Nikdy mně nenapadlo, že téma bájného českého dávnověku zpracují i takoví němečtí autoři, kteří se otevřeně přiznávají, že jim český národ není (mírně řečeno) až zase tak milý. Neb země tvrdá, úředníci CaK zkorumpovaní a lid nanejvýš nevlídný k cizí vrchnosti, celá staletí drancující jejich zemi. až do okamžiku, kdy autor navštíví Prahu a seznámí se s dávnými legendami kmene Čechů, které jej společně s pražským ze všech dávných zákoutí tryskajícím démonem loci, uchvátí natolik, že zpracují téma Čech, Krok, "Libuše",či Vlasta, způsobem nesporně pro mne zajímavým, ne-li nanejvýš obsahově pozoruhodným. Jakkoliv nikoli jinak, než esejí, či verši, nebo divadelním dramatem.

Někdy lépe, jindy poněkud zmateně.

Vybral jsem, pro vážené čtenářky a stejně tak vážené čtenáře, dvě zkrácené ukázky:

Volně zpracovaný zkrácený výběr

Země zlaté hvězdy Margity© Zdeněk Patrick - Praha 2011

Kdesi jsem si přečetl ač "Kosmas, muž učený a římsko katolickou církví autorizován, co kronikář, sepsal kroniku země České? Podle toho, co sepsal (či přepsal) - přesně vymezuje, že myslí více na Ovidia a jiné spisovatele římské, než na to, co skutečně od starců slyšel povídat". Což svým dílem určitě nezapře?

Když jiný kronikář Václav Hájek z Libočan ve stejném stylu propracoval starověreckou část, oficiálně nepříliš vítanou, aby mnohé chybějící téhož díla, drze s prstu vycucanou "přesnou" datací - vybavil. Na rozdíl od tzv. Dalimila. Aby Alois Jirásek a pan Zikmund Winter dodal příslušnou romantiku a vlastenecký šmrnc. Když v potemnělých hvozdech, mimo lesních víl a rusalek, kráčely zástupy zamračených, neb přísných staroslovanských bohů. Strážci Země a budoucí inspirační duchové našich staroslovanských předků...

Připomínám, že mé mnohé poznatky v tomto zkráceném článku vychází z pramene: Stará historie Česká v německé literatuře. Autora Arnošta Krause.

"Libuše" je jistě vděčné téma, jež vzhledem k dějinným okolnostem vysublimovalo do podoby mystické, až duchovní světelné bytosti, mihotající ve fyzické podobě České kněžny Libuše pověstmi a krajovými legendami. Anděl nejmilejších z pradávných časů žehnající České zemi, jenž byl vídán v bílé slavnostní říze, jak na obřadním bělouši objíždí širým krajem. Podobně, jako pramáti Zemlja, která jednoho dne zavítala do krásné země obývané jen lesními vílami a rusalkami. Do země, kde se do výše sedmého nebe tyčil mohutný dub, na jehož nejvyšší větvi usedal Orel, svatý strážce země - Perun. Unavena cestováním, konečně spočinula Zemlja máti, dávající život veškerenstvu, na Vyšehradské skále, kochajíce se pohledem do jarně prosluněného a kvetoucího kraje kolem Vltavy. Zde porodila zlatovlasého Jaru - Apoloyona Starého světa, jenž se ke konci časů opět zrodí do České země, při svém druhém příchodu. Aby českému národu a městu nad Vltavou konečně přinesl naději spravedlivých, světlo hvězd a tolik očekávanou Pravdu. Nad tím krajem pak prolétával legendární Jaro - kníže Slovanů, později nazýván svými vnuky "Rudé slunko", a které krátce i navštěvoval, na svých cestách ze Středozemí do Severije. Při svých pravidelných návštěvách své matky Titánky Léty (Latony).

Téma "O Libuši" převyprávěl i německý hovořící autor Musaeus, první z prvních německy hovořících sběratelů lidové slovesnosti a starých pohádek o vílách. V Německu té doby (19. století) velmi oblíbených. Neb nemajících vlastních? Za svůj pramen Miisáus své německé pohádky o Čechovi, Krokovi a Libuši udává Aenea Silviu a Dubravia (volně zpracováno):

V Českém lese kdysi žil nárůdek vil a rusalek a ten, když vévoda Čech se svými zástupy dorazil až sem z dalekých Uher, houfně opoužtěly les, aby si vyhlédly bezpečnější úkryty. Jen Niva (Jméno Krokovy ženy, které si německý autor vypůjčil od Václava Hájka z Libočan.), vzdužná víla dubu, se nemohla od svého stromu odloučit.

Orel (Perun) vzlétl ze své nejvyšší větve, odkud doposud pozoroval svět, aby na pozdrav příchozím zakroužil nad širým krajem.

