Pamatuji se, jak snaživí učitelé vyprávěli o českých legendách s patřičně rakousko-uhersko protektorátním despektem. A přesto pro mne jednoho dne nastal neobyčejně sváteční den, kdy jsem mohl vidět v bazilice Sv. Jiří ostatky těch českých knížat a kněžen, o kterých mi bylo ve škole tak sugestivně vypravováno, že nikdy neexistovali.

Téhož krásného dne jsem měl čest stanout u lebky Přemysla Otakara II., o němž má česká babička vyprávěla, že mu byla mečem rozseknuta lebka.

Ostatky českého krále byly po prve vystavovány (na Pražském hradě) asi 20 let po smrti moji babičky, jež se narodila za dávných dob, kdy rakousko-uherský chaganát ani zdaleka nepomýšlel předávat vládu nějakému českému lidu.

Slované - 1.část

(Vendové, Antové, Veneti, Slávové, Slované a pravděpodobně i Médové a Skytové)

© Zdeněk Patrick - 1994/2006 Praha

© Země Zlaté hvězdy Margity

Základními živly, neuvažujeme-li sluneční kult a starověrecké vnímání (českých Slávů) hvězdy Sirius, byly pro (české) Slávy jedinečnými představiteli univerzálních sil: země, voda, vzduch, oheň (Zemlja, voda, strig, ogoň) - Matь Kь, Máti zemlja (Ma - velká Ti - dávající život) při oslavách Máti Zemlji pekli Slávové pečivo ve tvaru země, rozdělené křížem na čtyři výseče. žemle je legrační, nicméně jedinečný a podezřele opomíjený důkaz o tom, že staří Slávové nesporně věděli, nejméně 1000 let před Kolumbem, že je země kulatá.

Vyněmčená Semmelbaba (germánské kmeny neznajíce pluh, neuměli péci chléb ani jakékoliv jiné pečivo, přebírali tyto vědomosti od Slovanů, včetně názvu chléb, pluh, či žemle) tedy není nic jiného, než slovanský jablkový závin, jehož název přesně zní "Zemlji baba" Země kouzlo (Kouzla Země, zbytkově zemlbába). A kdo jedl jablkový závin nesporně ví, že je to velké kouzlo.

Vrátíme-li se ještě jednou k rozboru spojení slov Ma Ti Zemlja, pak přesný význam "Velká darovatelka života" Země je velmi blízká chaldejskému (sumerskému) ekvivalentu.

Ki (sumer.) - země

Ma (sumer.) - Velká, odvozeně též mateřský prs. Porovnej slovanské slůvko "máma"

Ti - Sumerská bohyně darující život (též žebro, odvozeně pak později převzatá legenda z neznalosti (?) vyprávějící o stvoření Evy z Adamova (adamah - země) žebra..

Ki - Země, Zemlja. Povšimněme si nyní slova mať, matka. Velká (mateřský prs) dávající život Zemlja. Velká mati (mateřský prs) Země, dávající život.

Kult vody se naopak projevoval uctíváním lesních studánek, prameny potoků, říček i řek, včetně magických soutoků, kde vznikal život, orgaistickými seancemi. Když kdesi poblíž poskakovaly rusalky, vodníci a keltská jezerní paní.

Vzduch byl doménou Striboga (jenž dmiechal vítr. Sídlil tedy na Dmiechli. Viz pražská čtvrť Michle) a jeho ženy Velké Holeny (Ma Holeny, Mahuleny atd), sídlící na Holi, či Homži. Viz michelská Homole nedaleko Krčského lesa v Praze).

Jedinečným fenoménem všech Slávů byl společný jazyk. Později nazvaný Lingua slavica (Jazyk slovanský - Slované hovořili stejným, či velmi podobným jazykem, přičemž církevní staroslovjěnština, liturgický jazyk z dob ranného křesťanství, plnila později roli podobnou sanskrtu).

Pokud chceme zjistit pravdu o své minulosti, pak část je ukryta v podobě velké šperkovnice. V našem mateřském jazyku, ale i ve slovenštině, chorvatštině, srbštině, slovinštině, polštině, ruštině, či staroruštině).

Přičemž jistá česká specifika v názvech lokalit, vrchů a řek, lze přičíst na vrub keltských, potažmo bojských praprababiček. Včetně některých přejatých slov (viz keltský peherk a český pahorek, později, v dobách násilné germanizace, promptně vyněmčených na berg, či burg).

Devátá kapka krve, kolující některým z nás v mysli, pak mnohé české pohádky a legendy z dob keltských praprababiček i snadněji rozpoznává souvislosti?

Pokračování příště