Čerstvý vítr čechrával nám vlasy, křišťálově voňavý vzduch a pstruhové potoky s hlubokými račími tůněmi, když letní bouře a stříbrný vítr pročistily i ušní bubínky. Hvězdy velké jak lucerničky Karafiátových svatojánských broučků a velký, až pohádkově vyvedený Měsíc!

Nekonečná hejna vlašťovek a miliony vrabců, zatímco v modravé dáli, kdesi za vrcholky chrámů, zvedající se hora Říp, z Petřína vidím pak Krkonoše a z Krkonoš i Šumavu! Jiskrné zimní radovánky, když sníh a vše kolem, mráz a snad i Josef Lada jen tak sobě, ale i nám pro radost, na počkání vymaloval!

Usměvaví psi a dětí jako smetí!

A navíc se domnívám, že se i naše planeta kymácela kolem Slunce docela jinak, než v posledních letech.

Blýskavice (Ottův slovník naučný) - Blýskavice jsou záblesky za jasné oblohy, jež nejsou provázeny hřměním; objevují se zejména večer po horkých dnech, proto se též blesky z horka (éclairs de chaleur) nazývají. Náš lid říká jim blýskání na časy a domnívá se, že věstí příští pěkné počasí. V krajinách tropických bývají velmi časté. Jim příbuzny jsou blesky sice z mraků pocházející, ale bez hřmění, jež se též uvádějí ....

Vložený komentář je zajímavý i tím, že slovo blýskavice se stalo hitem meidálních borců a já se naopak pokusím přiblížit v souhrnu můj nedokonalý názor, že se pod jedním slůvkem může skrývat hned několik různých fyzikálních jevů. Přesněji: vycházející z různé podstaty.

Můj zájem o čistě amatérské pozorování nebes a blesků vyplývá hned z několika událostí. Jedna z nich, v předminulém století, nepříjemně postihla jihočeskou větev mých předků. Pravděpodobně kulový blesk zabil moji prabábu.

...Nebo ještě něco jiného?

Glosy © Zdeněk Patrick - 2009 Praha

Nejdříve se pokusím ještě jednou popsat, vzhledem k rozdílným generačním zkušenostem, co si představuji pod pojmy čisté nebe.

Zkrátka čisté nebe!

Ve dne čirý vzduch, nádherně jasně modrá obloha. Se Sluncem majícím jasné obrysy a svitem, jenž není rozptýlen ničím jiným než čirým a průzračným vzduchem. Svítící jasně a bez chorobného rozptylu. Viditelnost - daleko, široko. Vzduch, mnohdy s vůní moře (podle směru odkud přicházel. Jinak většinou stabilní vánek, čechrající vlasy), po dešti nikoli s puchem hniloby a žlutošedivým povlakem na oknech automobilů, ale s vůni okolních květin a trávy. U silnic s pronikavou vůní akátů. Sporadicky i zápachem asfaltu. Neexistence inverze a přízemního ozonu v tzv. nedýchatelném poklopu. Viditelnost z pražského Petřína až do Krkonoš i na Šumavu. Mnohokráte z Točny u Zbraslavi na Říp a Milešovku.

Na noční pražské obloze nádherné hvězdné nebe, když některé hvězdy první velikosti zářily podobně jako dnes akční Jupiter. V zimním období se hvězdná obloha ještě více prozářila.

Jestliže nadešlo letní bouřkové období (mnohdy dvě tři bouřky následující po sobě), pak krátce po bouřce se vyjasnilo s nádherně osvěženým vzduchem. Průtrž mračen byla průtrží mračen, nikoli zátopová pohroma. Ano, okamžitý vodní příval vypadal mnohdy velmi hrozivě. Průtrže mračen, či bouře přicházely a odcházely relativně rychle. Listopadové deště a plískanice byly nepříjemné, avšak nikoli několika měsíční, jako dnes. První sníh se většinou skutečně objevil na Martina, takže "Mikuláš" byl většinou již na sněhu. Jakmile napadl kolem vánoc ten pravý sníh a objevila se modrá obloha, sníh jiskřil jak démanty a zůstal bílý téměř po celou zimu.

