© Zdeněk Patrick "Dýmající zrcadlo I. díl"

Jedno srpnové odpoledne roku 1998 jsem zažil v Praze bouři, jakou jsem ještě nikdy ve svém životě nespatřil. Byla tak vyjimečná, jak si jen umíme představit. Nejen co do druhů blesků, či četnosti elektrických výbojů. Celých 98 % výbojů bylo zcela nehlučných a většinou směřovaly vzhůru do stratosféry. Pouze ty, které směřovaly k zemi, respektive jejich nepatrná část byla doprovázena charakterisktickým hromobitím a rachotem. A to přes nesporný fakt, že elektromagnetická bouře doslova běsnila těsně "nad našimi hlavami".

Nicméně, aniž jsme cokoliv tužili, vše podivné začalo (neuvažujeme-li politrucká běsnění zarudlých zítřků) právě toho dne. kdy byly proměněny naše nejvlastnější práva a svobody v nepotřebný cár papíru a všobecná čipizace poklusávala již nedaleko naší nevědomosti! Aby pravda o čemkoliv, byla okamžitě utlučena příhodnými mulimediálními prostituty.

Atypická, nízko pohybující se černošedá bouřková mračna byla po celou půlhodinu ozařována mohutnými elektrickými výboji, které létali v podivných - jednou více, vzápětí méně "kostrbatých" kruzích o velmi rozdílných poloměrech. Četnost výbojů byla více než udivující. Každou druhou vteřinu následoval další a další nehlučný výboj, z nichž ty menší vytvářely malý pravidělnější kruh se znatelnou sytě modrou výsečí - podobnou srpku měsíce. Kruh samotný přecházel od bílé barvy do světle fialové. Jakoby bychom v obráceném půdorysu pozorovali do nebeských výšin spirálovitě stoupající blesk.

Jiné nehlučné blesky doslova křižovaly oblohou, zatímco jiné stoupaly klikatě, jindy přímo - vzhůru. Na protější straně údolí bušily naopak čtyři blesky s pravidelnou jistotou deseti vteřin do zvýšeného terénu. Fascinující byla i jejich konstantní vzájemná vzdálenost - jednoho každého z nich - 4oo metrů.

Na obloze byla v jednom okamžiku více než jedna desitka elektromagnetických výbojů, které, z pohledu pozorovatele, vytvářely uzavřené kruhy.

Jak jsem již řekl - nebývalá četnost, tvary - a hlavně nehlučnost - vytvářela téměř apokalyptický obraz, jenž po dvaceti minutovém infernu postupně přecházel v průměrnou odeznívající klasickou bouřku.

Nicméně nadále s převážně nehlučnými záblesky.

Což v těchto místech nebyl zcela ojedinělý fyzikální jev.

Ale o tom o něco později.

Ve své naivitě jsem předpokládal, že se mi v následujících dnech dostane, prostřednictvím mediálních opor zavedeného systému, náležitého a dostatečně rozumného vysvětlení. Klasická arogance dokumentující zakonzervovaný stav mnohaleté nehybnosti nejen v oblasti "informační exploze" byla odpovědí. Mlčení, tutlaní a nakonec, prostřednictvím podřadného bulvárního listu nejapná informace, že se prý jednalo o zcela běžnou bouří a ten, kdo si myslí něco jiného - je nevzdělaný hlupák.

Terminologie ne nepodobná komentáři "objektivním výzkumům" všeobecné hladiny nálad a pořadí samozvaných velikánů těžících se nezvykle vysoké oblíbenosti? Budiž. Není to ostatně ani poprvé, a zřejmě ani naposledy, co nám úředníci zavedeného systému věcí jasně dávají najevo, že nás - ani náhodou - nemají zajímat záležitosti, jež se nás bezprostředně a životně dotýkají. Jisté je, že podobná bouře byla toho dne zaznamenána na velké části našeho území - včetně jižních Čech. Kdo si však dnes již vzpomene.

Zprávy ze zahraničí byly tenkrát, jako obvykle v našich "nekontrolovaných" sdělovacích mediích, zaměřeny spíše na milenky "velikánů" a na nové přírůstky světově i méně proslulých zoologických zahrad. Dne 10. srpna minul naší planetu asteroid o velikosti více než 1,5 kilometru řítící se rychlostí 80 000 km/ hod. Od srážky se Zemí jej dělilo pouhých dvacet hodin.

