21. června 1621 - den, kdy čeští Slávové, každoročně od samého východu Slunce světili jarost rozkvětu života a přírody:
Mistře Mydláři, bezpráví konečně již zatni,
nechť běsové černí vzletí, aj i ti matní,
i ti zcela neudatní.
Popravčí prkno tupě zaboří,
je to jen chátra nevolníků, česká prasata a nebytyční magoři.
Hlavu vzhůru Češi, trofej hlavní na mostecké věži věší,
když marností blouzní s duší černou souzní prý "milostivý pardon"...
Aj, tu náhle... co to... pověz mrzký drábe,
ač rozhled krásný,
co to náhle v krku škrábe?
Obyčejné třísky v krku český rábe,
protože ti věčně o jediné pravdě v hloupé bedně hrabe,
odměnou ti budiž i lidu tvému, nekonečná trable...
Bůh suď, staniž se, což o to,
jaký pěkný výhled z relativně nevysoké věže,
co si říkal cizí drábe?
Komu vlastně hrabe?
Promiň, nedoslýchám, upadly mi uši,
holá lebka k tomu, to prý dneska letí, to prý sakra sluší.
Ach páni vzácní, teď jste teprv OK,
vypadáte spočinutě, odležele svěže,
s hlavou na tyči, i bez ní, bezhlavě i v leže.
Drzý drábe... sakra neodcházej,
je mi smutno, nevím, kde mi hlava stojí,
zasejc koukám, jak ta žába z prachu:
Divná země lidu plná strachu. Hlavně neodcházej brachu,
v hlavě Úhl se rojí,
on a všechno tady kolem, až k té boudě u Strakojc,
za hovínko stojí.
Až je tedy po tvém, i pravda nechť je dvojí,
ta pravda pravá i ta, co se věčné pravdy bojí.
Vždyť je to jedno...
Sakra, na čem vlastně mrzký drábe moje hlava stojí?
Na Mostecké věži stála,
vystrčená v koši, šlachu poslední, jež z lebky větru vlála
sezobli dva koši... Éé opravuji... kosi,
Kdosi říká, že se to dnes nosí,
duté lebky, uši vosí, tělo bez hlavy, bez těla duch...
z dívek drogy šumné, z mizerného havla načinčaný bůch,
Žbuchy žbuchy žbuch.
Velmi malé pravdo_laskyplné juch...
Třísky plivu, to snad není ani možné,
kolik vlastně drábům cizích zemí dlužím
za mizerné složné & ložné?
Ač přiznávám, za ten pohled z nevysoké věže
v netuzemském loji brachu
i když tělo mé je beznadějně v prachu,
každá pravda něco stojí, kdo nemusí, kdo nechce a kdo se bojí?
Velmi zanedbaná minulost i budoucnost, aneb opět zdařile nevyvedená opravná zkouška © Zdeněk Patrick - 1994/2010 Praha
Vzhůru bratři, již je čas, volá z CT hitlerčíků v rodnou zemi Jevropánů nedůtklivý hlas.
Z nebytí ticha časů konce čas, konandru všech marnosti nad marnost všude kolem nás.
Vstal bych, to je víc než jisté,
srali mne již laskoidně přirození blbci,
zelení i bodří modří
pirátii i komunisté.
Avšak? Ouha, lebka, či loketní kost mi zase chybí.
Celé časti trupu, kdys kostry vznosné, mě zas žebra někdo zcizil, bagr utnul stehno boga_stýra mocné
Na lebce kdes poskakuje rejsek
Kostižužlal hravý pejsek z černé skládky bystře odnes,
zbytek v temné díře bahna vězí dodnes.
Notu divnou pěješ duchu, a navíc nezaškodí trochu vzruchu dostatečně špinavému chemtrails vzduchu.
Z nebe místo rosy divá tíseň, prý padající prach a sně?ná plíseň, rodným krajem smutná píseň.
Leč kosti mé kdys na zelené louce, dnes mrtvý jazyk betonové sloupy líže, šeredného
velkoskladu z pekel mocný žvatlálkova kníže, hůře živých zemská tíže,
Moje nepokojné zbytky víže stále níž a níže, řádně ukostřen poklidně si klesám:
pln fluor baria prý od radosti zvesela si plesám.
Kosti předků na psů hraní, aniž pyšná srdce brání, lehce duši zraní,
tíseň - nehorázných keců svinstva plíseň,
v rodné zemi přepodivná havěť, jak v řeči hovad nesmyslná závěť.
Zlý den a dovolání žádné, zlobou pilnou mocné zaklínadlo zavel:
V času proměn skrytý Šavel, v skrytu hovad svatý Havel, přísahou křivou: Prý "na mou čest", v prdeli vše zaručeně bude a vskutku nepochybně jest?
Až tedy zavolá země Svaté duch, však počkáš času dosti, v českém zlatě cizí kosti, naše žužlaj od radosti - psi a z venku přišlí nenasytní hosti.
Vstaňte z hrobu kůže líné, již je čas? Větší vlast vás volá, či snad zrádný ticha mráz?
Počkej, jen posbírám, co rodná země hostí. Závěrečné množství uražených kostí, vyházených od libosti, neb prý peněz není dosti.
Bankocetle hoří, tuny barevného papíru, po zuby global gardy v ulicích, jak vystřižené na míru.
Banksterů veselý krach, zemí smutek a sopečný prach při marných hrách, Sereš und Kill Bill a zastavené nasílené chemtrails lety, polský orel zhůry dolů jako smetí, dosti bylo Slávy dětí, sprosté kletí z fašistické mety světem mediální hysterie dvojích tvářímrtvých duší loutkoherců spěšně letí. Konandrum is over Their Heads.
Kašlu na vás - hurá do Evropy, all is overš Zvesela si žvatlá svobody lebka své: Juch, juch, juch?
Ach Pane... Jak je to jen prosté. Laskoidní Signum laudis aus dem Waffen_Brüder_Schaft, i to je dnes již jisté: Změna prospěje, možná střelby ostré, či atomové hřiby pěkně vzrostlé
Dame nostre znien, Das ist aber presstitutí und z ct nasílený puch: střely země vzduch - zlý duch, palubní kulomet, prý snad, možná: mimoni a zbraně země - vzduch?
Odkud? Kdo víš
Zlata mamon v betonovém měšci, z CT na mne blejí věštci těžcí
Miliardy duší čas již hostí, v čase hořkých zlostí prý již nepotřebných předků kostí?