Dodnes nalézáme stopy, vydávající mnohá svědectví, je? ve "zdraví" přečkala více ne? 1300 let. O tajemství o nich? sice lze pochybovat, ale to je tak v?echno, co je dovoleno.

Nemám-li dostatek víry a sebevědomí pramenícího z pokory a poznání.

Svědectví, je? k nám hovoří o věku, jen? nám měl být zatajen na?í vlastní nedbalostí, kdy? funící sebemrskači národa byli naopak v?dy "v plné polní". Na mou du?i poka?dé pohotově a servilně chřestícími kapsami plnými prebend a třiceti ?ekely.

Zde vĂ­ce

PRAGA MYSTICA

Š Zdeněk Patrick 1994/2006

Země Zlaté hvězdy Margity 1. díl

Není pochyb, ?e kolem někdej?í Prahy byly oba vltavské břehy převá?ně pokryty lesy, lesíky i háji, za nimi? se táhly jiné lesy mnohdy hustěj?í a obtí?ně prostupné. Hluboké lesy s hvozdy a ostře stře?enými průseky, či chcete-li obchodními stezkami (Zlatou, Solnou, či Jantarovou). Je?tě prý za dob kní?ete Václava se jeden takový les rozprostíral od Krče po Michli, přes Kančí (dnes Kavčí) hory směrem k Vy?ehradu, tedy směrem k tehdej?í Praze. Prý sám sv. Václav rád jezdil do těch hustých lesů, plných zvěře, na hony.

V přítocích rybných potoků byly pak, mezi skalami, vltavské břehy plné hustého hou?tí a rákosí (Ulvat (kelt) - rákosí, sítí, sítiny - viz odvozeně i jméno Vltava)

Břehy byly lemovány nejen keltskými vě?tírnami, bo?i?ti a sídli?ti, ale i slovanskýmik pohřebi?ti a posvátnými háji bohyně Morany (Na Morani Moranjie), či oběti?ti svarod?iců Peruna (Perucia, Pěrúca), Velese (Volose,Velena), či Svantovíta.

Zatímco by psarské hradi?tě (Psary, později Chrasten a je?tě později Vy?ehrad) a zejména patřínská svatyně pálila, v den pána bohů, své posvátné ohníčky avatarům, někde poblí? keltského opidia kde sídlil Pan Gorodze (Pankrác, na Zeleném lí?ku, Lí?ek i Za Lí?kem), poblí? posvátného háje boha Cernuna (Cernun lug - Černý luh, nedávná Černá louka, nedaleko Zeleného lí?ku (překrouceno na Zelenou li?ku) mezi Dmiechle (Michlí) a údolní jezerní svatyní Yserka (v údolí pankrácké Jezerky s vyvěrajícím potokem Jezerkou i malým jezírkem, kam tak ráda chodila i kně?na Libu?e) by plály věčné ohně.

Na počest Jezerní Paní s modrýma očima.

Pod Patřínem, nedaleko Oujezda (Újezda), v místech někdej?í obce Nebovidy (dne?ní ulice Nebovidská), sídlili v oněch časech obřadníci, črtové i ostatní vlchevci a védové. Nebovidové, hvězdáři, či hvězdopravci, pozorovatelé oblohy a udr?ovatelé obětního ohně v posvátném háji ?árovi?tě hory Patřín. Kdy? na vrcholku dne?ního Petřína lze je?tě dnes "objevit" hvězdárnu (československého generála a velkého Slováka Milana Rastislava ?tefánika).

Marně se sna?í falzifikátoři seč jim síly stačí "usvědčit" prý typicky nečeský název Nebozízek.

Pova?te...Celý odvozený od německého neboger - svidřík. Nástroje, který prý hloupí Če?i snad ani neznali!

Ne?kodně zpitoměle normalizovaný "Nebozízek" v?ak v sobě ve skutečnosti skrývá pouze minimální stopy normalizátorské inkvizice, je? zákonitě při?la po známém pogromu v roce 899 n. l., kdy? dal?í vyhánění neju?lechtilej?ího jádra českého národa se odehrálo se v?í morbidní důsledností krátce po 28. září. 1092 a zejména po svítání 21. 6. 1621...

