Rok 723 spravování Přemysla knížete léta druhého, času letního, vyšla Libuše z Libína a na jedné vysoké skále, při přítomnosti Přemysla a jeho služebníkouvo a svých služebnic stojících, své věštby oznamovala řkúcí: V lese při malé vísce, ke které Vltava blízko příchodí a tu Bruský potok (Brusnice) má své ukončení, tu sú byli někdy (kdysi) veliké město počali stavět a Kašurka jemu jméno dali.

Libušina Praha - Cassurgis - Matka měst

© Zdeněk Patrick - 1999 Praha

© Země Zlaté hvězdy Margity

Tak, jak nás hledači marných germánských kmenů v Čechách a jimi najatí sebemrskači všeho českého nutí, abychom s naučenou nevědomosti nevnímali bojské Kelty v časných starověreckých dobách našich slovanských předků, tápeme i kolem jména města měst (záchytným bodem můžeme být i alternativa Praga, čteno tak, jak indoslovanský mrav kázal - Prádža. Viz praja, čti pradža (sanskrt) - poddaný. Hrad jenž měl sloužit k obnovení poddanství okolních kupeckých trhů? Systémem poplatků známých z dob keltských Bojů?).

Notorickým základem našich znalostí o původu jména je informace, že jméno Praha je prý odvozeno, v souladu s pověstmi, od domovního práhu, jenž měl u Slávů zásadní význam a doslova mystickou akceleraci. Snad i proto, že pod prahem skrytý had, za minimální naturálie, dnem i nocí strážil rodinu domácího pána a působil tak jako "důmyslná" ochrana před vetřelci i zlými duchy!

Ano, pod prahem slávských obydlí totiž sídlil bůžek v podobě domácího hada "in natura", přinášející hospodáři ochranu a jeho rodu zdraví a štěstí. Přičemž dveřní otvor byl situován, co do velikosti tak, že vstupující musel při překročení prahu vždy sklonit hlavu. Nehledě na přechod ze světla do přivítací místnosti podobající se svým minimálním osvitem temnici (opak světnice).

A než se nadál, mohl být rozporcován na dva nesymetrické kusy, nebo uštknut domácím hadem, sídlícím pod zmíněným prahem.

Dodnes se nám dochovala vzpomínka na onen Slávy oblíbený podprahový fenomén v podobě svatebního rituálu "přenášení přes práh"! Propracovaný tak, aby si domácí bůžek, respektive přísný hadí strážce, napoprvé nespletl novopečenou nevěstu s nežádoucím vetřelcem.

Ten, kdo naopak z domu vycházel, již většinou věděl, jakou nohou vykročit a naopak vkročit.

Prah byl základním kamenem každého stavení. Jako takový byl i místem přísah, "Tesání" a ukládání základního kamene končilo právě obřadním rituálem "přenášení přes práh".

Praha se dle této vize stala obřadním kamenem státu.

Možná bylo Libušino město nazváno i podle vltavských prahů (peřejí), či hatí (dřevěných trámů) položených na vltavských brodech.

Nebo naopak název vznikl podle rozdělení obyvatelstva na Břežany, Vršovce, Horňáky, Dolňáky, Zápotocké atd. Když i slovanský breh, bereg (břeh), již není tak daleko od keltského bruach, (též bruaich břeh, mělčina, viz Horní Břežany u keltského hradiště Na Závisti).

Odvozeně pak Brag - Prag?

Cosi, co může být rovněž blízko pravdě, uvážíme-li fakt, že zatímco Praha má čtvrť Vršovice, Polská Varšava má naopak čtvrť Pragu.

Náhoda?

Marně si hlavu lámu i když prga - první (mezi rovnými), rovněž nemusí být až tak "k zahození hodný materiál".

Nikoli marnou fabulaci, kterou se nyní odvážím spojit s římským označením Cassurgis (Kašurgis), může pocházet z keltského cassi - vznešený (viz Libušina sestra Kaši). Přičemž i původní význam slovanského slova Chorvat znamená původně totéž. Vznešený.

Cassu Regis? Volně přeloženo (snad): zde "Vznešení vládnou"!

