu nevzpomenout ústřední slovanský kmen Lemuzů, obřadních arjanů trojpolního hospodářství, z něhož vzešel Přemysl Orátaj (Oráč, Arjan). Ti přišli do naší vlasti z ukrajinského Trojpolí a Araraty, aby osídlili v Čechách oblasti kolem Ústí (viz kraj Stadic) a na Litoměřicku. Jejich postupná migrace byla zaznamenána Římany, podle starých řeckých podkladů. v časovém intervalu 500 až 350 př. n. l.

K témuž časnému datumu 350 př. n. l. se datuje i příchod pozdně laténský, tedy kmenů Čeltoj, odvozeně keltského lidu Bojov Arijů. Jistě zajímavé období, kdy se se v Čechách, na Moravě, Slovensku, U_hor, v Blatensku usazují slovanské rody Lemiaků (Lemuzové, Zemljaci, Lemiaci, Lemešové, též Lapeši, či Lomiši, viz řecké Triptolémos. Trojí Lamači půdy, obřadní Orjani (Slovenské a staročeské "rataj" - počítej brázdy zoraných polí, pastviny i lada. ).

Téměř všechen jmenovaný lid však splynul v očích archeologů i školených odborníků v lid tzv. Neolitické Lužické kultury, či již jmenovaný lid laténského osídlení. Odvozeně musím připomenout osídlení psárské plošiny, přesněji na pražské Pankráci odkryté laténské osídlení a navíc až do dnešních dní uchované názvy i některé prastaré obyčeje, připomínající keltsko-slovanskou sounáležitost. Ne jinak tomu bude v oblasti laténského osídlení v povltaví. Od Nevězic, Zvíkova, přes Týn nad Vltavou, když při Táboru jsou zaevidováni Kotýni (Viz Kotetinský poloostrov v dnešní Francii).

Ostatní plochy části naší vlasti, považujme za pokryté neproniknutelnými pralesy s oseky, či proseky. Průseky, kterými skrze lesy, pokud nikoli kolem říčních toků, vedly staré obchodní stezky.

Podle prastaré legendy pocházející ze Svojkovic na Rokycansku, žila kněžna Libuše na "mocném hradě", sroubeném z dubových klád. Jenž byl vystavěn na "ďáru". A jak František Panež svým výzkumem zjistil, navíc opatřený ochrannými kamennými valy z dob laténského osídlení ..

A byl to František Panež, jenž se velmi detailně zabýval možným keltským osídlením kolem Oseku a který se navíc domníval, že Libuše, byla v jistém čase svého dospívání, dána vojvodou Sorokim (Krokem) do výchovy keltských druidů na Oseku.

Podle Františka Paneše je opidum Žďár a Osek, ozbrojené a snad i kultovní centrum ostatních opevnění a střežící obchodní cesty od severu k jihu (ve směru na Bechyni) a od západu k východu. Jejich průmět byl v nedalekém Mýtě. Severní cesta měla dvě větve směřující skrze brody.

Lublinský brod ve směru na Vladař a Plevno (tehdy rovněž slovanské území). Skryjský brod ve směru Džbán, Louny, Bořeň a Drážďany.

Západní cestu označovalo oppidum Plzence, Hradce u Stoda, Výtuň a tvrz Domažlice. Jižní cesta pak vedla přes vrch Ohrazený, Březnici a Bechyni. Východní cesta na Stradonice do pražské kotliny.

Komunikací byla řeka Mže - Berounka. Výzkum vrchu Žďáru, nacházejícího se asi 2 km od Rokycan, provedl v minulém století známý archeologický amatér Jan Erazim Vocel (1803 1871). Svůj výzkum omezil pouze na tzv. "hradisko", tedy akropol oppida, lemované mocným kamenným valem. (Pozůstatek srubové kamenné zdi opevnění.) J. E. Vocel je považoval za sídliště z doby laténské,

Máme sice dvě, až tři konkrétní místa, které protíná nejen stará stará obchodní stezka, ale i Krokovy stopy, nicméně velmi časné datum 58 př. n. l. Odvozené odchodem Bojov Arijů a Rakotů do Svoj_carska a dále k západu, nelze uvažovat za prvotní impuls k výsadku Čechových družiníků. Navíc již tušíme i důvody varianty "Ostřihom", která ještě dlouho poté, byla mimo praktické možnosti Říma. Známe i jména některých skýtských kmenů (Sauromaté, Jazygové), které by Čechovy družiny nutně míjely na Staré české stezce. Pokud jsem kdy uvažoval příchod Čechova výsadku z Bojov Arije, protože možní Choruski (Chorwski, Chorwaté) pak dvěma variantami:

1)Řezenskou stezkou: Při Plzni napojenou na stezku Blšanskou a Oharskou, aby zbývající cesta vedla pod Říp, na východ od Žitavské stezky. Příliš komplikované a pravdě nikoli podobné.

