Vážený pane,

nejdříve poděkování za pěkné snímky z krásných míst planety Země, které mne motivují svojí krásou a aniž jsem ten pravý, dovolím si říci Vám svůj názor:

Vyslovil jste oprávněné obavy o možnosti další uměle vyvolané světové potopy krve, která je zcela viditelnou, tedy určitou součástí nevlídného plánu, který byl odstartován agresí do Jugoslávie. Směřujícího však proti samé udržitelnosti života rodné planety.

Několik tisíciletí násilí programově směřovalo k jedinému cíli, nad kterým zůstává rozum stát: Nemohu se srovnat s něčím, co si dovolím stručně nazvat jízdou na mrtvé kobyle. Když cílem určitě není povýšení mrtvého koně na světový problém Syrie, ba ani Iránu, či nového pochodu na Stalingrad, s vidinou možného rozdrancování přírodního bohatství Sibiře a programově snižovaného Ruska.

Jakkoliv byla mrtvá kobyla zákrytnými jezdci povýšena na velkého vůdce útoku, vždy však směřujícího ve skutečnosti, jak již řečeno - proti samé udržitelnosti života na této planetě.

A to je podivné.

Ač v časovém skluzu, drceni podivnou vizí vyvolenosti, schopni - v souladu se svými plány, čehokoliv nelidského.

Nechme je vyšší moci. Není jim rady, není jim pomoci. Nemáme tu moc, než vlastní příklad? Oni to však budou, kdo si nakonec hrábne až na samé dno možného a již zhola nemožného. neboť jak popsat pravé, nedosahuje-li zaslepenost ani do výše prachu, který po nich zůstane.

Jen nepřirozený idiot programově útočí, aniž je duchem přítomen a připraven vidět to, co nám již několik let naznačují zcela mimořádné a nepřirozené jevy, či nadmíru nečekaně sdělní mizející tvorové fauní říše.

A až přijde ten čas, jakou výši své programové malosti vystačí, je-li každý z nich připraven opakovat v čase a do omrzení sama sebe: Nevěděl jsem, neboť jsem ani netušil.

Rodná zem? Neznám tu marnost, neviděl jsem, jsa kosmopolita, internacionalista a čemukoliv přisluhující vykořeněnec.

Aniž jej ve skutečnosti, mimo své sebestřednosti, zajímá osud rodné planety, neboť jak jinak? Nemiluje-li a neošetřuje-li ani tu krásu střípku vlastní rodné hroudy, aby zároveň nectil práva a krásy i sousedovy země.

Sám sobě nedůvěryhodný, jakým právem nepráva vystavuje sám sebe do výšin práv, které mu nepřísluší ani náhodou.

A zde okamžitě končím, neboť se mi zdá, že již hovořím i sám o sobě.

Ale jedno vím určitě? Nemám obavy: Byli jsme před nimi, budeme i po nich.

Jakkoliv to nebude vůbec snadné.

Přeji všem klidnou mysl a citlivého ducha, aniž si necháme zcizit právo svobodně a volně chodit po své rodné zemi, právo na nikým nerušený mír, modré nebe nad hlavou se zdravými oblaky, na čerstvý vánek čechrající vlasy, na čistý vzduch, křišťálové studánky a nebesa, tak jako kdysi - obé plné čarujících hvězd.

Zdeněk Patrick