Původně měl být na tomto místě jiný text, jak jsem neuváženě slíbil ve svém komentáři. Po přečtení některých E-novinových článků, včetně přiřazených komentářů, smuten se opět obloukem vyhnu úskalím říci nahlas, co si netroufám pošeptat do vlastního ucha.

Ani nejsem v té rovnovážné pozici, jež by mě oprávňovala poučovat váženého čtenáře, jehož osobní a životní zkušenosti jsou tak rozdílné, jako je voda a led, čas a prostor. V různosti cest, kterými jsme procházeli, byť i nedaleko sebe, vlastním životem. Z téhož je jasné, že i naše vize a očekávání jsou pro mne až nečekaně rozdílné, byť jsme skrze dříve sdílený prostor, stejné naděje i jazyk, mnohdy bližší, než tušíme a naší nepřátelé nám kdy povolili.

A přesto vše, zklamáni jeden druhým, si již mnohdy vůbec nerozumíme. Nebo snad i programově ani nechceme?

Některá domorodá uskupení, ve své marnosti, totiž připomínají neurotického papouška, jenž si zoufá nad svým věrným obrazem a jediné řešení vidí ve vyškubávání svého krásně barevného opeření, aby se odložil od svého obrazu v zrcadlení dějů. A tak obraz i oškubaný neurotik nakonec skončí kupodivu stejně. Aniž mine ekologickou asanaci v marnosti své sebedestrukce....

Přesto, se pokusím naznačit, jakými cestami nenásilné nápravy se vydat k pochopení souvislostí úspěšně směřujících k eliminaci Zla, jež se nás snaží mediálně obklíčit nepravdivou tmou:

...Ach tak těžce, neboť velmi snadno:

Svatý duchu Zemí českých a Slovenska, pokorně z celého svého srdce

Naváže-li nepatrný človíček, ze svého kočárkového světa, kontakt očima a neopakovatelným úsměvem, snažím se okamžitě zahnat všechny stresující myšlenky mrzutě stárnoucího kolem jdoucího, abych ničím nenarušil jemné substance světa, který jsem sice dávno ztratil, přestože živá vzpomínka, na cosi zcela neuvěřitelného přetrvává.

A pokud mne nenapadne duchaplná myšlenka, co možná nejpřirozeněji, ze svého srdce, pak i zjevně, se usměji, v duchu popřeji malé lidské bytosti všechny možné sladkosti života, v neslyšně spiklenecké mimice přátelsky pozdravím a mizím, protože se neodbytné myšlenky opět derou zpět, neboť žárlivě vycítily, jak neskonale šťasten bych mohl být - bez nich.

I stalo se několikrát, že mne, v mém mizení z náhodné scény, zadržel nejen opakující se úsměv, ale i usmívající se oči. Snad znamení souladu porozumění, jež si rozvinul človíček se svoji maminkou i otcem, ale očividně i v důvěřivém porozumění s mými problémy.

Zamrkám tedy a tiše se snažím, co nejrychleji vysublimovat do dáli, když ještě stačím postřehnout mrkací odpověď a usmívajícího človíčka, vyklánějící se za mnou z kočárku, aby pocítil, kolik dobra přibylo ve světě, do kterého v jistém čase sám vstoupí.

A nejen proto vím, proč zaváděnému systému tolik vadí nově narozené děti. Proč vnucovaná destruktivní propaganda, proč prosazování zhovadilostí odporující přirozenosti duálních bytostí, když nově zrozená bytost je zázrakem nad jiné. Co povýšení přirozené lidské lásky.

Proč tolik zhovadilé a úchylné žádosti spotřební nepřirozenosti a nepočetí.

Nikoli ze všech dětí však zní rezonující soulad vyvážené a uměle nevystresované rodiny.

Jako první krok k záchraně svobody duchovního života lidských bytostí: Chraňte si prosím přirozenou rovnováhu nejen světa svých dětí, rozvinutého až k nepochopení světa dospělých. Jemného světa prolínajícího skrze bariery námi opomíjenými dimenzemi, v jedinečném průniku s naším. Světa již hotových a více než rovnoprávných bytostí, jenž je v průniku s naším světem, ve kterém současně žijí a budou žít.

Je naší povinností sebevědomě, ba i v souladu s naší přirozeností, bránit svá lidská práva, svobody i ušlechtilé myšlenky, směřující k zachování rovnováhy v rozmanitosti duality bytí. Skrze rovnováhu zákonů a zákonitostí této planety. Je to naše Svaté právo, které nám bankstéři a jim přisluhující politici nedarovali. Ani nemohli. Neboť takových čarovných mocí, panujících nad jejich pomyšlení, ještě nestačili vykrást! Jakkoliv si zpupně hrají, v marném divadélku mizerné úrovně, na mocné pány blízkého vesmíru i přilehlých skalních úkrytů.

Zdeněk Patrick Praha 2011