Prokop - Sv. Prokop (cca *975 +25. března 1053) Kanonizován a posléze prohlášen za svatého 4. července 1204 (svátek Sv. Prokopa). Stal se jedním z prvních patronů Českých zemí.

O to vzácnější, že praktikoval víru ve slovanském ritu.

Opat Prokop

©Zdeněk Patrick 1994

Země zlaté hvězdy Margity 1.díl

Pocházel ze zámožného rodu (z Chotouně u českého Brodu), a snad, skrze Vršovce Polemíra a zejména svoji matku Přemyslovnu Onoslavu (Ognislavu), vnučku kyjevského knížete Vladimíra, spřízněn s kyjevskými knížaty. Podle této verze (Emilie Bednářová Mysteria Země České dil pátý) se ve skutečnosti jmenoval Předslav.

Vzdělanec, jenž procestoval slovanskou část Evropy, Kyjevskou Rus, Bulharsko i Řecko.

Zabýval se i léčitelstvím a proslul jako zázračný oční lékař.

Věnoval se zejména slovanské literatuře, respektive slovanské liturgii. Tužíme, že byl orientován nejen na moravské velmože, ale i na velmože z okolí kněžny Ludmily.

Stal se knězem a posléze i vyšehradským kanovníkem. Ale již v r. 1009, ve věku 34 let, přenechává rodině veškerý svůj majetek a odchází, zřejmě znechucen spory s mnichy latinského ritu, do sázavských lesů a tam se v osamění oddává rozjímání a úvahám o Bohu.

Jeho rozčarování souviselo s potlačováním slovanské bohoslužby a vyháněním kněží slovanského obřadu, na jehož počátku stál Adalbert (Vojtěch Slavníkovec), někdejší druhý pražský biskup, dosazený řezenskou markou:

"Víru pravou zružil a písmo slovanské zavrhl a místo toho ustanovil písmo latinské, když pravé biskupy i kněze pobil a neznámo kam rozehnal," psalo se o velkém Evropanovi, jenž i své dobré slovanské jméno zaměnil za německé - o svatém Adalbertovi (někdejším Vojtěchovi Slavníkovci).

Jak písemně zaznamenáno, kolem roku 1032 pobývá svatý Prokop stále v jeskyni u řeky Sázavy, kde žije jako poustevník. V této době se k němu připojují mnozí další a jeho věhlas vrůstá.

Roku 1934 se s Prokopem setkává kníže Oldřich, jež v okolních lesích lovil lesní zvěř. Natolik si jej oblíbil, že nejen vyslechl Prokopovu vizi o slovanské liturgii, ale navíc společně založili klášter řádu Sv. Benedikta, avšak slovanského obřadu. Téhož, jež byl předky ustaven k ochraně před nevzdělaným německým klérem latinského ritu. šířícího víru krví a mečem. Vždy jen k vlastnímu prospěchu.

Vybudování kláštera bylo ukončeno až za knížete Břetislava, neboť kníže Oldřich zemřel krátce po svém setkání s Prokopem (9. listopadu 1034).

Tlak německého kléru nabyl opět, po smrti Sv. Prokopa, na neobyčejné drzosti a kněží slovanského obřadu byli, v souladu s řezenskými směrnicemi, surově vyháněni nejen ze slovanského kláštera na Sázavě, ale i ze své přirozené vlasti. Mnozí, pokud nezahynuli jako psanci, odešli kamsi do Uher. Zdánlivě zcela zapomenuti.

K tomuto fenoménu se váže legenda:

Slovanští kněží se však, podle legendy, ještě jednoho dne vrátí.

až přijde jejich čas.

Stane se tak ke konci věků, prý až uplyne 1000 let od jejich vynuceného odchodu.

V posledních dnech utrpení, kdy se Hospodin smiluje nad českým královstvím a Strážný duch země vyšle z hory Blaník rytíře proti všem nepřátelům České země.

Několik dní bude trvat nemilosrdná bitva, jež vyhubí všechny nepřátelé Čechů.

Hadi a štíři vypudí poslední zbytky Němců a cizozemců ze skal a oni budou prchat před posvátnou berlou svatého Prokopa. A ona je vymete mimo náš čas a tehdy bude Česká země skutečně a navždy svobodná?