Je to téměř stejně přichablé tvrzení jako vymyšlené Košíře plné Germánů.

Jiný návrh nedávných dob předpokládá, že jméno Praha je odvozen od slova "prašiti". Suše konstatuji: To bychom však neměli Prahu, ale Žďár nad Vltavou.

Za nejbrutálnější myšlenku (vedle humanitárního bombardování), hodnou navržení na další Nobelovu cenu míru, považuji tu z postpučhadrového tisku, s níž jakási drzá Němka, jejíž jméno jsem již raději zapomněl, oslovuje skrze pseudočeský tisk přihlouplé domorodce.

Celý trik prý spočívá, podle oné německé vědkyně, ve zlomyslném překroucení jména původního německého města die Frage (Otázka).

Tak nějak to asi i bude gnädliche Frau!

Pokud Němci, respektive pražská němčina v té době vůbec, kdy existovali.

Ale i tom málu mám velmi silné, přesněji... oprávněné pochybnosti.

Do podobné podskupiny patří i výpotek jakéhosi německy píšícího autora o založení Prahy tibetskými mnichy.

Na rozdíl od zmíněné dámy i velmistra raného literálního stylu "fantazy", však měla kněžna Libuše velmi přesné informace o mnohých tuzemských nemovitostech a reáliích! Což dokumentuje i jmenným výčtem přesně určených lokalit s bohatými nalezišti zlatých žil, stříbrných dolů, či cínové rudy.

Marným se, ve světle cizokrajných názorů a domácího hadího kultu, nemusí zdát ani Per Aga. Dům, či město hada Adži. Nic však není tak nejisté. Jakkoliv nabraný kurs této verze směřuje do Iránu, či do Indie (viz tata Naga, baba Jaga, Jadži baba).

Libušina proroctví později využil k upevnění své moci i bratr Sv. Václava a český kníže Boleslav I. Státotvorce, jenž svého času nechal shromáždit veškerá Libušina proroctví, zlaté keltské legendy, vlchevce, črty, zeměpisci i zkušené horníky, v rámci myšlenky vybudovat prosperující a nezávislý slovanský stát.

A povedlo se.

Včetně nálezů dávných podzemních systémů.

Čechy se tak staly, po starověkém Egyptu, druhým historicky největším nalezištěm zlata.

Každá druhá zlatá cihla světových bankovních zásob zlata pochází z Čech, milé Češky, Češata a Češi.

Co s tím uděláme?

Jinou otázkou je, kde tyto přesné informace kněžna Libuše zničehožnic, takřka ze dne na den, získala. A právě v tomtéž okamžiku, když si Přemyslovi přátele stěžovali na chronický nedostatek zlata, které od nich požadují lstiví zahraniční kupci (strč. gosti).

"Několikanásobně přeplácíme zboží medem, pšenicí a kožešinami", stěžuje si Přemyslovi jeho nomenklaturní základna.

Za nedlouho po této intervenci přemyslovské nomenklatury shromažďuje Libuše na vyšehradské skále zlato, stříbro i cín. Zároveň chystá své nejslavnější vyhlášení, o němž se s předstihem veřejně zmiňuje. Stále však, nám z neznámého důvodu, s tímto předem ohlášeným proroctvím, ještě váhá.

Porovnává snad všechna "pro a proti"?

Váhání mohlo mít i své strategické důvody. Ještě zdaleka nenadešel příhodný časový interval k založení města, jehož poloha je ještě podrobně zkoumána pohledy geomantů i vodopisců.

Jedná se snad o tak zásadní informace patřící do hájemství arcanum arcanorum? Nejtajnější z nejtajněších a nesdělitelných tajemství, jejichž zveřejnění ohrozí život kněžny?

Tajemství, jež lidová slovesnost zachová mnohdy v nezměněné podobě.

Čas se však již nachyluje.

Konečně nadešel očekávaný den a nejpříhodnější okamžik. Kněžna Libuše vyjde společně se svoji družinou, na vyšehradskou skálu, aby potomkům sdělila jedno největších tajemství nejen o budoucnosti českého národa, ale i nově založeného hradu, respektive města.