Postačí vytu?it, ?e někdej?í staroslovjěnské, pota?mo české (nyní ji? jen slovenské) slovo zízat, zízá znamená pozorovat, či zírat (té? ?í?at dnes významově, snad kvůli nepřátelství vůči jednookému hejtmanu ?i?kovi, posunuto a? k dne?nímu ?ilhat, či dokonce čumět). V "Nebo_zíza?"! Do nebe zírat v místech, kde i dnes stále je?tě tu?íme Nebozízek, kdy? nedaleko na úpatí Petřína byla obec Nebovidy?

Tehdej?í normalizátoři v oněch místech, kde sídlili starověrečtí ostrovidové v nebo zízající, umístili slepecký ústav.

Naopak nejposvátněj?í vrch a oběti?ti stála socha svaro?ice Svantovida (samozrozeného Svantovíta, Sventovíta viz bha_svant (sanskrt) - zářící), zákrytného slovanského boha Slunce, zlatohlava, jen? jako syn svaro?ice Peruna (Pěruna, Pjěrúcia) zákrytně obhospodařoval Svaté světlo slunečního jasu (dvojbřitá sekera na roztínání blesků a ohnivý kohout byl jeho erbovním znakem. Kohout pak i obětním zvířetem).

Dnes po úsilovném sna?ení ne?lechetných christianizátorů (glaubesbringerů, nikoli věrozvěstů) se stal ohnivý kohout ji? jen znamením zmaru a ohnivých po?árů, proti nim? je nutné neustále bojovat...). A normalizátorský team naopak promptně dodal světce Svatého Víta.

Svantovítovo kultovní bo?i?tě se nalézalo na nejvy??ím vrcholu, poblí? kní?ecího stolce (jen? byl je?tě v roce 1142 viděn na svém místě) a obětního oltáře. Asi tam, kde dnes mů?eme spatřit chrám, respektive vě? Svatého Víta (Germány uctívaný mladý �íman Vít byl pro svoji víru usma?en pohanskými �ímany v měděném kotli a na pomalém ohni).

Obě? ?ehem nazvaná Svatý Vít nebyla tedy vybrána cizozemci náhodně.

Čistě zvukomalebná podobnost se Svantovítem (Svantovidem), byla vynuceně zneu?ita v rámci násilné christianizace, kdy? kní?e Václav byl světcovými ostatky účelově "obdarován" některým z germánských náčelníků ze staré dobré Frankonie).

Podobnost oběti Svatého Víta s asociacemi ?ertvy ?igom (obě? ?ihom - ?ehem), tentokráte v?ak v obráceném gardu byla zneu?ita rovně?. Nicméně byl římský mladík se sympaticky znějícím titulem i jménem přijat místními domorodci jako téměř bezproblémový, nebo? zákrytně svanto vít zůstal pro starověrce nav?dy Svantovítem. Připome�me si v této souvislosti, ?e nejvy??í vrcholek, kde ?reci prováděli ?ertvu ?ehem (?egom, ?igom), jen? byl po dlouhý čas někdej?ími pamětníky nazýván pahorek ?id?i (?igi) se stal jedním z "úhelných" kamenů tvořících mystický základ chrámu Svatého Víta. Nejposvátněj?ími z posvátných míst.

Tak zůstala svatá místa smluvně nav?dy nedotčena a stejně posvátná jako kdysi.

Pro ka?dého z nás. Bez ohledu na vyznání...

A je?tě posvátněj?í. nebo? tak bylo určeno...

Poznámky pod čarou

Perun (Pěrun Běrun) - Svaro?ic (Svarod?enik - Samozrozený) Hromobijec, syn Svarogův, hlavní bo?stvo prý zejména na Moravě a Slovensku (viz staroindický Varuna). Společně se Svarogem (jindy Velesem) a Svatým světlem svaro?icem Svantovidem (Sventovít) tvořily Triglava. Trojjediné slovanské bo?stvo, je? bývalo rod od rodu, kmen od kmene, personálně různě obsazeno (Perun mohl být u některých kmenů, či rodů nahrazen např. Velesem, kdy? naopak Radegast mohl naopak plnit tuté? funkci jako Triglav). Přesto?e na mnohých místech na?í vlasti převa?ovalo uctívání Velese, Perunovy modly nebyly vzácností. Vzhledem k různorodosti slovanských předků, kteří přispěli do na?í genetické vybavenosti. Perunova modla byla např. (Na Slupi, nebo na Peruci viz dne?ní ulice Perucká, či Perunova) v posvátném háji údolního potoka Botiče. Pod Slunečním vrchem zasvěceným obřadům Slunce (účelově obměněný na někdej?í mo?ná Vlčí bránu. V místech současného sv. Apolináře, jen? opět připomíná předkřes?anskou tradici Slunečního vrchu.

