Prosím váženého čtenáře, aby uvážil, zda číst, či nečíst tento článek. Přiznávám, že následující řádky si jen tak tichounce šeptám do svého ucha, sám pro sebe, v čirém osamění, pod sedmnáct let temnou a stále více stmívající se oblohou s minimálním slunečním svitem, aniž mne inspiruje bezživotní nečitelnost oddaných poddaných pánů virtuálního světa, sám zasněn do časů, které nikdy nenastaly? Nicméně... Něstěžuji si. Aniž chci být náhodnému kolem jdoucímu i sám sobě protivný.

Jsem rovněž dalek obtěžovat výčtem svých radostí, smutků a podivností, jež mi dává souhrn životních jistot. I když se netajím, že nejpodivnější životní setkání nebylo s programově naučenou nevědomostí, jejíž nástrojem jsou vědomě věrolomné lži, jako spíše s navyšující se četností téhož jevu...

Popoháněn jistotou, že jakékoliv rozumné konání v tomto reálném matrixu i následné nulové odezvy, či řízené masivně interaktivní mlčení násobené shlukem nesouhlasného řevu při ubíjení Pravdy, vyvolává úžas nad pokročilosti naučené nevědomosti. Výsledně pak do blízké budoucnosti i nezměrný pocit jistoty?

Pod silným dojmem výčtu událostí, již řadu dní sčítám své jistoty a překvapen jejich množstvím, nikoli však nadžen, posuzuji své někdejší mizerné šance směrem do minulosti, abych výsledně odhadl a dnes i přesně určil, co do budoucnosti.

Přičemž zbytkový dojem: Jakoby tehdejší i nynější světa běh řídil podřadný věští kouzelník, jenž pak skrze informace vytažené z tajného rukávu bludných izmů a tajných dogmat spěchajících do minulosti z neexistující budoucnosti, či co nejspornější paralelní časové linie. Aby skrze bezcenné Looking glass podklady, získané z podvrženého kouzelného zrcadla, udílel světu přesně nepřesné globalizační příkazy. Přičemž vše se musí, mnohdy se zpětnou platností, podřídit požadavkům mizerných čarodějů a jejich tajných komponentů.

Jakkoliv zásadní poznání nelze říco, ani v dnešní vyspělé demokracii, pro mne stále v neuvěřitelné, až šílené verzi, nejen co do šíře, výše i hloubky dozajista zcela nezasloužených osobních svobod, ubezpečuji váženého čtenáře, že ač přirozený pragmatický optimista (nebýt, tak nenapíši ani řádeček), si dovolím pokračovat ve svém ustrašeném šepotu do vlastního ucha?

Veškeré dění nevšímavě šumící nad mou mladou hlavou v rozmarných dobách Rudého práva trčícího demonstrativně z téměř devadesáti procent kolemjdoucích svéprávných kapes, když zbývajících a nyní čistě subjektivní pocitový odhad: Zbývajících 09, 999 procent svéprávných práskalo rudoprávným kapsám.

Povšimněte si prosím, že hovořím čistě procentuálně, aniž upřesňuji základ, ze kterého vychází mé čistě pocitové, nicméně velmi přesné kalkulace.

Aniž hovořím o jiných mnošinách, ve kterých se v průniku zasloužených a nezasloužených, avšak vždy výtečně zdaněných mezd, jednou do měsíce, objevili i mlžné stíny dávno odepsaných.

A zde nacházím jednu ze svých dominantních jistot: být dávno odepsaný, je výsadní právo mít jedinečnou privilej: Být vnitřně svobodný a nezastižen dogmaty.

Aniž jsem byl jinak omezován, než běžným, čistě formálním šmírováním a stabilně nízkým platem.

Druhá jistota: stabilně nízký plat, nezávislý na jakékoliv smyslupnosti. Když vyjímečné pracovní výsledky mohly být někdy i přitěžující okolností.

Třetí jistota: Můj důchod lze tedy odvodit z počtu šancí na suchu mrskajícího se štědrovečerního kapra.

Čtvrtá jistota: Jako mrskající se štědrovečerní kapr, mám větší šance, než současní mladí kapři, pracující pro neocons&slavers "od nevidím, do nevidím".

Další z mých jistot vyplývá z negace první: Mýlil jsem se, co do možností vnitřních svobod. Toto resumé vyplývá z jistot současných (uplynulých dvaceti let), jejichž výčtem nechci unavovat. Nicméně? Z porovnání jistot předchozího rudoprávného a uplynulého pravdoláskovského období vyplývá, že nula od nuly sice pojde, ale ve svém součtu se i dvě nuly stávají nepopsatelným fenoménem. Když i neuvěřitelně minusové nuly (virtuální dluhy jednotlivých právě narozených a nikdy nenarozených občanů), kdesi v tajemném šeru bankovních domu i domů "výhodně rychlých půjček", skrze načítající se mínusové nuly z penále, exekutorských poplatků, správcovstvím minusových nul, narůstají do tak neuvěřitelných hlubin, až srdce buší o závod, marná mysl jásá?

Přičemž, v uměle vytvořené krizi, lze již dnes mít jasno o souvislostech tajných usklepení světa, kde se mínusové nuly zázračně stávají alefem, aniž je znán další z kouzelníků, pro nějž alef + alef není alef (sčítání nekonečna), pro nějž není problém z virtuálního (nikdy neexistujícího) nulového tarifu vykouzlit proměnu našich dlužních nul ve svoji kopu zlata a diamantů, či připojených otrokářsko neofeudálních počitků a prebend.

Což je má další jistota i do budoucnosti.

Po jistotě "osobností českého politického spektra" jsem časem získal dojem jistoty svého celkového otupění. V podstatě jsem se mýlil. Tu pravou jistotu jsem získal po nedávném televizním šotu ze zákulisí jednání tak zvaných poslanců evropského parlamentu.

Zděšen více, než po TV půlnočních orgiích zákonodárných sborů sněmovny a senátu ČR, mám jedinečnou jistotu: Houšť a větší kapky...

Hříšnou myšlenku okamžitě odhazuji při opakování téhož pořadu, neboť ještě více vyniká mizerná úroveň protagonistů, aniž získávám jistotu hloubky dna propasti, ke které nás násilně vlečou.

Což je má jistota i do budoucnosti.

A může to být černá díra, povyšující i jejich globální radosti na marnost.

Nejtemnější z temných ústraní, kde ani nejušlechtilejší kov, již není kovem. Natož ušlechtilým. Bezrozměrně rozměrné temno, kde není žádného potěšení a radosti, přesto relativně bezedné.

Místo nad kterým i naučená nevědomost, v ideálním akordu alikvotních frekvencí uměle vyvolaných děsů, společně s lidským duchem usedavě pláče a zatvrzelé srdce nezvyklé soucitu - puká žalem. Když i to může být, ve srovnání s jinými netrpělivě poklusávajícími legracemi, jen Reality Show nižší jakosti.

Zdeněk Patrick