To vše se počalo měnit s prvními atomovými pokusy. Zima přestala na dlouhý čas prakticky existovat. Dlouhodobé mrholení se stalo pravidlem. Dokonce i v červenci napadly socialistické kalamitky (cca 2 - 5 cm sněhu). Pak přišel čas, kdy letní bouře začínaly koncem týdne, přesně kolem druhé hodiny odpoledne. Připomínám, že v těch časech se pracovalo do dvou hodin. Deště a nepohoda končily povětšinou s pondělním nástupem do práce.

Rozhodně nemohu zapomenout na jeden z nejsilnějších zážitků: S předstihem Rudým právem a ČT avizovaná odpolední polární záře. Viditelná i v Praze.

Přesně ve stanovený čas bylo možno, několik desítek minut, pozorovat pulzující žlutozelené sloupce "polární záře" (v Praze na západo - jižní obloze.). až po letech jsem se pokoutně dověděl, že se ve skutečnosti jednalo se o rozkmitání van Alanových pásů výbuchem jaderné pumy (US provenience) výšce 40 kilometrů. Tvrdé záření zasáhlo tehdy celou planetu a navýžilo výskyt rakovin a infarktů.

Klima u nás postupně doznalo změn výstavbou Vltavské kaskády a tepelných elektráren. Zbrojní průmysl rovněž nelenil a tak energeticky náročné hrudkovny, hutě a vůbec ocelářská výroba, brzy zamořily vzduch sírou, těžkými kovy a popílkem. Společně s nárůstem dopravy. Nicméně? Stále funkční cirkulace vzduchu nás podstatně chránila před mnohem nepříjemnějšími dopady.

Zastavení cirkulace vzduchu bylo tenkrát ojedinělým jevem. Ale i to se posléze dostavilo. Zejména únorové nehnutelné dusivo bylo mnohdy k nepřežití. Tepelné elektrárny vytápěné v nejhorším možném režimu, s dostatečně sirnatým hnědým uhlím, se postaraly v nejúrodnější polabské nížině o žlutošedou mělnickou mlhou. A ta se šířila skrze další a další budované chrámy reálného socializmu, až jednoho dne v plné kráse dorazila i do Prahy. A právě tehdy se v předpovědích o počasí se objevil nový průkopnický termín - "kouřmo".

Vykašlávání "briket" se stávalo pravidlem a příplatky na pohřebné jedinečným výdobytkem. Od síry žlutý bílý klobouček mé ženy, černý sníh, nárůst rakoviny a infarktů myokardů u mladistvých, neobyčejnou novinkou?

Jistěže bych mohl pokračovat ve výčtu dále, nicméně jsem si vědom, že moje dojmy jsou silně subjektivní. V té době budování zlatých zítřků, kdy jsem začal programově sledovat a zaznamenávat fakta, jsem nechtíc vyslechl rozhovor dvou dobře informovaných komunistů o nastávajícím období. To se psal rok 1980.

Vše, co jsem vyslechl, se překvapivě do puntíku naplnilo. Pokud se bardi nemýlili, pak nás ještě čeká zdražení el. energie do té míry, že se stane běžnému občanu zcela nepřístupnou. Asi jako pytlík zlatých nugetů. Aby byla vize úplná, mají ještě zmizet ledničky s větším, řekl bych velmi podstatným procentem lidí. A to v čase, kdy se hotovostní platby, či prostá výměna zboží stanou neodpustitelným zločinem.

Blýskání na časy: Viděl jsem cosi takového době (asi 3x), kdy jsme jezdívali do volné přírody a spávali pod širákem. Spíše však to byla velmi vzdálená bouře, neboť (jak jsem již napsal), vzduch byl průzračný a bývalo vidět široko daleko).

