Božský vládce Jaro

Upozornění:

Text tohoto kráceného článku je součástí autorskými právy chráněného obsahu. Text lze prozatím (nebož neucelen), použít jen pro osobní potřebu, jeho krátké, avšak přesné úryvky lze citovat pouze k dokumentaci oprávněné i neoprávněné kritiky.

© All rights reserved.

V období 24 000 - 22 500 př. n. l. Velesova kniha

Na nejsevernějším severu u vod dnešního Severního ledového oceánu i přilehlých ostrovech, žili předkové dnešních Slovanů Arjové.

žili i na Bílém ostrově boha Svaroga, Favorském, Alatýrském a Tulském. Obdělávali zem a pěstovali obilí, až do dob, kdy byli překvapeni nebývalými třeskutými mrazy. Pomřelo tenkrát mnoho lidí i dobytka. Mrazy je překvapili právě v období oslav boha Jara. Mohutné vichry zaduly znenadání a na černohřivném oři přicválal Černý Idol. Bílé moře beznadějně zamrzlo a zlatí býci boha Slunce byli odvedeni daleko na jih.

Nastaly dny velkého chladu.

Velesova kniha

... Vládce Jaro (Jarý - silný, životný, viz Jura, Jaruna, Jaryla, Jarovid)

Zanedbaná historie lidstva © Zdeněk Patrick - 1998 Praha

Volně zpracováno dle Velesovy knihy, kompilacemi legend, lidové slovesnosti a lidovými zvyky

Starověrecké slovanské svátky jara, v raných časech tuhé christianizace, připadaly vždy na období 27. dubna. Termín, jenž je v rozporu nejen s církevně (Nicejským koncilem roku 325 n. l.) související dnes s pevně ustaveným jarním dnem připadajícím na 21. března, ale i hvězdným (Slunečním) kalendářem Slávů. V této souvislosti si připomeňme, že dávná pravlast našich předků ležela sice na nejsevernějším severu, avšak v subtropickém pásmu a odvozeně s planetární osou natočenou více a stále ke Slunci. V zemi, kde se střídala jen tři roční období. Při stálém svitu Slunce a bílých jasných polárních nocích. Z téhož lze usuzovat i na odlišnou úhlovou rychlost i menší vzdálenost od Slunce. Navíc v zemích dávající do roka dvojí úrodu.

Pokud by se slavnosti jara konaly od 27. dubna, pak by se z nejvyšší jistotou týkala rituálu "odemykání matky Země". Přičemž přítomnost bohů i vládce Jara, co nejvyšší autority a vladaře, zúčastňujícího se podobných plodivých rituálu s charizmatem jarého mužského elementu, by byla žádoucí. Tento rituál je konec konců znám ze všech koutů naší planety.

Jakékoliv opomenutí rituálu se odráží v budoucí neúrodě. My tomu říkáme "dodržení agrotechnických lhůt", předpokládajícími prosté zasetí semene do otevírající se půdy (V našich současných středoevropských podmínkách o teplotě půdy kolem 6 stupňů C, v závislosti na vlhkosti půdy a nadmořské výšce.). Z téhož lze odvozeně usuzovat, že se naši předkové, při slavnostech Jara (Jury, Jaruny) právě chystali při zmíněných slavnostech zasít jarní pšenici, možná ječmen a oves.

Avšak nemusí tomu tak být zcela, neboť popisované slavnosti byly přerušeny trvalou změnou klimatu, související s vychýlením zemské osy 1. května prozatím neznámého roku, jak se po chvíli dočteme.

A jak říká Velesova kniha: "Uprostřed slavnosti se náhle zvedl vichr, zaduly studené větry a od jihu přicválal Černý Idol, který postupně zmrazil i Bílé moře a ukradl zlaté býky Slunečního boha z Alatýru a odvedl daleko na jih. Zavládl chlad a mráz."

Můžeme-li uvažovat některé dochované lidové zvyky a doplnit texty Velesovy knihy, pak byl vládce Bílého ostrova Jaro (Jura) během planetární katastrofy a nenadálým ledopádem uvězněn ve chladném podzemí. Zatímco v širém okolí jeho lid a dobytek umíral v mrazu zasypán přívaly podchlazeného sněhu.

Když v prastarých časech Kostěj Nesmrtelný ukradl lidem oheň, nabírali lidé sluneční světlo do svých dlaní a odnášeli do svých chýší. Mráz však byl tak veliký, že mnozí se s rukama vztaženýma ke Slunci změnili v řady kamenů.

Koledova kniha (Bělorusové)

Životadárné sluneční paprsky na dlouhý čas (cca tři roky) zmizely a severní země pokryla mrazivá tma.

Tenkrát, před dvěma Svarogovými temny (před více než 20 500 lety), božští gospodové a knížata, zvážili dopad událostí a po vzájemné dohodě se rozhodli navždy opustit ostrovy své země za severním větrem. Mračné letouny božských bytostí tenkrát oblétávaly blízké ostrovy i pevniny, aby byl určen směr plánovaného odchodů.

