Asi říjen 1999 Praha. Avšak, co je dnes, mimo daně z počtu zubů, vlastně jisté?

Snad jen tehdejší "babí" léto, jemuž dodnes nelze téměř nic vytknout.

Bylo jasné, že podnikatelská auta plná Semtexu letos již úspěšně dolétala a ty obzvláště potrefení se vší určitostí již více nevzlétnou. A tak ministr vnitra a státní nebezpečnosti opět, zřejmě velmi neochotně, rozsvěcuje. Když je již jisté, že vytunelováné komodity bezpečně spočinuly v příslušně velkých kapsách, rodinných sejfech, či kdesi na Kajmanských ostrovech. Přičemž někdejší nepostradatelný Velikánovič ostře blikajících obrazovek (blikajících své nuzně žabaří záblesky stále ještě v méně kvalitní normě ISO 2001), velký humanitární bombarďák, uměle udržovaný při životě příznačnou WireLess aparaturou (Nikoli nepodobnou té, co obhospodařuje nesmrtelnost masového vraha VIL), cosi zachrochtal ze svého přebohatého repertoáru o tom, jak Zášť a Zloba nad námi konečně opět zvítězily.

Či tak nějak podobně!.

Nebo tomu mělo být naopak?

Kdo si už jen vzpomene?

Bylo to krásné a povznášející i v tomto nádherném výročí Velké Sametové Devastace!

Komunisté nad námi opět slavně zvítězili, zatím co my jsme vše pochopili až o desítku let později. Ale to jsme byli opět takhle maličcí??

Zářící sluníčko (snad dokonce bez povolení ministra pro genocidu domorodců, potírání vzdělanosti, šíření nevědomosti, likvidaci škol a budování dětských kriminálů), se spokojeně nese k západu a vůbec nic nenaznačuje, že se pomalu a jistě blíží hodina nikým ne_vysloveného zákazu vycházení po dvacáté hodině.

Jen devianti, drogoví dealeři, programově vyrobení šílenci se svými zánovními mačetami (praxe z oblasti "Mlčení jehňátek" vítána), hladovějící bezdomovci, dětští narkomané a organizované struktury nájemných vrahů kombinované zloději aut s možnou modifikací s odborníky na tunely, právě přeskupují své pozice.

V souladu s metodikou policejního prezidenta (a směrnic rady ministrů sovětu EU) civilní obyvatelstvo a přiživující se důchodci zbytečně neprovokují.

Naopak!

Tiše mizí ve svých doupatech.

Jen domorodé panny, neprozřetelně porušující zásady téže policejní metodiky, se právě chystají vyrazit do nočního ruchu velkoměsta. Aby se pak vracely do rodičovského domu skrze neosvětlené parky a poloopuštěné ulice.

Nad Jižní spojkou, tak slibně rachotící uprostřed elekromagnetického smogového hnoje, v dříve tak odporně tichém a nepříjemnou faunou zarostlém krčském údolí, se stále poklidně vznášejí ptáci!

V dáli vidím helikoptéru ministerstva pro potírání zdraví a nelehké umírání, jež se jako sup nehybně vznáší nad dálničním tahem, a ostřížím zrakem bedlivě sleduje, zda a kde možná havarie nepřispěje movitému starci troškou omlazující krve, či nedodá-li Šílený jezdec náhradní dílek bližnímu svému.

Ano! již vidím, jak helikoptéra právě střelhbitě vyráží kolem "Cukráku", netečně míjí Thomayerovu nemocnici a nabírá ostrý kurz na Střešovice!

Avšak co to?

Poklidní ptáci se jakoby čarodějným kouzlem proměnili.

Již se nevznášejí! Naopak!

