Roku 1004 na knížecí stolec opakovaně usedá, pod laskavou asistencí císaře Jindřicha, kníže Jaromír. Jeho mladší bratr Oldřich se stává nejen pánem Žatecka, ale i kádrovou rezervou v plánech německého císaře Jindřicha na téma "vazalové na českém knížecím stolci". Z téže alternativy vyplývalo i pravděpodobné Oldřichovo zabezpečení jednou německou manželkou, jejíž nezajímavé jméno se nám nedochovalo.

Oldřich a Bogьnja Pierucia

© Zdeněk Patrick 1994/2006

Země Zlaté hvězdy Margity 1. díl

Hovořím o časech novokřesťanství, kdy i starověrectví českých Slávů bylo stále ještě aktivní. A tak tomu prakticky bylo až do 28. září 1092, kdy Břetislav II., krátce po svém uvedení na knížecí stolec, vydává na církevní nátlak nařízení, jimž jednou pro vždy eliminuje, pod trestem utopení, upálení atd. starověrecké (pohanské) zvyky.

A nyní začíná známa legenda o Oldřichovi a Boženě, jež sice nepostrádá reálné jádro, nicméně je velmi pravděpodobné, že pasovským a řezenským arcibiskupstvím povolený kronikář Kosmas a jeho následovatelé, pozměnili zásadní data onoho příběhu.

Jak dobře tušíme, Kosmova kronika tvrdí, že roku 1004, za vlády knížete Jaromíra, kníže Oldřich při lovu v hlubokých lesích, nedaleko Peruce (městečko Peruc) u Loun, spatřil při lesní studánce spanilou "Boženu peroucí prádlo. I vyslal Oldřich pro mladíci s pletí bělejší a lesklejší než slonová kost", své posly, by krasavici promptně dopravili do Oldřichova regionálního, nicméně sídelního lože.

Tak se i stalo, bez ohledu, že Oldřich byl již ženat a zmíněná pradlena, alespoň dle Kosmy, provdána za jakéhosi Křesinu (Palacký se domnívá, že Křesina mohl být jejím otcem. Václav Hájek z Libočan naopak tvrdí, že byla dcera Domarodova).

Již na počátku roku 1005 se z hříšné lásky Oldřicha a Bož eny narodil syn Břetislav. Tentýž, jenž pro svůj údajně neurozený původ, marně hledal urozenou nevěstu. Připomeňme si jen, že problém vyřešil český Achiles únosem Jitky.

A nyní si vyjmenujme záměrné nepřesnosti, jichž se Kosma dopustil, aby co vzorný katolík a Sluha boží, skryl před potomky daleko větší prohřešek, než je bigamie:

V té době bylo starověrectví (rozuměj pohanství) mezi Slávy stále ještě rozšířeno, což nebylo možno v kronice připustit.

Vlastnit více manželek nebyl u starověreckých Slávů až tak nepřekonatelný rozpor.

Pradlena peroucí v posvátné studánce, je naopak pro starověrectví mimořádně zcela šokující přestupek.

Peruc ani městečko Peruc v době Oldřicha a Bož eny neexistovala!

Václav Hájek z Libočan tvrdí, že se Bož ena byla Domarodová (domácího rodu) a místo jmenovalo Opučná. Teprve na počest peroucí Boženy bylo přejmenováno na Peruc.

Ve skutečnosti tak bylo označováno místo starověreckého uctívání.

Místo setkání i původ Boženy se zdá být Kosmou účelově deformován v podobném ritu, jako mnoho jiných historických fakt.

Posoudíme-li však výhody slovanského jazyka, jež možnou pravdu zakonzervoval díky své ohebnosti, můžeme, po více než tisíci letech, vytušít, že "pradlena" Božena u potoka právě "pierúcia" svojí "bielizeň", se zalíbila Oldřichovi nikoli jako pradlena. Budoucí žena českého knížete Oldřicha nepochybně byla "Pjěrúcií" (Bogynja Pjěrúcia - kněžka boha Perúcija), vysokou sluneční kněžkou, zasvěcenou všem tajemstvím boha Pěrúcia (Pjěruna, Peruna).

poznámky pod čarou:

deva (sanskrt) - bohyně, božena, bogynja, brzena, též déva diva (později hanlivě i divous) Djevice - Djvice - Děvín sídlo vznešených duchů, děvy, diva.

bogьnja - zasvěcená bohu, odvozeně pak bohyně, (bogьnja, bodží_nja), Bogiňa, Bohyně, Božena, Bohyňka, Boženka.

Po násilné christianizaci byly narozeným dětem při křtu starověrci dávány novorozencům ze vzdoru starověrecká jména, tituly kněžek, či vlchevců (viz Blažena - Vilemína, Božena, Danica, Denice, Danuša atd...)