V postranních prostorách Národního Muzea se konala minivýstava oslavující část hagiografie týkající se dostatečné povolné svatosti českého knížete Václava, jak potvrdila i přidružená literatura, kterou jsem si zakoupil (Václav český světec a panovník - autor:

Maria Theisen). Ovšem jen v takové míře, jakou ji vždy chtěli vidět římsko katoličtí otcové a jejich zdárné ovečky povětšinou milovnice německého jazyka. Václav český světec a panovník, katalog neuvěřitelných a pro mne mnohdy až hrůzných představ německy hovořícího etnika o skutečném stavu slovanských starožitností i údajných jedinečností týkajících se českého knížete Václava, byl vydán pod patronací rakouské pojišťovny UNIQA - v popředí popsán kupodivu jazykem německým, posléze českým a naposledy i jediným zúčastněným světovým jazykem anglickým:

Na kvalitním papíře s nádhernými ilustracemi nikoli dobových, nýbrž převážně jen středověkých malířů.

Vydání katalogu i výstava: Václav český světec a panovník se konala pod patronací:

...Český kníže Václav

Země Zlaté hvězdy Margity © Zdeněk Patrick - 1998 Praha

Zanedbávaná historie lidstva

Legendy o svatých, též hagiografie (řecky: hagios - svatý, řecky: grafein psát) jsou pseudoepická literátní díla, plná zázraků a chybějících historických daností, či spíše zcela prosta nežádoucích historických faktů.) sepsané, v případě českých světců Václava a Ludmily, na přímou objednávku německých náčelníků praktikujících u sousedů raketýring fikaně zvaný "daň z míru", nebo ještě vznešeněji: "šíření křesťanské lásky k bližnímu svému":

Želbohu:

Na rozdíl od věrozvěstů Cyrila a Metoděje převážně jen skrze násilí, vydírání, ohněm, mečem a krví... Zkrátka - všemi možnými barbarskými vymoženostmi.

Legendy ve své většině pojednávají o životě, umučení a mučednické smrti světců. Legendy o svatých (hagiografie) jsou přísně šité na míru a dle přesně určených osnov (vito, passio, translatio, mirakula, aneb epické vyprávění o narození, životě, smrti, přenesení ostatků a zázracích). Vše v souladu s potřebami Dagonovy mitry a učením římsko-katolické církve. Vždy a za všech okolností směřující k vytčenému politickému cíli. Zejména ke vší spokojenosti objednavatelů.

Tzv. Gumboldova legenda, jedna z několika sepsaných o českých světcích, je typickým příkladem dehonestování objednávkou zákrytných zájmů německých panovníků: Byla sepsán mantovským biskupem Gumpoldem (Kolem roku 980. Tedy 52 let po smrti knížete Václava.) z příkazu císaře Oty II. A faktům nepomohlo ani to, že zmíněný biskup prý pobýval, krátce před převzetím biskupského úřadu, v Praze. Jakkoliv tedy nepostrádá legenda nic, co lze od tohoto literárního útvaru očekávat, je zcela prosta toho, aby přispěla k objasnění skutečných okolností a pravých příčin historických dějů. Jakkoliv je i ve svém záporu a nenávisti cíleně nasměrované proti českému knížeti Boleslavu I. - Státotvorci a statečné české kněžně Drahomíře, jedinečná a přínosná.

A tak na závěr se služí říci, co český kníže Václav byl, a čím nebyl.

Byl vzdělaný duchem i fyzicky. Zároveň unešen romantickou vizí vítězícího dobra a Světla. Českým národem, přesněji: Svolaným sněmem na Turském poli posléze jednomyslně starověrci i novokřesťany započítán mezi inspirující duchy České země.

Kníže Boleslav I. Státotvorce poté zasvěcuje, pro všechny časy, rodnou zemi svatému Václavu, jako jedinému oprávněnému dědici České země.

Tuto myšlenku posiluje jedinečný vládce, Otec vlasti a římský císař, po své matce Elišce nejslavnější potomek Libušin a Přemysla Orátaje, z rodu Svatého Václava a Svaté Ludmily, Karel IV. Z téhož poznatku svítá rezultát: Vítězkou celého sporu je statečná česká kněžna Drahomíra.

