Pro mne vše začalo rokem 1973. Od těch dob nejen na noční i denní obloze pozoruji a cíleně vyhledávám zvláštní fyzikální jevy s takovou intenzitou, jak nikdy předtím.

Avšak? Shrnu-li své poznatky do jediné kloudně vyhlížející věty: Marné příběhy Ferdy Mravence a brouka Pytlíka se jeví, i v očích mých trpělivých přátel, již na první pohled, podstatně věrohodnější, než veškerá má vyprávění.

A jakkoliv jsem si dovolil, o několik řádek výše, tvrdit, že "cíleně zvláštní jevy vyhledávám", pak opak je dnes syrovou pravdou: Od jistého večera nikoli, že nevyhledávám, ale přímo se jim úzkostlivě vyhýbám.

Pro jejich četnost, cílenost i rozmanitost?

Možná.

Dílem ovlivněn pocity marnosti při házení hrachu na zeď.

Aniž jsem sám kdy byl z viděného moudřejší. Alespoň však do té míry, že jasněji vidím pod povrch systémových manipulací s informacemi o tomtéž i jiném fenoménu. Což je také marností. Myslím si?

Nezávislá historie podivné závislosti

Země Zlaté hvězdy Margity© Zdeněk Patrick - Praha 2011

© All rights reserved.& smit.wz.cz © Zdeněk Patrick © autor: Zdeněk Šmitmajer /73 DAM & DMK production - Praha 2011

Sedmero podob má hrůzná Šebettu, božstva zničení, z nichž první je zuřivost zbraní, jíž nemůže žádný protivník odolat. Druhá podoba je ohnivá s hořícími plameny. Třetí má podobu lva, jenž zabijí zajisté již při pouhém spatření. Při čtvrté se zřítí hory, když sedmero zbraní se jen nese oblaky k svému cíli. Pátá podoba se jak vítr prohání, aby hledala a zkoumala svět. Když vzápětí šestá udeří nahoře i dole. Nad nikým nemaje slitování. Sedmá podoba božského hrdiny je naplněna jedem, jenž veškerý život zcela rozdrtí. To je zbraň Šebettu - sedmero božstvo nesoucí smrt plnou hrůzy.

Nyní cítím povinnost seznámit váženého čtenáře se svým skutečným názorem na strašné "plejaďanské" zbraně Šebettu, které daroval obráncům Země Anu, uctívaný v Uruku. Zejména pak termín "plejáďanské zbraně" a ještě přesněji "Plejáďané":

Po přečtení kopy různých plejáďanských poselství a rad andělských sborů, jakkoliv připouštím, že se mohu mýlit, "neochvějně", avšak pouze v tomto případě, stojím na pozicích Sysifos: "Plejáďané", tak jak jsou představováni, byť v dobrém úmyslu, svobodnými weby, jsou zcela neinformovaní o skutečném dění na planetě, odvozeně působí, jako mírně retardovaní všeobjímající láskou, či udivující množstvím mezer svého vzdělání o pozemských legracích. A hlavně, jejich tělesná konstrukce popisně ani formou neodpovídá tomu, co tvrdí eposy a legendy.

Pokud tvrdím, že nejsou informovaní, co se ve skutečnosti děje na této planetě, opět nejsem výrazově přesný. Pokud je hovořeno o Anuovi, jako tvůrci a dárci této hrůzné zbraně pozemským obráncům, pak si třeba uvědomit, že Anu představuje jednu z nejmenších částic chaldejského hmotného světa. A tak, jako Utu znamená sluneční termojaderné reakce, tak Anu je tvůrcem, či spíše jádrem strašné zbraně Šebettu, která navíc zabijí větrem šířícím se morem. Zbraň tavící hroutící se hory, spalující v jednom okamžiku na prach vše živé. Zbraň naváděná na cíl hrdinou Išumem. A jak říká chaldejský epos Bůh války Érra:

"Érra již tedy nemešká a okamžitě spěchá převzít veškerou moc. Se vším vyplývajícím rizikem. V tomtéž okamžiku vypuštění zbraně Šebettu bude svět vystaven nerovnováze, jako tenkrát, v někdejších starých časech", kdy:

130 ... nebe se chvělo a postavení hvězd bylo jiné: a nevrátily se (již nikdy) na svá místa, kvůli nerovnováze nebes a země, jež byla ze základu uvolněna prameny vyschly a vysoké vody opadly, a potomstvo všeho živého se zmenžilo a nevrátilo se na svá místa. Bůh války Erra I. tabulka

Kdy se tak stalo? V čase konce praslovanské Severije. Tehdy se Měsíc stal místem vyhoštěnců, kteří kdysi velice poškozovali Zemi, těžko vyvinuté civilizace zničili jako děti hračku.

Ačkoliv stále dobře spím, začínám chápat ty, co raději nevidí.

Od roku 1973 se ptám se sám sebe, kolikrát jsem mohl na denní obloze pozorovat falešný Měsíc. Mnohdy s efekty, do té doby nevídanými: Tak jako se generují náhodná čísla v počítači, stejným způsobem byly na ztemnělé bílé obloze každou vteřinou generovány epicentra těch nejpodivnějších blesků, jaké jsem kdy spatřil. Viděl jsem i oranžové blesky, měnící se v obří oranžově červenou kouli, která vždy s milimetrovou přesností, úder po úderu, zasahovala stejné místo na protější straně Krčského údolí. Ale to, co se právě nyní chystalo na čistě modré, již stmívající se obloze, v souvislosti s východy Měsíce, to nemělo prozatím obdoby, co do minulosti i budoucnosti.

V čase 20:45 do 21:00, nehlučné blesky, bijící vždy do jednoho místa v Krčském údolí (Praha 4), které je od našich oken vzdáleno cca 400 metrů. Poprvé ve svém životě vidím tak neuvěřitelné množství nehlučných blesků, přicházejících z čistě modrého nebe. Po celé tři měsíce bily, vždy při východu Měsíce ( vždy od 20:45 do 21. 00), do relativně nedalekého středu údolní louky.

Poprvé jsem tenkrát spatřil Měsíc v úplňku, trvajícím několik dní po sobě.

Čirý vzduch, modrá obloha a jasně osvětlený kotouč Měsíce právě vycházející na Krčským (Michelským) lesem. Přede mnou tiká budík. Prozatím nic netuším a pozoruji dalekohledem (32x) povrch Měsíce. Krátery i brázdy jsou neobyčejně kontrastní a zřetelné. Stále mám dojem, že se dívám na kvalitní černobílou fotografii. Hovořím-li o kvalitě, musím dodat - špičkové. Nevěřím svým očím a sleduji povrch Měsíce poté několik hodin a několik dnů. "Fotografie" muže zvaného Indiány "Zajíc", směřujícího ke klubku draků vybíhajících z okraje kráteru Archimédes, pronásledujících skrčeného prchajícího muže s oštěpem v pravé ruce. Jako když vytiskne. Během pozorování spatřím koutkem levého oka blesk z modré oblohy. Je právě 20:45, následuje další a další. V intervalu 3 vteřiny. Zároveň na hřbetu protějšího kopce vždy současně 4 nehlučné blesky vzájemně od sebe vzdálené cca 300 metrů.

Jak běží čas, interval mezi nehlučnými blesky, jakoby vycházejícími z měsíčního kotouče, se prodlužuje, až do deváté (dvacáté první) hodiny. Tehdy zazní první tlumený hrom a podívaná se pomalu mění v regulérní bouřku směřující na Brdy. Ačkoliv bez jediného mraku. Jen blesky a nyní i hrom dokumentují kudy se neobyčejná bouře ubírá.