V zástupu Čecha byl i mladý Krok, jehož Niva, víla dubu, zjevující se ve snu, požádala o ochranu před sekerami dřevorubců a "dárských ohňů" (celý příběh připomíná Jiráskovu "Lucernu".). Krok spěchá k dubu, právě včas, neboť dřevorubec poprvé zasekl do dubu svoji sekeru. Rána záseku se časem zacelí a víla dubu, za záchranu nabízí tři úlomky rákosu. V prvním je sláva a čest, v druhém nezměrné bohatství a štěstí lásky ve třetím.

Krok požádá vílu o moudrosti, kterými víla překypuje. Víla souhlasí a Kroka navíc odmění i třemi výše uvedenými rákosy. Krok každý večer přijíždí na svém koni, aby hledal u víly Nivy poučení v moudrosti. Při častých návštěvách se mezi ním lesní vílou rozhoří plamének lásky, jež sílí každým okamžikem. štěstí lásky, je druhým darem víly Nivy a víla mu porodí trojčata. Bělu, Terbu a Libussi. A jak říká můj info pramen: Za necelý týden běhají jak koroptve.

Třetím darem víly bylo Krokovo umění předvídat a mentálně pronikat skrze hranice dimenzí věž těním. Posledním darem, ukrytým v rákosu, bylo zlato lidským zrakům skryté ve vodách řek a v zemi.

Nic však netrvá věčně: Za jedné bouře rozčísl blesk dub až k samým kořenům a víla dubu zahynula. Dcery vyrostou v krásné dívčiny, Běla se stane skrze své znalosti bylin Medeou. Terba dévou, jejíž umění zaříkavat ji staví na roveň Kirké (z Dubravia, který rozvinul Kosmovy texty).

Když Krok umře, je (v této německé pohádce) pochován v rakvi zhotovené ze dřeva dubu své lásky a ženy Nivy.

Libuše se stane soudkyní vší země, věž tkyní a posléze, po mnoha střetech a několika žárlivými nápadníky, ženou Přemysla Oráče z rodu oráčů ač stolujícím na způsob rodu Čeledoi (Čeleď - Čeltoi y_chromozomu Hs R1b) na železném stole - obráceném pluhu. A posléze se stává Libuše matkou Nezamysla a pramátí rodu Přemyslovců.

Nakonec i věž tba Přemysla Oráče v podání sběratele "německých" pohádek zní nepatrně jinak, než říkával pan Alois Jirásek:

Kdybych byl mohl doorati, Čechy by byly zůstaly samostatnou říší na věky, ale takto budou dlouhý čas náležeti sousedům, až do doby, kdy vzejde syn bohů, který bude přítelem oráčovým a zbaví jej pout otrockých, pak budou potomci žehnat svému osudu. neboť on zašlápne saň pověry, vztáhne ruku proti rostoucímu Měsíci, strhne ho z oblak a sám pak v podobě dobročinné hvězdy bude zářit Českému národu a světu" (Zřejmě dobové asociace - rostoucí Měsíc - Turecko. I když... Kdo ví?)

Tolik ve zkrácené verzi.

Lid již nevídá Libuši v černé věštecké říze a ta oddaluje splnění přání věž tit budoucnost města i nově vznikajícího českého národa. neboť ví, že dotek s vyšší dimenzí času ji připraví o velkou část životních sil, kterých není nazbyt.

Nicméně jednoho dne, či v jeho závěru, se objeví mezi dévami a Přemyslovým lidem v černé říze, aby věž tila nám tak známou věž tbu o Praze a již méně známou o budoucnosti českého národa:

V německé verzi autora Grillparzera: "Kněžna Libuše věští, že i bohové budoucnosti se rozrostou, aby splynuli v jediného obrovského boha, který bude nazýván "všeobecnou láskou". Avšak z lásky rozdělené všemu lidstvu nakonec zbude jen velmi málo pro bližní a nejbližší.

Jen nenávist zůstane celá.

Skrze pouhou myšlenkou, ba pouhá slova a kvůli slovům se budou lidé nenávidět, pronásledovat a vraždit.

Nakonec prorokuje, skrze český národ celému Slovanstvu vládu Světa. Budou vládnout široko daleko, nikoli však vysoko ani hluboko." atd..

Ačkoliv souzní "vláda Českého národa, potažmo Slávů, nad světem"; s verzí - "...a jehož sláva dotýká se hvězd", ubezpečuji, mohu-li, širo širé okolí, že odtud nebezpečí světu nehrozí. Ani náhodou.

Byl to zřejmě silný tabák i pro obrozence, kteří mnohdy připadají, možná z důvodu mých neznalostí poměrů a příčin - zbytečně opatrní a jakoby stále "při zdi".

Vláda českého národa nad světem?

Nic, čeho bychom se měli obávat. neboť netoužíme praktikovat imperiální politiku, z duše nicotnou i duchu České země nemilou.

Pramen: Arnošt Kraus

Stará historie Česká

v německé literatuře