Zdá se být dokonce velmi pravděpodobné, že založení Prahy na zcela přesně vymezeném prostoru, skutečně úzce souvisí nejen s mystickou akcelerací událostí kolem kněžny Libuše, ale i taktickým obkroužením kupeckých trhů, respektive strategických brodů.

Krátce po této zvláště akcentované seanci kněžna Libuše na Vyšehradě umírá.

A co se týče drahých kovů?

Nelze nepostřehnout neuvěřitelnou flexibilitu pramáti Libuše, která získala, prakticky ze dne na den, bez základního geologického výzkumu, tak zásadní informace?

Od své bojské prababičky?

Nebo snad na svých studiích v Budči?

Všeobecně se má zato, že byla největší Sybilou všech dob.

Jiní se dušují, že Libuše nikdy neexistovala.

Jsou to zřejmě ti, jejichž každá druhá zlatá cihla v domácích sejfech (jen považte) "z ničehož nic" přidoharašila až z dalekých Čech.

Možná se skutečně zlato povalovalo po naší vlasti jako kamení a Keltové do nich zdávna jen čutali. Jak mnohem později závistivě tvrdí pomluva jednoho vrcholných klerikálů latinského ritu:

"Hodíli v Čechách pasák kamenem po stádu, je kámen většinou několikanásobně dražší než samotné stádo."

"Třikrát se zlato doly povznese, třikrát sejde jejich kov! Od západu zvaní i nezvaní, lačníci po zlatu, když ve vás pohasne svatý žár", tvrdila Libuše.

Vzhledem k poblikávající bludičce, jež byla kdysi svatým žárem usuzuji, že budeme naprosto chudí. Poslední zlaté valouny a cihličky, včetně nedotknutelného státního pokladu nám vytunelují v dobách budoucích přeslavní tuneláři, když krátce poté nad naší vlastí zavládne noc zdánlivě téměř bez konce.

Co však víme zcela bezpečně?

Projdeme snad v čase konce časů příslovečným "uchem jehly" a jak potvrdil i známý klasik: "Jako národ neskonáme. Naopak, se ctí všechny bídy překonáme!"

Nadejde zas jasný den a tenkrát vzejde blaho mému národu, tvrdí kněžna Libuše.

Nedej heilige Hevil und his State Destroyers, kněžna Libuše snad dokonce xenofobně a nacionalisticky harašila?

A prý nikoli!

Protože vlastně ani neexistovala! Tvrdí optimisté z příhraniční marky!

Právě ti, kteří nám skrze katolické raketýry utajili naše starověrné (prý pohanské) předky. Odhodili nás jako nepotřebné haraburdí do našich pohádek a legend!

Hned vedle těch keltských.

A jak to tedy tehdy (ani vlastně nevíme kdy) bylo? Abychom opět pevně uchopili zdánlivě ztracené, vezmeme si na pomoc svůj mateřský jazyk, staroslověnštinu, ruštinu a naší zbytkovou "keltštinu"!

Dále použijeme nejen svoji pevnou víru, legendy, pověsti, báje, ale i výsledky archeologických výzkumů. Přičemž i překroucené religiózní legendy o Svatých mužích nejsou tak marné, jak by se na první pohled zdálo! Kompilací sice nevzniká pádný důkaz, nýbrž řada zajímavých příznaků, o nichž lze dlouze diskutovat.

Je-li s kým!

Pokud hovořím o víře, pak mám na mysli právě jen ten slovní obrat, jenž mi dovoluje, pro tento kratičký okamžik, věřit svým předkům, kteří mi nikdy nelhali.

Naopak zanechali nám letitou lidovou slovesnost.

Vypraví se, že otec kněžny Libuše, bájný praotec Krok respektive Soroka (Straka), nastoupil svoji vládu krátce po smrti praotce Čecha.

Jeho sídlem měla být Budeč. Jakkoliv již i on ze svých věšteckých seancí věděl, že nadešel čas přesídlit blíže k brodům. Oním vyvoleným místem bude pahorek na pravém břehu Vltavy budoucí Vyšehrad, když skalnatý levý břeh (nad dnešním Prokopským údolím) se stane Děvínem.