Přelétávají bleskurychle sem a tam, tu téměř kolmo vzhůru a vzápětí střemhlav dolů. již je jasné, že jejich nálety směřují k objektu, jenž nyní vzlétl vysoko nad údolí. až na samý vrchol a ještě výš. Rozčileně diskutující ptáci bez odpočinku na vetřelce nalétávají, jako "kotláři" na někdejší protektorátně-německou parní lokomotivu z vršovického depa. Objekt ve světle narudlých slunečních paprsků náhle celý rudne s nafialovělým fluidem. Pomalu klesá šikmo na sever. Do ptáků jako když střelí. Část kroužící hejna právě útočí na vetřelce. Ten chvíli obklopen různorodými nepřátelskými borci okamžitě opět vzlétává vzhůru.

Vzápětí netečně klesá zpět.

Šílený nápad!

Řev ptáků přehlušil i automobilový hluk a dorazil až k mému relativně vzdálenému oknu.

Vyšel jsem na balkon a sledoval "podivné" chování pozemského tvorstva, různých velikostí vydávající tak neúprosný řev. Mezitím jsem slyšel ještě jeden zvuk, jenž mi, nevím proč, připomínal hlas předpotopního Spielberga.... Promiňte chtěl jsem říci Spielbergova dravce.

V tentýž okamžik nabývám dojmu, jakoby se někteří méně bojovní domorodí ptáci začali z bojiště "po špičkách" vytrácet.

Zároveň jakoby mne cosi z rudého objektu zahlédlo a dráček - hvězdice (podíval jsem se dalekohledem) pozvolna odplouval mým směrem.

Zastavilo se to, zatímco zbývající ptáci kolem stále ještě šíleli.

To i v okamžiku, kdy se dráček přesouval směrem k východu a šikmo dolů (v podélné ose krčského údolí), aby mi kdesi nad krčským zámečkem zmizel mezi porostem a místní zástavbou.

Připomínám, že vzdálenost rudé hvězdice byla v té chvíli 500 metrů od místa pozorovatele a výška někdy až 200 - 300 metrů od hladiny krčského potoka!

V té chvíli jsem nabyl bezpečného dojmu, že nějaký zručný tatínek zhotovil své geneticky čisté ratolesti čínského dráčka se skvělými létacími vlastnostmi. A u toho přesvědčení jsem, po jistých úvahách, i zůstal. Maje krásné vzpomínky na nádherné bratrovy draky létající v pohádkových výšinách a podzimních dálavách! Sedl jsem si na balkoně a kochal se pohledem na protější dálniční spojku hřmící jak Viktoriiny vodopády po potopě. Černá Hichcocova vrabčí i jiná hejna se mezitím zcela vytratila a nad blízkými polními stezkami a přilehlými dálničně pěšinkovými tahy se rozehrála celá škála smogové poezie chemicko-genetické války, kterou s námi vedou naši protentokrátní přátelé!

Avšak co to?

Pozor!

Koutem oka jsem zahlédl v úrovni našeho balkonu cosi jako pohyb.

Hrklo ve mně.

"Bleskurychle" jsem se tím směrem otočil!

Nic!

Nedaleko (asi 10 metrů) se pouze, jakoby v neexistujícím mírném vánku, pohupovala několikrát zakřivená borovice. Hned vedle mohutného kaštanu, dominujícího jinému mírně neduživému kaštanovému borci jírkovci! A přece!

V hustých větvích jsem zahlédl zpětný rudý pohyb! Jakoby s úmyslem se ukrýt? Což papíroví draci vyrobení hodnými domorodými tatínky běžně nedělají. Zvláště jsou-li připevněni na dostatečně pevném lanku. Toto by muselo být neviditelné a navíc téměř kilometr dlouhé.

Dráčkové s pozoruhodným akčním radiem?

"Není možná", řekla by moje slovenská maminka!

Zpozorněl jsem a natočil své tělo do výhodnější polohy.

Prchajícího zbabělce výhodně natočeného vzhledem k možným únikovým prostorám.