Pokud by došlo ke kolizi, pak hybnost tohoto kosmického tělesa by v jediném okamžení učinila přítrž všem snahám ututlat onen problém. A vzhledem k nepřipravenosti obyvatelstva by se v následujícím okamžiku, krátce po dopadu asteroidu, přestalo o daný problém zajímat minimálně dvě miliardy domorodců. Jestliže by onen vesmírný kolos spadl do oceánu, pak následující vzedmutá vlna, dosahující mnohakilometrové úrovně, by eliminovala další z mnohých světových problémů, jenž tak tiší místní náčelníky a šamany. Vteřinové množství odpařených vod by probíhal v úrovni výbuchu několika tisíc velmi výkonných vodíkových pum.

Několik hodin před dopadem bychom byli svědky neobvyklých elektromagnetických bouří a blesků směřujích vzhůru k nebesům - na zemi s minimálně slyšitelným zvukovým efektem. Slapové síly by rovněž byly zanedbatelné pouze pro notorické sedmilháře televizních debat, a to pouze jen na několik málo okamžiků. Četná zemětřesení, před i po dopadu tělesa, by je vyvedla z omylu heslem "pravda vítězí". Ani náčelnící náčelníků by si nebyli - ve svých nezničitelných podzemních úkrytech - jisti, zda životně neprohloupili a neměli zůstat spíše na povrchu. Miliony a miliony tun destrukční energie by poblíž (i relativně nedaleko) výbuchu, během jedné setiny zanedbatelné vteřiny, uspořádaly vše - tedy i podpovrchovou strukturu planety (včetně náčelníků všech náčelníků), do podoby zcela homogenní "placky".

A náčelníci setrvávající na povrchu, nebo kdesi poblíž? Počáteční tlaková vlna rozžhaveného vzduchu by ani jim nedala šanci zvítězit v dalších radostně "svobodných" volbách.

Zvířený prach a nedýchatelnost vzduchu? Mutanti ze severních Čech, ale i z Prahy, by tuto následnou smrtící kalamitu snad ani nepostřehli.

Pravděpodobnost dopadu vesmírné superbomby v oblasti východně od severního pólu není bez šancí. Byla by to katastrofa ovlivňující nejen vzhled kontinentů, či klima planety, ale i samotný život na této planetě. Hladina moří a světových oceánů by se zvedla o 80 metrů a následný hladomor by úspěšně zaskakoval za uměle vyvolané válečné konflikty minulosti. Úvaha, že poslední z zúčastněných by zhasl a odevzdal klíče skutečnému majiteli, není rovněž marná. Já bych osobně, mimo jiné, rád sledoval namáhavý proces přenosu hmotných tuzemských statků bankovních magnátů, majitelů bordelů, či agentur s nájemnými vrahy - do abstraktního světa nebytí.

Leč logika podivného tutlání se nyní dokonale objasnila. Vše by probíhalo velmi uspořádaně, až organizovaně.

Snad až do posledních okamžiku.

Na druhé straně musím pokorně přiznat, že i neinformovanost má své výhody. žádný stres v otázce, jsou-li mé vytunelované miliony podnikatelská aktiva, či pasiva.

Nebude od věci připomene-li si v této souvislosti jiné z utajovaných skutečností, které později pronikly na veřejnost. Týkají se rovněž téhož problému - blízkých létajících objektů.

Relativně nedávno - v roce 1989 - minula planetka (nazvaná "1989 FC" - průměr 800 metrů) Zemi ve vzdálenosti necelých 800 000 kilometrů rychlostí 50 000 km/ hod. Od katastrofy nás tehdy dělilo pouhých 16 hodin. Při dopadu asteroidu by se z kráteru o velikosti 16 kilometrů na nás dle zainteresovaných vědců energie 20 000 vodíkových pum. Následná globální katastrofa by dle téhož zdroje způsobila konec naší civilizace, pokud vůbec tak lze naše barbarské snažení nazvat. Objevitel planetky Henry Holt je přesvědčen, že dříve nebo později se Země kolizi s planetkou "1989 FC" nevyhne.

V této souvislosti si dovolím citovat některé pasáže z mých dříve napsaných knih týkající se neobyčejných blesků v kritickém roce 1989, kdy nás - jak jsem později zjistil - minula zmíněná planetka "1989 FC".

V roce 2027 ohrozí Zemi jiný kolos - 1999 AN 10 vážící 2 miliony tun a řítící se rychlostí 40 000 km/hod. Optimistický názor, že mine Zemi ve vzdálenosti 39 000 kilometrů je pozoruhodný, neboť zcela evidentně nerespektuje mnohá ustanovení univerza - včetně gravitačních, či slapových sil dvojplanety Země - Měsíc.