798/802 staroslovanské hradiště Budeč (poblíž Zákolan, mezi potoky Zakolanským a Týnickým) - středisko někdejší starověrecké vzdělanosti, později i raně přemyslovské sídlo (viz Búdy, buditi, budoucí, buditel, budování, budova, Budějice, Budějovice, Buda Pest). Hradiště patří svými 22 ha rozlohou k největším v Čechách (celková délka hradeb 2 km, výška 5 m a šířka byla po požáru rozšířena ze 7 metrů na plných 13 metrů. Hradby byly zřejmě vybudovány na přelomu století v letech 798/802).

A jak tyto informace korespondují s mým tvrzením, že mladičká Libuše, společně s jinými dévami a dévy pobývala na Budči, vystavené prý kolem roku 798, ačkoliv její dobu kladu do mnohem časnějšího období?

Staroslovanské hradiště bylo vystaveno na někdejším keltském opidiu.

Podle legend řídil "vojvoda" Soroka (Krok) chod oné starověrecké instituce v souladu s vírou předků. Jako každý slovanský vojvoda vzorně vzýval lesní duchy, klaněl se horním i vodním bohům, opakoval si staré zpěvy i věštby. Zabýval se kouzly. Byl zběhlý v léčitelství. Nazíral do budoucnosti.

Navíc všechny své poznatky, zkušenosti i dovednosti pečlivě zaznamenával na březovou kůru a uschovával pro své mladé dcery.

Kaši (Kassi později vydrmoleno na Kazi), Teta (Taute) i Libuše (Sybila) od útlého dětství (od svých šesti let) zatím na Budči pilně studovaly. S ostatními vybranými dévami a dévy (vědoucími pannami a mládenci) byly zasvěceny do slávských a se vší pravděpodobností i keltských tajů a mysterií. Plných třicet let svého života se věnovaly vybranému oboru.

V těch dobách byl již vybudován pevný základ rovnovážného systému Búd (střediska vzdělanosti v jejich čele stáli dévové), Děvínů (kultovní tvrze osazené zasvěcenými Dévami), Vrážemi (léčitelskými uskupeními), Vyšehradů (opevněných hradišť), posvátných Perunových a Svantovítových božišť s právem orákula, obětních pahorku, kde žreci praktikovali oběti žigom (žehem). Všeobecně převládá názor, že Libuše věž tila na vyšehradské skále!

Zajímavá informace, neboť my naopak víme, že toto "veliké město" pojmenovali Římané Cassurgis (Cassi regis).

Což může též znamenat "Zde vládne Kassi". Zde vládnou "Vznešení". Což je velmi zajímavé tvrzení, neboť Bojové sami sebe nazývali Bony - vznešenými.

Mnozí tedy odvozeně předpokládají, že se, v případě Kašurky, jedná o bojské osídlení na Závisti. Podle mne mylný názor, jenž se sice zdá být v souladu s poznatky jezuity Bohuslava Balbína, katolického kněze, jenž krátce po prohlídce keltského opidia na zbraslavské Závistí, zaznamenává (V roce 1681 ve svých Historických rozmanitostech Království českého):

"Obyvatelé prohlašují, že (Závist) byla dílem a královským sídlem Bojů, kteří naší vlast obývali již před založením Prahy a toto tvrzení přejali od svých předků pamětníků.

Myslím, že je to pozoruhodné tvrzení. Vzhledem k některým charakteristickým znakům, změnilo se někdejší bojské opidium v bójskou věštírnu s přidruženým posvátným hájem s mohylovými hroby pozdně laténského, tedy bójského osídlení, Hovořím o keltském opidiu nad Zbraslavi zvanou později na Zavjěští.

Avšak názor, že malinké strážní hradiště s posvátnými háji a věštírnou na Závisti, je slavné bójské město Kašurka (Cassurgis), nebere vůbec v úvahu nesporný fakt, že prakticky celá dnešní Praha 4, ale i velká část levého břehu Vltavy, Davelsko, samotné Bojsko (Bojov u Dobříše) ani nepočítaje, je součástí někdejšího velikého keltského osídlení. Když nedaleké Brdy také vědí své!