Ano, zpoza hustých větví se zpětným pohybem vynořuje zvláštní objekt. Plochý kruh velikosti dětského draka - hvězdy (cca 350 mm). Je nyní ode mne vzdálen 8 metrů a ve výšce mé hlavy zírající udiveně v úrovni 1. patra. Objekt se líně pohupuje, jakoby na pomalých vlnách. Nahoru a dolu! Nyní pohyb z něhož je patrné, že si mne cosi velmi pozorně prohlíží! Vrčení a nevím proč mám dojem, že se kruh skládá se šupin (směřujících ke středu), jež se otáčením kotouče překládají jedna přes druhou. Jako když si pták přebírá své peří! Nebo tak nějak, či vzdáleně podobně!

Napadá mne ta nejčernější z temných myšlenek: Není to snad sám Cipher? Protiteroristický vehikl, jehož úkolem je monitoring nepřítele státu a následná eliminace možného teroristy raketovým útokem. Komu by se chtělo být částečně průsvitným, nebo dokonce dočista neúplným?

Nic není v tomto okamžiku jisté!

Ba ani to, kdo vlastně (Loo)Cipherovi našeptává a zda vůbec dobře slyší!

Pohyb simulující útok a již okamžitě stojím za zavřenými dveřmi. Nejsem strašpytel, ale nemám proč bych zbytečně riskoval. Objekt se zcela sebevědomě pohupuje vědom si své převahy a protože nevystrkuji nos odplouvá do vzdálenějšího kouta naší společné hry.

Prohlížím si rudý objekt, chřestící právě jako jedovatý had, co mi minimum mé zbytkové odvahy ještě dovolí! I kdyby mi vyšetřovatelé, či jejich odborní asistenti, tisíckrát vráželi desinfikované jehličky pod nehty - nevím dodnes, co jsem to vlastně viděl!

Mám pouze tu jistotu, že se jednalo o objekt, jenž i kdybychom viděli z bezprostřední blízkosti, dokonce i s propůjčeným orlím zrakem své sedmihlavé tchýně, nebyli bychom vůbec moudřejší.

Zkrátka se musím navždy smířit s faktem, že povaha některých jevů, objevujících se na této planetě, má tak legrační parametry, že je nevysvětlí ani moudré Rudé právo!

Nevylézám a objekt zklamaně couvá ještě více.

Dokonce mizí vlevo ode mne mezi větve.

Zastavuje se a já tuším, že mne skrze větvoví pilně pozoruje!

Opakuji, že vidím skvěle a vzdálenost není větší než osm, či deset metrů. Uvědomuji si rovněž bezděčně, že se objekt nyní chová téměř jako stroj, či dobře vychovaný dravec! Zkusmo otevírám balkónové dveře a vysunuji nohu. Bleskurychlý pohyb a rotující rudý kruh, ne větší než 350 milimetrů, se okamžitě vrátil na výchozí, tedy útočné pozice.

A já naopak zpět.

Za pečlivě uzavřené balkónové dveře. Ačkoliv já, ale i můj podivný host, dobře víme, že sklo, jež nás od sebe "dělí", je domorodá legrace!

Pomalý výpad, lehké stažení, jednou vlevo jednou dozadu a opět vpřed!

Naštěstí se objekt prozatím uspokojil tímto setkáním nepovedeného druhu a pomalu tancuje směrem za větve, aby ještě jednou naposledy, jakoby zvědavě vykoukl.

V okamžiku, kdy bezpečně zmizel za mohutnou budovou přijíždí k našemu domu naše rodinné auto a já vím, že dnes mne již nikdo nenavštíví!

Mlčel jsem 6 let, až dnes (19. srpna 2004) jsem vše dle svých zápisků popsal tak, aby část oné podivnosti nevyšuměla do ztracena a zároveň nikoho po mé smrti nenapadlo tvrdit, že jsem se jen setkal se svými halucinacemi, či kulovým bleskem!

Nic takového se tenkrát nemohlo přihodit!

A zelený zákal zdaleka ještě nepřekročil únosnou mez, neboť stále ještě vidím jako orel.