2) Pasovskou stezku: Druhá varianta počítá s překročením Dunaje směrem na Pasov, pak pasovskou, či chcete-li Budějovickou stezkou podél toku Vltavy, od Bechyně směrem k již jmenovanému Mýtu nedaleko Oseku. Aniž je tato verze, skrze jiné naše důkazové příznaky cestou průchozí. Uvážíme-li, že odchod někdejších nájemných ochránců původního obyvatelstva, mohl být bez komplikací a bez konfliktní. Zatímco představa, že druhou stranou přichází nový, tentokráte Čechův smluvní vojenský kontingent se zdá být k nepřekousnutí. neboť odporující si historickými skutečnostimi. Nicméně... již se nabízí, bez ohledu na vybraný časový interval:

Příchod Starou českou a obchodní stezkou. Uvažovaný směr Čechova výsadku zpoza Bílých Karpat, přesněji zpoza U_hor:

Po Staré České stezce, mající svůj počátek v Ostřihomy. Zde je započítán přechod první řeky: Dunaje, směrem na Trnavu. Přechod druhé řeky Moravy poblíž křižovatky s Jantarovou stezkou, pak skrze Mužovskou křižovatku při odbočení na Libickou stezku (Lubetina Via, též Libetina Via. Název odvozen od moravské Libice nad Doubravou.) táhnoucí se podél řeky Oslavy, v Čechách podél řeky Doubravy). Tedy oklikou kolem Brna na Velké Meziříčí, Žďár nad Sázavou, přes Kutné hory (Dědovy hory) kolem Kaňku, skrze Starý Kolín přes Velký Osek dál směrem na Libici nad Cidlinou kolem Mydlovarských luhů vzhůru na Starou Boleslav a rovnou k soutoku Labe s Vltavou, a juž vzhůru pod Říp (nelze nevzít v úvahu postup Čechova výsadku podél toku Labe (třetí řeka), částečně plavbou po Labi, až k Mělníku. Pak směrem na Čittov a odtud přímo pod Říp.

v Dunaji ještě uplyne ještě mnoho vody a s nimi odplývají mnohé naděje.

V roce 337 n. l. umírá římský císař Konstantin I., Slovan, který se přičinil o legalizaci monoteistických náboženství a jako prvotní hybatel moci římsko katolické církve uvedl neuvěřitelného Molocha do pohybu. Aby i řádně zemřel, aniž naplnil sliby dané Vendelikům (slovanským Vandalům) smluvně bytujícím v té době v části dnešního Slovenska, o nezasahování do jejich Práva a starověreckého náhledu na svět i to ostatní.

Část ze severu putujících Vandalijů, jak již řečeno, získává smlouvou z roku 335 n. l svolení římského císaře Konstantina I. usadit se mezi Dunajem Moravou, Váhem a Tisou. Avšak Svatá církev římsko katolická smlouvu trvalým vměšováním se do přirozených práv Vandalijů, systématicky porušovala s Římem sjednanou dohodu, takže Vandalijům nezbývalo než hájit svá přirozená práva v ozbrojeném povstání. Není nezajímavé, že v čase někdejší "náboženské nesvobody" sídlily vrcholné orgány římsko - katolické církve právě nedaleko, ve slovanské Ostřihomy, jakoby ve vyhnanství.

Nejjistějším příznakem pro konečné rozhodnutí odejít z porobené vlasti Chorvatů, se zdá být rok 350 n. l., kdy skrze nestabilitu Římského Imperia, narůstají tlaky ze severu na jih a později západ (viz slovanští Vandalové), ze západu naopak ofrankovaných propuštěnců a někdejších slovanských Németh jízdních oddílů, aktivizujících se v destabilizovaných římských provinciích západu Evropy, co budoucí nová římská nomenklatura. Právě tehdy se dávají na východě do pohybu směrem na západ kmenová souručenství, mylně označována za húnský kmenový svaz. Nic takového neexistovalo, aniž jakékoliv stěhování národů.

O něco později již platí smluvní ujednání o vzájemné vstřícnosti mezi vojvodou Čechem a představiteli původních obyvatel dnešních Čech. A protože stále platí, že jedinou volnou cestou je přes slovanskou Ostřihom, je rozhodnuto. S tím rozdílem, že mezi Dunajem Moravou, Váhem a Tisou sídlí, s Římem v té době velmi nespokojení, leč slovanští Vandalové.

Navíc si dovolím, k dokreslení pro mne stále nepřehledné situace na území dnešního Slovenska, nepatrně více rozpracovat svůj slovenský zdroj, který hovoří o slovanském vojvody na Slovenském území:

Huanimund, Suavorum dux. Huanimund, Slavorum dux.