Utajení Keltů v našich dějinách má hned několik zlopověstných cílů. Z nichž jeden souvisí s dřívějším příchodem Slávů do naší vlasti (tedy již v 1. nejpozději 2. století), narušit kontinuitu příčinných souvislostí a do vzniklé časové mezery chytře propašovat (prozatím) - jeden, či dva, nejlépe tři germánské kmeny. Když neuvažujeme, z hlediska církve latinského ritu, nebezpečnost náboje keltské víry možných keltských prababiček promítnuté do starověrecké reality českých Slávů. Skrze ženy kmene Gomera.

...rychle běžte, k těm, kteří něco dělají a optejte se. Z toho, což vám bude za odpověď dáno, jménem tím město (staroslověnské významy téhož: miesto, gniezdo, gniezdno, hnízdo, ale také gъrъd, gorod, kelt. gorodz) nechť je nazváno.

Václav Hájek z Libočan Kronika Česká

Cassurgis, Cassurka (čti Kašurka, či Kačurka.). Je snad římská "Kassurka" někdejší obcí (dnes částí pražské čtvrti Michle Kačerov? Nedaleko někdejší obce uprostřed lesů Michle (Dmiechle - sídlo boha větru Striboga, jehož manželka Ma Hulena (Velká Holena, Hulena) sídlila na blízké Holi (Někdejší kopec jemuž jsme jako kluci říkávali Homole.).

Když i Zelený líšek a keltská Yzerka, s nedalekým Cernunovým lugem, (Naší klukovskou "Černou loukou", či Černým luhem), je co by kamenem dohodil. Podobně jako nedaleký keltský malý a velký Bohdalec s legendou o keltském velmoži, jenž byl pohřben, sedící na koni, respektive s celým povozem, v místě dodnes zvaném "na Balkáně".

Kačerov, respektive Kačurka (Kašurka) by však musel ležet téměř na konečné obchodních cest, které Římané popisují. Přičemž Košíře leží na protější straně.

Cassurgis by však mělo být o podstatně větší někdější keltské osídlení!

Všeobecně je známo, že Keltové za úplatu strážili hranice římského imperia, včetně důležitých obchodních a vodních cest. Jantarovou cestu k Baltu, Solnou stezku ze Solnohradu a Zlatou cestu na východ.

Obchodní cesty vedly též z Karnuntu (Bratislavské brány) po levém břehu řeky Moravy, až k Bečvě a Odře, směrem na sever k Baltu, kde se těžil jantar.

Solná stezka vedla přes Gabretu (Šumavu) směrem na Budorgis (zřejmě Budějovice), Tábor a a na pravém břehu končila v Cassurgis.

A skutečně! Kačerov, možná Kačurka (respektive Kašurka alias hledaný Cassurgis) opravdu leží na pravém břehu Vltavy. Ve směru Budějovice, Tábor, Benešov, Praha (někdejší stará Benešovská, či Budějovická cesta). Kačerov skutečně leží přesně na hranicích, kde začíná velké (pražské) bójské osídlení táhnoucí se ze široka pravým i levým břehem Vltavy až do brdských lesů.

Nutno si však uvědomit, že se obchodní stezky byly vlastně průseky procházející skrze husté a těžko proniknutelné lesy a vedly vždy do náruče keltských výběrčí poplatků.

Zde (na pravém břehu Vltavy, v místě zvaném Kačerov), se dodnes hlavní cesta rozbočuje na několik jiných, směřujích skrze velké keltské osídlení ke všem známým vltavským brodům. Přičemž jedna s předstihem odbočuje na Březany a odtud kolem bojské svatyně na Závisti lehce ovladatelnými několikanásobně klikatými cestami až do hlubokého zbraslavského údolí.

K někdešímu brodu v místech zbraslavského mostu.

