Dříve než kostrbatě přejdu k vlastnímu tématu, si povšimněme jedné maličkostí, jež nechávají materialisticko-idealistické borce vědeckého světa, poměřující stáří čehokoli, v bohorovném klidu. A tak se jednoho dne může stát, že se i my jednou dodatečně staneme obětí vědce zkoumajícího v budoucnosti naše kosti. Ten totiž může lehce dojít k závěru, že naše pravděpodobně chlupatá a vychrtlá těla běhala po naší planetě mnohem dříve, než se doposud ve vědeckých kruzích uvažovalo.

Naše kosterní zbytky (budou-li jaké), ozářené zvýšeným radioaktivním pozadím, atomovými pokusy, haváriemi jaderných elektráren, či neustále se zvětšujícím dopadem kosmického záření neexistující ochranou vrstvou, po přezkoumání uhlíkovou metodou mohou vykazovat neklamné známky stárnutí. Pečlivý vědecký pracovník jistě nevzal v úvahu ani výbuchy Nov v blízkém okolí naší planetární soustavy. A tak se i my jednoho dne můžeme lehce stát na slovo vzatými odborníky oboru "lovci mamutů".

Měsíc: Hledání příčinných souvisloti

© Zdeněk Patrick - 1994/2007 Praha

MainUfo © Zdeněk Patrick - 2007 Praha

600 milionů let - v době konce tzv. ediacarské fauny, kdy v pramořích pobývající jedno a více buněčné organizmy, jsou znenadání (?) tito původní obyvatelé nahrazeni tvory s odlišnou stavbou těla, nemající se svými předchůdci zhola nic společného.

V těch časech je násypný úhel podstatně menší než dnes.

Sypké hmoty v závislosti na druhu materiálu, ale i na zemské gravitaci svírají určitý násypný úhel. Z vykopávek lze odvodit, že v době před 600 - 400 miliony lety musela být gravitace 6x menší než dnes. Ostrost, respektive tupost násypného úhlu svědčí o tom, že dříve byly svahy prudší - mají ostrý násypný úhel.

Uvažujeme-li současné gravitační zrychlení 9,81 m/s2 pak nám vychází tehdejší gravitační zrychlení 1,635 m/s².

Připomeňme si, že Měsíc má gravitační zrychlení 1,622 m/s².

Změna, jež proběhla v konci tzv. ediacarské fauny a rozdílný násypný úhel signalizuje možnost vnějšího vlivu. Tím hledaným faktorem může být zachycení vesmírného objektu, jenž se pak pohyboval na podstatně bližší trajektorii.

Těsně u planety.

Pak by se změnila nejen oběžná trajektorie Země kolem Slunce, ale i rychlost otáčení planety!

Zdali to byl současný Měsíc, tož otázka.

Objektů, či faktorů však mohlo být i více. Např. nestabilita dotvářeného slunečního systému.

Rozhodně si však připomeňme neoddiskutovatelný vliv Měsíce na rozmnožovací systémy vodního tvorstva (např. korálu) v závislosti na přílivu a odlivu, když je Měsíc v úplňku. ženský cyklus a související neuvěřitelná plodnost, jež přímo souvisí s měsíční lunací.

Jistěže i v závislosti na vzdáleností Měsíce od Země.

Proti této pracovní hypotéze hovoří neexistence horotvorných změn, celoplanetárních elektromagnetických bouří a vysychání oceánů. To se přihodí až o více než sto milionů později!

V době nízké gravitace (580 milionů let) nastupuje období zvané kambrium. Věk trilobitů, jablovců, červů a ramenonožců ostatní druhy, jež se zcela zásadně liší od všeho předchozího.

A v předsálí se již řadí obří paryby.

Nejdříve však musí neznámá pohroma ukončit trilobití věk. Možná výbuch blízké novy (pro tuto verzi hovoří tvrdé záření, jež by hravě zahubilo živočichy žijící v mělkých mořích), Stále tvořící a tedy nepokojná sluneční soustava, blízká planeta, či jiný vnější zásah.

To, co hledáme, tedy i příznaky měsíčního vlivu se stane v Devonu (400 milionů let).

Zkoumáním fosilií korálů usoudili pracovníci Cornellovy univerzity (USA), že devonský rok měl asi 400 dní. Z toho vyplývá, že Země obíhala kolem Slunce po zcela jiné dráze, a kolem své osy se otáčela rychleji.

Nebo měla více než jeden měsíc. Výsledky zkoumání zároveň přinesly hypotézu, že Měsíc obíhal kolem Země mnohem blíže než dnes. Tedy i rychleji. Není vyloučena ani kombinace několik faktorů najednou. S katastrofálními následky. Velké slapové síly způsobující vulkanickou činnost, horotvorný mechanismus měnící zcela topografii, silné elektromagnetické bouře a vypařování oceánů by zničily vše živé. To vše se však mělo projevit zvláště v době, kdy byl Měsíc naší planetě nejblíže.

Zde je domovem také zmiňovaný násypný úhel.

A Měsíc by zářil na obloze téměř jako Slunce. Na planetu by dopadalo více světelného záření. Je otázkou, jak by vše popisované prospívalo tvořící se floře.

Odvozeně si dovolím fabulovat, že k dramatickým změnám na naší planetě a zásadním výměnám tvorů dochází v přímé závislosti na gravitačních faktorech oběžnic, tedy i celkovém počtu planet (tedy měnících se trajektorii planet, respektive jejich hmotností) v sluneční soustavě, či jiných vesmírných objektů.

Zároveň mne udivuje má neznalost vlivu tvořící se planetární soustavy na vývoj planety. Dovolím si žádat vrácení školného.