Píše se Rok 368 n. l., tedy tentýž možný čas přesunu Čechova kontingentu skrze "Starou českou" obchodní stezku, kdy o něco dále na východ od dnešního Slovenska zaútočí vojvoda OstroGadů Vinid Arij, Vitimier na pobratimské starověrecké Anty, Jordanes zaznamenává na území dnešního Slovenska nejen kmen Svevi (Svojevi, Svoji, Suavi, Slávi), ale i jméno vojvody, jenž stál toho času v jejich čele. Jeho jméno by mělo znít podobně jako Hunimund - Hunimundus Suavorum dux. Předpokládejme nuzný překlad, kdy slovanská hláska "l" bývá některými slovanskými nářečími (viz dílo Josefa Šafaříka "Slovanské starožitnosti".) čtena pootevřenými rty, bez pomoci jazyka na patru, či lehkého kmitnutí jazyka o přední zuby, jako žuž. Slůvko "mundus" prozrazuje, že jméno slovanského vojvody, kmene Svavi (rozumějme: Slávi, Suavorum - Slavorum, viz typická výslovnost "huava - hlava"), zde opouštím svůj slovenský zdroj... a rozvíjím své téze o jménu vojvody: Zapisovatel, ačkoliv jinde kupodivu ponechal prvky nářečí, i v tomto případě zcela otrocky přeložil do latiny, co se jen dalo:

"mundus" - svět, vesmír (mier - uspořádaný svět, vjes_mír). V přepisu ze slovanskéko nářečí by skrze náslech zněl zápis asi takto: Huanimier, Suavorum dux. Čemuž je nejblíže Vladimier, Slavorum Dux.

Vladimír, slovanský vojvoda.

A jaká taktika byla při přesunu použita? Muži a ženy, beze zbraní, hovořící stejnou řečí, jako usedlí obyvatelé, s dětmi na ramenou, co jednoznačný výraz míru, s kvalitními vyjednávači i špehy objíždějící kolem, navíc rozděleni do několika družin s majetkem movitým, kozami a ovcemi.

A protože jsem již popsal celou trasu možného exodu, vracím se k tajemnému původu Nivy a její nejmladší dceři Libuši. Tedy i k Jiráskově "Lucerně".

Niva je čistě slovanské slovo označující z povodňových nánosů naplavených úrodných půd s bujnými lesy a šťavnatými lukami při každém rovinatém říčním údolí. Povětšinou též s lužními lesy, květnatými loukami, mokřady neboť v přirozeném říčním meandru. "Niva" může být i křestní jméno, ale i jméno obce, či celé oblasti. Pocitově:

Krásná, příjemná, šťavnatá a plodná, nikoli však stálá. Aniž jsem zatajil, že nejen Rákotové, ale i Venedi (Slované), usazeni vždy při říčních tocích, údolní nivy přímo milovali. Takže není divu, že krásná, příjemná dívka se jménem Niva mladičkému Krokovi (Soroki) učarovala. Jen mne neustále trápí nejistota, odkud Krok (Soroki) vlastně a kam přijuchal.

Niva, byla slovanského původu?

Patrně ano.

Z rodu Nýsanů, či Lemůzů? Otec nejistý. Bojov Arij, či z kmene Rakotů? Dovolím si připomenout jedno z Libušiných proroctví o nálezu stříbra a zlata, kdy hovoří o Dědových horách, jejichž popis jasně hovoří o Kutných horách. Dědovy hory. Dědictví po dědovy kněžny Libuše? Otci Nivy, která byla provdána do jiného kraje?

Pamatujme, že dědictví po dědovy z matčiny strany (viz odvozeně dědina, dědictví, dědic) bylo u Slovanů svaté a nedotknutelné a náleželo vždy po smrti matky, nikoli otci, ale jen dcerám či synům. V tomto případě Libuši a Kaši (Běle). Třetí sestru Tetu prozatím neuvažuji. Kaši (Běla) a nedaleký pahorek Kaňk, odkud jezdila na koni za svojí sestrou Libuši na Oškobrh. Rovněž tak Libice, či mydlovarská oblast byla zřejmě dědictvím matky Nivy. Z téhož by vyplývalo, že otcem Nivy, byl Nýs (Nýsan, Níšan), z nejstaršího slovanského rodu a kmenového svazu, zde v části naší vlasti, při hranicích Čech a Moravy, usídleného tak dávno, že vzpomínky na Nísy (Nýšany) již téměř vyprchaly do ztracena. Sami nositelé těch nejpůvodnějších slovanských informací. Tato alternativa by pak mohla vysvětlovat nejen neobyčejné vědomosti kněžny Libuše.

Nyní k Nivě a jejímu setkání s Krokem (Soroki). Je nanejvýš pravděpodobné, že lechové, aniž vojvoda Čech, nelenili a krátce po příchodu vyslali schopné mládence, společně s vlchevci, do okolního světa, jednak zkoumat a mapovat terén, jednak navazovat přátelské kontakty se sousedy. Je nanejvýš pravděpodobné, že mladičký Krok (Soroki) zamířil na Rokytansko, Plzeńsko i Domažlicko. Možná ve stopách naučné stezky do kam Alois Jirásek transformoval hrdiny Lucerny, do Osvračína, hlohovského mlýna Paseka, zámku v Osvračině (na trati Plzeň - Domažlice), když i samotná tvrz v Hlohově, hrádek Lacembok a pahorek Mastník dokreslují poezii příběhu. Možná poskládaného Aloisem Jiráskem z několika dalších, mnohem starších.

East Veoni, východní Venedi neboli Cheruski, Chorwski, Chorvaté, Gorvaté, Karpaté? Češi!.../Právě čtete
Trezorové události v podivné závislé Evropě...