Jiná vede údolním průsekem Krčským údolím (údolím pařezů) do Braníka (ochranné brány, jinde zvané též Brani Bor. Bojová Brána). Další vede z nynějšího Kačerova, kolem Zeleného líšku, keltských hájů u Dobešky, k podolskému brodu. Zbývající pak pokračuje skrze Kačerov, lesním průsekem kolem někdejší slovanské obce Michle (Dmiechle), dnešní Ohradní a bránu mezi Malým a Velkým Bohdalcem, do dnešních Vršovic, jiná odbočka směřuje naopak do Nuslí (Nev Sьlo - Nové sídlo Slávů), aby pod Vyšehradem směřovala dílem k brodu směrem na Smiechle (Smíchov, protějšek Dmiechle), či k prahu poblíž dnešního Karlova mostu, dílem na dnešní Staroměstské náměstí. Kde některé kupecké karavany končili svoji pouť v podobě velkého trhu.

Kašurka (Kačurka), respektive námi hledaný Cassurgis ležící v pražské kotlině, bylo označení regionu bojských strážců s pověstí excelentních válečníků. Přičemž zbytkový lokální název Kačerov, v místech kde začínal Casurgis, přetrval ve slovanské variantě až do dnešních dní.

Podobný název se dochoval i na druhé přístupové straně v dnešní podobě "Košíře".

Praha se tedy původně jmenovala Kašurka (hledaná konečná kupeckých cest tzv. Cassurgis)?

Kdy?

V časech pozdně latenského osídlení Galsko Bojskými kmeny Bonů - Vznešených. Tedy v intervalu 2. století př. n. l nikoli však později než do roku

Dlouholeté (zejména konec 19 století a v průběhu celého 20. století) archeologické výzkumy rozsáhlého mohylového na území jižních a západních Čech potvrzují původní domněnky, že se jedná o osídlení Boji z přelomu z doby 500 př. n. l.

Pokud nepočítáme ty, kteří sídlili na Obřích hradech v dobách nebeské bitvy démonů nad Gabretou (Šumavou), snad právě ty, kteří vytesali ve skalách hory Tábor jeskynní úkryty a chodby, či dokonce pozdější lovce mamutů (z dob před 12 000 lety), pak byli prvními obyvateli naší země zcela jistě Keltové (kmen Gomera) zvaní též Ilyrové.

Nejdříve Unětická kultura (1 700 1 200 př. Kr.)

Kolem roku 500 př. n. l. se objevují indoevropské kmeny Keltů (knovízská kultura), kteří pohřbívají žehem - národ popelnicový. Jedná se o kulturu knovízskou.

Nezbývá než prozradit, že naši Cassi Bojové (Bonové) patří mezi keltské kmeny tzv. pozdně laténské kultury (galské), jež se v naší vlasti poprvé objevuje na severovýchodu Čech. Přicházejí kolem 2. století př. n. l.

V dějinách se usídlili jako zkušení válečníci, jimž zemědělství nepřirostlo k srdci. Své nebožtíky nespalují, nýbrž ukládají do navržených mohyl.

Z archeologických nálezů rovněž vyplývá, že původní keltské obyvatelstvo (popelnicový národ knovízské kultury, přišlé do země kolem roku 500 př. n. l. viz např. Budeč (nedaleko Prahy), Nevězice, Zvíkov, (jižní Čechy) Pankrácké sídliště (Praha 4) již zmíněnými háji, svatyněmi a lískovými plantážemi, ale i dalšími přilehlými lokalitami, jako je původní opidium na zbraslavské Závisti), bylo z větší části podrobeno a dílem zmizelo.

Oni sami se uchylovali na výše deponovaná a dobře opevněná místa. Byli to právě oni, kteří razili mince podobné římským (tzv. biateky, či chceteli známé duhovky).

To jsou ti Cassi (Bonové) Vznešení, kteří opanovali i Pražskou kotlinu, se všemi původními obyvateli.

A zřejmě podle nich byla pražská kotlina nazvana Kačurka.

Po válečné katastrofě, jež je potkala v Panonii (Bojská poušť) odchází Bojové, po dohodě s Římany skrze Švýcarsko do Gálie. Poslední zbytky Bojů a podrobených keltských kmenů knovízské kultury asimilují přicházející slovanské kmeny, skrze ženy kmene Gomera.

Za nejpozorujhodnější záznam o založení Prahy, který prozatím zůstal zcela bez povšimnutí, je záměna potoku Brusnice za potok Brusku, jež pochází opět od Václava Hájka z Libočan.