Z některých legend vyplývá, že zasvěcení védové před možnou pohromou vládce ostrovů varovali. Připomeňme si, že ve Slunečních chrámech byly i vzácné kameny uspořádané tak, že jimi bylo možno spatřit, jakkoliv se váženému čtenáři ze třetího tisíciletí bude zdát toto tvrzení přehnané mnohé události v budoucnosti (viz kapitolu "Loking glass").

Jako první opustilo svoji mrazivě ledovou vlast, právě v den katastrofy, božské pokolení pocházející z bohyně Danu (Tuatha dé Danann). Stalo se tak 1. května, právě v den jarních slavnosti Ohnivé očisty (Kelty zvané Beltine. Krvelačnější křesťané jej znají naopak jako "pálení čarodějnic", v noci z dubna na 1. květen.). Božské pokolení přilétalo do Irska na "černých mracích", ze čtyř měst tehdejšího severu:

Falias (Velkého kamene), Gorias (Velkých hor), Murias (Hyperborejské Mursy - Moravy (travnaté na vodu bohaté pastviny) a z města zvaného Finias - Velkého Fini.). Stále prozatím v neznámém roce. Z měst severu, odkud pocházela i jejich úžasná znalost velkých kouzel a tajných "okultních" učení. Právě tento den je zaznamenán jako "První invaze do Irska".

Osudy lidu bohyně Danu

(Danice - Denice - Venuše) nalezneme v příštích kapitolách.

Vycházíme-li z řeckých bájí, pak Titánka Léto zamířila kamsi do oblasti ve Středomoří. Část lidu pocházejícího možná z Armoriky (Gronska, kdysi "Zelené země") se připojila k lidu bohyně Danu směřujících k západním břehům Irska. Zemi, kterou mezitím v čase všeobecné pohromy obsadili mořští daemoni (vědoucí) Fomoriové.

Jiná část vedena Ilmem, vládcem Tulského ostrova, měla v několika výsadcích, společně s Jarovým výsadkem, překonat v lodích zamrzající Bílé moře a kdesi za Biarmii zamířit skrze kvetoucí zahrady Šamo (Dnes mongolská poušť Gobi), ležící před katastrofou, podobně jako Ural, v tropickém pásmu, směrem k oceánským břehům. Nebude-li možné jinak, pak s cílem překročit po úzkém hřbetu spojující dnešní východní břehy Asie s Aljaškou (viz dnešní Beringův průliv). S cílem vyhledat život napříč severním a jižním (dnes Americkými.) kontinentem. Pokud se to skutečně povedlo, pak první výsadek přešel z Asie do Ameriky před více než 30 000 roky... viz teorie českého vědce Hrdličky. Spíše však uvažovat, že se tak stalo kolem roku 20 500 př. n.) Jiní se odebrali přes kvetoucí zahrady Šamo (dnes poušť Gobi) do pomezních hor mezi dnešním Afganistánem a Pakistánem. A právě zde, pře několika tisíci lety začala vytékat první pramének budoucího českého i slovenského národa.

Vycházím-li z dochovaných zvyků českých kmenů (budovaná soustava Bud, Vráží, Vyšehradů a Děvínů), ale i ostatních dochovaných tradic ostatních Slávů, pak součástí urychlených příprav odchodu bylo pověření starších každého rodu zachovat "po všechny časy" vzájemnost a pokračování rodu. Při respektování všech všeobecně uznávaných hodnot, práva a původního jazyka (jenž mohl být nejblíže češtině a slovenštině viz sanskrt). Zároveň byl každý rod pověřen jedinečným úkolem: V zájmu neporušené a plynulé návaznosti historické paměti zachovat i v kritických podmínkách usilovného přesunu potomkům dosud získané zručností, dovedností, vědomostí a řemeslné techniky. Každý z rodů pak byl pověřen dochovat právě ty znalosti, kterými nad jiné vynikal. A skutečně tradice slovanských rodů přecházela z otce na syna, z matky na dceru, aby se dochovala, v co možná nejčistší podobě, u předků českých, moravských a slovenských Slávů, až do časů hluboké christianizace. Mnohdy nic skrze netušící potomky až do třetího tisíciletí. Jakkoliv mnohé bylo během christianizace již opuštěno, či po době 300 letého Habsburského PrvníhoTemna pominuto, jako neužitečné?

Domov bohyně Léto...
Bož ský vládce Jaro
Zkoumání dračí linie...
Hyperborea - Severije...
Antonín Horák může mít pravdu...
Slovan a římský císař Konstantin I. Veliký...
Jak Panonie ke jménu přišla...
V předvečer výročí barbarského činu...
Strach a Hrůza, či prehistorické invazní vesmírné plavidlo?
Poděkování za porážku Čechů...

Souhvězdí Orion...
Nehorázná provokace