Sv. Václav - světec až panovník?

Čím český kníže Václav nikdy nebyl? Nikdy nebyl vazalem německých vládců. Pokud romanticky pojaté křesťanské, tedy i pokorné přátelství, nepovažuje protější strana, zcela surově a jednoznačně se skrytým nemravným úmyslem, za jedinečný příznak odevzdanosti (Jestliže je zlými jazyky hovořeno o volech a "tunách" stříbra, jež by tenkrát měli být součástí raketýringového lupu směřujícího do pokladnice německého panovníka, zcela určitě by dobře organizačně vybavení, nadmíru přesní a zejména jinak věci oddaní písaři a kronikáři, pečlivě lup zaznamenali, včetně jmen a míst odkud daň "z míru" pochází. Není žádných takových záznamů, ani vzpomínek na stovky volů rozvážně kráčejících z Čech do budoucích Němec.

Kníže Václav rozhodně nebyl ani naivní snílek a už vůbec zbabělec, jenž by se obával osobních soubojů.

Naopak!

Václav byl vyjímečný jedinec oplývající neobyčejnou silou a natolik tělesně nad poměry vybaven, navíc skvěle stýry vycvičen k rytířskému boji, že možní soupeři raději včas zapomínali, jak mu před malinkou chvílí veřejně slibovali záhubu.

Někteří, když jej spatřili - boj raději odmítli. Jiní soupeří před ním poklekali a mektali o hejnech andělů poletujících kolem, ale i zářícím kříži na jeho přilbici.

Bylo to i rozumné , když kníže Václav místo tvrdého, rychle ukončeného boje naopak nabízel, jako schůdnou variantu - své přátelství .

V žádném případě a veskrze objektivně však nemohl být... rozvážným panovníkem, jak rády popisují německé legendy, neboť jedním dechem by rády vyprávěly, jak pokorně přijal svojí panovnickou moc z rukou německého císaře (Zkrátka a dobře, zdá se to být nevyléčitelná choroba).

Rozvážným panovníkem? Jakkoliv vzdělaný a moudrý. Role vladaře germánského typu mu mezi roduvěrnými Slávy zkrátka nepříslužela.

Jakkoliv bohatstvím, jistou nadmírou štědrostí zlatem oplývající, vlivem a přirozenou autoritou mohl německo římsko latinským výzkumným četám v mnohém takového neomezeného vládce připomínat.

Avšak skrze platné slovanské Provi (Právo) tomu tak být nemohlo.

I kdyby se německý císař na kusy rozkrájel a na hlavu postavil.

Téměř neřešitelné dilema. Věděl to jak kníže Václav, tak kněžna Drahomíra, tak i Boleslav. Jakkoliv se knížeti Václavovi dařilo v míru ustát tlak německého náčelníka, proces sjednocování rodů v Čechách, probíhal nad očekávání pomaleji, než vyžadoval sled událostí.

Schůdnou variantou se zdálo být přesně načasované převzetí moci Boleslavem, krátce po odchodu knížete Václava do ústraní mnišského řádu. Z pohledu Řezna to bylo zcela nepřijatelné řešení. Z týchž i jiných příčin posléze sled události vyvrcholil staroboleslavskou tragedií. Jedním z důvodů se zdá být knížetem Václavem mírně vyvažovaná zcela nerovnovážná soustava "Řezno, Pasov, Jindřich Ptáčník V. směr pochodu dále na Východ".

Z pohledu, nikoli čistě odkapávající legendy, byl kníže Václav naštěstí ani až tak svatým.

A naopak? Svými pilnými bohatýrskými pitkami stál na rodné zemi. Mezi svými, jako rovný mezi rovnými.

Tedy pro české Slávy i jako živý velmi přijatelný, neboť lidsky chybující a přitom zcela svůj skrze svojí křesťansky romantickou vizí. Přijatelný i pro nevrlé starověrce. A to až do dnešních dnů. Když mohu-li, prokázal své jedinečné kvality i jako jediný oprávněný dědic a patron České země. Svaté světlo, jež nám stále svítí i v dobách tak temných...