Kněžna Libuše orientuje své vyslance, jejichž úkolem je založení města, podle stávající topografie. Jmenuje, mimo jiné, i potok Brusku (dnes Brusnice).

V této souvislosti si připomeňme, že dle legend měla kněžna Libuše oblíben vrch Oškobrh nedaleko Libice. Pokud porovnáme obě dvě jména, zjistíme následně překvapivou podobnost.

Základem obou jmen jsou dvě keltská slova:

Oškobrh - Uska brg (zářící vrch)

BrUska - Br(g) Uska (zářící vrch)

Potok na Zářícím vrchuž

Nebyl by to ostatně jediný zářící potok, či říčka, nebo peherk s keltským jménem a charakteristickými fyzikálními jevy z oblasti relativity. Rozpomeňme se jen na říčku Chomutovka, jež se ještě nedávno jmenoval "Uska". Hrad Houska, kde vystupovala ze země záře a podivné bytosti, nebyl zcela jistě pojmenován po bratru kněžny Ludmily.

Jeho keltské jméno Uska naopak plně odpovídá českým legendám.

A opomeneme-li tu skutečnost, že nedaleko dnešní věž e chrámu Svatého Víta, nedaleko baziliky sv. Jiří, byl legendární pahorek žigi (čti židži, obětní oltář, kde staří Slávové, respektive jejich žreci obřadníci praktikovali oběti žigom. žehem na posvátném ohni Svanto Vida - Svatého světla), pak příběh z Prahy roku 1142 generuje mé asociace o Svatém světle, či Zářícím vrchu podstatně jasněji.

Není snad utajovanou skutečnostím, že někteří kronikáři zaznamenali, že roku 1142 poletovalo nad předměstím Prahy zvláštní těleso, mající údajně podobu ohnivého draka. Toho času vyhořel i klášter při bazilice sv. Jiří na Pražském Hradě (kde byla pohřbena i sv. Ludmila):

Tehdy prý jeptišky "s nářkem odešly a usadily se v kostele sv. Jana Křtitele na Aujezdě? (dnešním Újezdě, pod Petřínem).

Tenkrát v časech, kdy byl již klášter sv. Jiří zcela pobořen, spatřily jeptišky nad hrobem sv. Ludmily podivnou záři. Jakoby ohraničený oheň sestupující z nebe v podobě světelného sloupu. Jiní (hlásní, rybáři a řemeslnící od Oujezda pod Petřínem vídavali v nočním čase, jak ohnivá záře naopak vychází z trosek chrámu sv. Jiří vzhůru k nebesům. A v ní se "ukazují duchoví nějací"?

Světelná záře vycházející z někdejšího posvátného obětiště žigi?

Na zářícím vršku Brgu Uska, kde hodlá bájná kněžna Libuše, v dobách, kdy mezi Slávy žijí poslední Keltové, založit gorod Prgu, jehož sláva (Svanto vid Svaté světlo) hvězd se dotýká?

Kněžna Libuše dala městu jméno, jež upokojil všechny přítomné i budoucí. Jméno, jež určeno jen zasvěceným a připraveným. A jedním z nich byl i český král a římský císař Karel Lucemburský, nejslavnější potomek přemyslovského rodu.

A není to jediný neuhasitelný světelný zdroj, jež byly kněžnou Libuší, při založení města i okolních stavení (Na Petříně i poblíž Oujezda) odkryty.

Jiná záře v podobě blýskající obří koule, jež se objevila nad chrámem Svatého Víta, respektive svatyní Svantovida, i Svatého světla knížete Václava, poblíž obětního pahorku žigi tedy posvátným místem všech Čechů, v předvečer vyoknění prohabsbursky orientovaných místodržitelů.

Byla viditelná nejen z Malé Strany, ale i z dalekého okolí. Tedy i od Bílé hory. Což potvrdili místní sedláci.

Mohla být dokonce i nosným impulsem ke následnému stavovskému povstání,

Vše u potoka Br Usky (Brusky, Brusnice). Nedaleko Zářícho vrchu. Od pradávna zasvěceného slunečnímu kultu.