Viz podobnost se slunečním bohem Apollonem), nedaleko, respektive hned naproti Vy?ehradu. Dal?í Perunova modla mohla být viděna, roli patrona spravedlivého soudu, na soudním poli (u kostelíka Sv. Pankráce, nedaleko Vy?ehradu) poblí? dne?ního Soudního náměstí na Pankráci, ale i ve svatyni nedaleko Karlova mostu - na levé straně Vltavy. Přičem? chrám sv. Mikulá?e na Malé straně rovně? cosi skrývá.

Perunův posvátný háj byl i na starodávném Petříně (Patřín - od slova patřiti, pozorovati, zízat hanlivě hledět, či spí?e čumět. Viz název Nebozízek - v Nebo - zízat).

Atributy Perunovy byly toto?né s insigniemi Varunovy moci - blesky ?lehající z jeho osobní zbraně zvané "Vád?o Ra?" - Hadí ?ár (ohe�). Pseudovědecky nazývané, jak jinak - zcela jednodu?e kamenomlat (od slov kamen a mlátit, respektive molotok - kladivo, tedy kladivo kladiv)!

V posvátném háji na levém břehu Vltavy, nedaleko dne?ního Karlova mostu stávala jedna z jeho soch. Přičem? jeho osobní zbra� na po?ádání srá?ející hlavy v?em zemským ?kůdcům zřejmě hadími blesky, dnes zamě�ována s divotvorným mečem z konce věků, byla prý pro jistotu v?ech jistot zazděna do Karlova mostu. Skryta krypto příběhem o jakémsi cizokrajném chasníkovi s podivným jménem Bruncvík.

Av?ak... Není-li tomu tak, pak proč byl onen cizokrajný junák vpa?ován i do českých pověstí?

A proto?e není kouře bez ohně, lze téměř s jistotou tvrdit, ?e se tajemství minulosti dodnes skrývá ve jménu Bruncvík. Obsahuje toti? staročeské slovo "brůna" - bělou? (etymologicky odvozené zřejmě od slova Běruna - Pěruna, ků� Pěruna, obřadní a vě?tní ků� Perunův, té? prusý - bílý viz koněprusy). Příběh o koni Svatého Václava, jen? kopytem vykřísne z dávného zapomnění divotvorný meč, aby se v rukou svatých rukách stal příslovečně nebezpečnou rekvizitou garantující nevyhnutelnou zhoubu v?ech zemských ?kůdců. Posvátný bělou? - brůna byl rovně? obřadním koníkem svaro?ice Svantovíta (Svatého světla právě vycházejícího Slunce). Na obřadním bělou?i (brůnovi) přijede na konci věků i jediný oprávněný dědic české země, nejvy??í obě? a na?e Svaté světlo (Svanto vid, té? Svantovit), jeho? ostatky jsou chráněny na nejposvátněj?ím obětním pahorku země, skryty vě? í - Svatého Víta (Svanty Vít).

Vedle posvátného Pěrunova (Perunova) háje (poblí? míst dne?ního Karlova mostu) vlchevci zasvěcenci (té? črti, čerti - vě? tci), chovali obřadní bělou?e - brůny. V průběhu násilně vnucované christianizace, se měly zásadní informace zcela a bezezbytku vytratit do "ztracena" importovaním nepravděpodobných i romantických příběhu. V tomto případě o statečném rytíři Brun_cvíkovi.

Pova?te jen tu opová?livost: "V?em nepřátelům Českých zemí hlavy dolů"!

Uvá?íme-li jen, co v?echno by mohlo toto nenávistně-xenofobní a ?ovinisticko-populistické zaklínadlo napáchat?!

Kolik moudrých hlav by zajisté padlo ji? na samotném počátku v?eho dění jen v samotném nečeském senátě?!!

Na?těstí Perunova hromová zbra� stále le?í zcela zapomenuta kdesi v bahnitém dně řeky Vltavy a její čas se zdá být zcela rozdílný od na?eho...