Blýskavice jsem do té doby nikdy neviděl, jakkoliv se dnes stává toto slůvko mediálně vděčné a zajímavé. A navíc říci, že blýskavice vznikají z dlouhodobého horka, je podobný blábol, jako někdejší teze, že zvláště odporní chrobáci se rodí z bahna. Fyzikální podstata tohoto možného jevu musí nutně souviset s ionizací, vlhkostí, tlakem, teplotami vzdužného obalu a parciálními rozdíly potenciálu. Pokud uvažujeme blýskavice za blesky, tedy el. výboje. Mám podezření, že se pod tímto slovem mohou skrývat i jiné nesouvisející fenomény.

Ano, dlouhodobá úporná vedra mohou vést k rozdílu potenciálů parciálních prostorů, jestliže všechny jmenované fyzikální složky (vlhkost, tlak, přirozená ionizace, teploty ), jsou uspořádány v odpovídající konstelaci. Kterou však lze snadno pozměnit biochemickými, mikrovlnnými, či el.mag. vysoce energetickými pulzními výdobytky i směrem k uměle navýšené četnosti.

V prvním případě náhodných rozdílů, lze úspěchem předpokládat, že záblesky budou v celoplošném obrazu (v ose x, y, z) vídány v nikdy, či málo opakujících se bodech.

Čemuž však neodpovídá mnou popsané nehlučné kulové záblesky, co do četnosti a stálých prostorových souřadnic (velmi intenzivní záblesky vycházející z několika stálých bodů). Pokud platí poslední příklad, pak lze uvažovat buď o odlišné fyzikální podstatě jevu, či kosmických vlivů, nebo naopak o umělém generování.

Jedno srpnové odpoledne roku 1998 jsem poprvé zažil v Praze jednu z elektromagnetických bouři, o které jsem mohl donedávna tvrdit, že nic podobného jsem ještě nikdy ve svém životě nespatřil. Byla tak výjimečná, jak si jen umíme představit. Nejen co do druhů blesků, či nebývalé četnosti elektrických výbojů. Celých 98 % výbojů bylo tehdy zcela nehlučných a většinou směřovaly vzhůru do stratosféry. Pouze ty, které směřovaly k zemi, respektive jejich velmi nepatrná část, byla doprovázena charakteristickým hromobitím a rachotem. Vše totiž probíhalo nadmíru zcela nehlučně. A to přes nesporný fakt, že elektrická bouře neobvyklé razance doslova běsnila těsně "nad našimi hlavami".

Typická, nízko pohybující se, černošedá bouřková mračna byla po celou půlhodinu ozařována mohutnými elektrickými výboji, které létali vzduchem v podivných uskupeních. Jednou více, vzápětí méně "kostrbatých" kruzích, o velmi rozdílných poloměrech.

Četnost výbojů, do té doby nikdy nevídaná, byla více než udivující. Každou vteřinu následoval další a další nehlučný výboj, z nichž ty menší vytvářely malý pravidelnější kruh se znatelnou sytě modrou výsečí. Nikoli nepodobnou velkému srpku měsíce. Kruh samotný přecházel od bílé barvy do světle fialové. Jakoby bychom v obráceném půdorysu mohli pozorovat modrý, do nebeských výšin spirálovitě stoupající blesk, či světelný sloup.

Tak jako se generují náhodná čísla v počítači, tak se na ztemněle bílé obloze vygenerovali každou vteřinu epicentra těch nejpodivnějších blesků, jaké jsem kdy spatřil.Na obloze bylo tak možno spatřit, v jediném kratičkém okamžiku, více než jednu desítku elektrických výbojů, které vytvářely kostrbatě červeno oranžové uzavřené kruhy, či velké fialově modré kruhové výseče.

Jak jsem již řekl - nebývalá četnost, tvary - a hlavně nehlučnost - vytvářela téměř apokalyptický obraz, jenž po dvaceti minutovém infernu postupně přecházel v průměrně odeznívající klasickou bouřku.

Nicméně i nadále s převážně nehlučnými záblesky.

Což v těchto místech nebyl zcela ojedinělý fyzikální jev.

Duchové nebes © Zdeněk Patrick Praha 2004