Roku 2000 se kněží slovanského ritu do kláštera skutečně vrátili. Před tisíci lety odešli do Uher, aby se vrátili zpět do Čech ze Slovenska - někdejších horních Uher.

Uvidíme, jak dalece pokročil čas a skutečná touha mnichů latinského ritu po odpuštění nepravostí.

Poznámky pod čarou: Jádro legendy o čertem vyorané strouze, kterou musel čert vyorat ve skalách při svém útěku před "berlou sv. Prokopa" může mít reálné jádro. Pokud uvedeme některé záměrné dezinformace na pravou míru.

Sv. Prokop vybudoval svůj prostý útulek na Sázavě, nedaleko jeskyně zvané Zákonice.

Z dochovaných pověstí víme, že v zákrutě řeky byla tehdy z dávných dob osada zvaná "Černé Búdy".

Promptně dosazené slovo "Černé" napovídá, komu vlastně "nekalé rejdy" v Búdách (slovanských střediscích starověreckých vzdělanců) skutečně vadily.

Je jasné, že k systematickou záměnou slovanských črtů za pekelně pohádkové čerty oddané peklu, stojí nesmiřitelný boj novokřesťanů s pohanskou (rozuměj starověreckou) nomenklaturou.

Sv. Prokopovi, opatu sázavského kláštera, bylo nad slunce jasnější, že jakýkoliv styk s vlchevci a črty, ač slovanskými vzdělanci té doby, neprospívá jeho jedinečnému záměru ochránit slovanský živel před lstivě pronikajícími vetřelci přicházejícími s nekalými úmysly.

I vydal se za a nyní cituji: "Za tovaryšstvem dáblů, či čerty milebuzskými a vypořádal se s nimi" po svém a hravě. "Ti pak, prý po krátké poradě, raději odešli do pustin Lobečských, kde dlouhý čas kraji kokořínském pobývali".

S méně poslušnými vlchevci a črty ukutými v řetězech "vyorával" pak Prokop brázdy ve skalách a popoháněl svoji nebezpečnou berlou, o níž se zdálo i římskému papeži poté, co odmítl kanonizovat Prokopa a prohlásit jej za svatého.

Ten se mu prý ve snu zjevil a hrozil svoji berlou papeži se slovy: "Nepovolíš-li mi povinnou poctu, pak" - a v tu chvíli zvedl svou pastýřskou hůl - "takto tluka dotluku tě!" Ještě téhož jitra roku 1204 spěchal úřadující papež Innocenc 3. , aby učinil potřebné kroky ke svatořečení Sv. Prokopa a zasvětil mu 4. červenec.

Podle dobových zpráv byl Svatý Prokop skutečně velmi vysoké a silné postavy jiskrného zraku, bílé pleti, černých vousů a hnědých vlasů. Znám byl jako silák a není pochyb, že byl velmi energický a vznětlivý.

Takže být neposlušným črtem, dal bych si sakra pozor.

Črt, čert - vlchevec,starověrecký (pohanský) vzdělanec, jenž vrypy zaznamenával v dřevních dobách starověrectví důležité informace. Místa, kde kdysi přebývali lze vystopovat i podle obsahu místního názvu. Viz Čertovka,

Čertův vrch, Čertoryje, Črtoryje, ale i v činnostech črtat, načrtnout, či čárat. Zlými bytostmi - čerty- ztotožněnými se silami pekelných temnot se stali přičiněním zlého úmyslu katolického kléru, jenž tak rád manipuloval s vědomím svých oveček pomocí výmyslu a pomluv (k této manipulaci patří vedle síry a ostatního pekelného puchu i slovo čertit se). K původní činnosti a obsahu starověreckých vlchevců respektive črtů a odvozeně pak i pohádkově zlých čertů patřily rovněž kovářské respektive podkovářské práce v souvislosti s nedalekými stájemi (nedaleko dnešního Karlova mostu, poblíž posvátného

Perunova chrámu) obřadních běloušů (brunů).

Není bez zajímavosti, že ani ateistická uskupení, v minulosti i přítomnosti plně ovládající mediální průmysl a propagandu, nehodlala středověký katolický vydrmolenec "čerti", podle skutečné pravdy nastavit na pravou míru.

Přihlouplí čerti by dozajista z pohádek nezmizeli!