Na druhý den čekám s dalekohledem a budíkem u otevřeného okna. Ano, již leze nad Krčským lesem Měsíc v úplňku. Stále se nic neděje. Je právě 20:45 kuchyňského času. První nehlučný blesk, vycházející a přesto nevycházející z povrchu Měsíce, právě protíná vzduch nad údolní loukou. Obloha je bez jediného mráčku, vzduch čirý, teplota příjemná. Vše se do nejmenšího detailu opakuje, jako včera.

Na druhý den sháním noviny. I ty, kterými jsem ze své přirozenosti pohrdal: Proklatě němé, až bezedně pusté skrze bláboly rudých Komančů. Tak jako dnes a zítra.

Zapisuji poznámky o viděném: Datum, čas, místo, svědkové. Pročítám, co jsem viděl v časovém intervalu před i poté. Co, se kde, ač zdánlivě nesouvisející, ve světě přihodilo a proniklo Hlasem Ameriky, Sovětskou televizí, Rudým tiskem a tehdy stále ještě Mladou frontou. O pí. Bož eně Cibulkové, v těch časech a v mém okolí, ani vidu, ni slechu. Pro mne je tvrzení paní Cibulkové, že Měsíc byl do roku 1984 započítán, co duchovní hrob a střed negací se vším, co jsem mohl v tomto čase sám pozorovat na noční obloze, přesto vše nanejvýš podivuhodným a báječným vyprávěním, se kterým se nelehce srovnávám. Ač jsem mnohdy viděl kolem Měsíce jevy související a korespondující se vším, co překvapivě zapadá do veškerého negativního vývoje na Zemi. A to až do dnešních dní.

Podle paní Cibulkové:

V roce 1984 měly být podniknuty další kroky k záchraně. Měsíc byl, jak již řečeno, do té doby "centrem" úkladů, místem duchovně mrtvých ohrožujícím samu podstatu života na Zemi. Zdánlivě mechanickými procesy, za nimiž však stojí bytosti sdružené spojeneckým agregátem negativních mocností. Procesy, k nimž mají přístup, protínají plánem a záměrem škodit Zemi a všemu živému v ní. S cílem narušit oběžnou dráhu silnou gravitační vlnou.

V roce 1984 Kristus "vystoupil na obranu Země a jejich bytostí". Bez Jeho zásahu by "již v blízké době došlo k přetnutí magnetických proudů pólových zón Země, jimiž je chráněna před Měsícem. Jeho zesilovaná mocná přitažlivost ji neodolatelně táhne z osové i oběžné dráhy do kosmického chaosu."

Nemohu jinak, než vzpomenout na večery (po roce 2001), kdy bylo možno pozorovat srpek Měsíce plovoucí po noční obloze v neuvěřitelně vodorovné poloze. Jako gondola, avšak navíc zcela jinými cestami, než kdysi přesně ustavenými.

Uvážím-li tvrzení BC, že:

"Měsíc v úplňku vrhá temné magické vlivy, které jsou na něm soustředěny a přes jeho pole spěchají z vesmíru i do vesmíru - do mozkového myšlenkového ohniska, které spánkem utlumeno a ochromeno pojme v sebe chaos, z něhož se pak rodí absurdita, deformace i různé vlivy přímého zla."

Takže uchopím-li samu podstatu tvrzení BC a porovnám s tím, co bylo a stále ještě je k vidění na noční obloze - Měsíc pět, šest dní v úplňku, pak vliv tzv. "temných magických sil" příliš nedbá Kristova zásahu a nadále, v nasíleném počtu měsíčních úplňků ničí podstatu udržitelnosti života na planetě Země. I skrze zjevná i skrytá společenství, až do nepříčetnosti vybuzeným zlem. Působícím, co zpětná vazba posilující záporné výstupy negací Měsíce do okolitého kosmu, Na Zemi, do Sluneční soustavy i naší galaxie (Mléčná dráha). Stejným způsobem zesilují výstupy negací, všechny tak zvané sametové, či "barevné revoluce", které nastartovaly podivné bezzákonností, které směřují k beztrestné devastaci veškerých hodnot, aby snáze mohla být drancována nejen moje rodná vlast, ale i celá planeta.

Pokračování?