Dodnes nalézáme stopy, vydávající mnohá svědectví, jež ve "zdraví" přečkala více než 1300 let. O tajemství o nichž sice lze pochybovat, ale to je tak všechno, co je dovoleno.

Nemám-li dostatek víry a sebevědomí pramenícího z pokory a poznání.

Svědectví, jež k nám hovoří o věku, jenž nám měl být zatajen naší vlastní nedbalostí, když funící sebemrskači národa byli naopak vždy "v plné polní". Na mou duši pokaždé pohotově a servilně chřestícími kapsami plnými prebend a třiceti šekely.

Zde více

PRAGA MYSTICA

© Zdeněk Patrick 1994/2006

Země Zlaté hvězdy Margity 1. díl

Není pochyb, že kolem někdejší Prahy byly oba vltavské břehy převážně pokryty lesy, lesíky i háji, za nimiž se táhly jiné lesy mnohdy hustější a obtížně prostupné. Hluboké lesy s hvozdy a ostře střeženými průseky, či chcete-li obchodními stezkami (Zlatou, Solnou, či Jantarovou). Ještě prý za dob knížete Václava se jeden takový les rozprostíral od Krče po Michli, přes Kančí (dnes Kavčí) hory směrem k Vyšehradu, tedy směrem k tehdejší Praze. Prý sám sv. Václav rád jezdil do těch hustých lesů, plných zvěře, na hony.

V přítocích rybných potoků byly pak, mezi skalami, vltavské břehy plné hustého houští a rákosí (Ulvat (kelt) - rákosí, sítí, sítiny - viz odvozeně i jméno Vltava)

Břehy byly lemovány nejen keltskými věštírnami, božišti a sídlišti, ale i slovanskýmik pohřebišti a posvátnými háji bohyně Morany (Na Morani Moranjie), či obětišti svarodžiců Peruna (Perucia, Pěrúca), Velese (Volose,Velena), či Svantovíta.

Zatímco by psarské hradiště (Psary, později Chrasten a ještě později Vyšehrad) a zejména patřínská svatyně pálila, v den pána bohů, své posvátné ohníčky avatarům, někde poblíž keltského opidia kde sídlil Pan Gorodze (Pankrác, na Zeleném líšku, Líšek i Za Líškem), poblíž posvátného háje boha Cernuna (Cernun lug - Černý luh, nedávná Černá louka, nedaleko Zeleného líšku (překrouceno na Zelenou lišku) mezi Dmiechle (Michlí) a údolní jezerní svatyní Yserka (v údolí pankrácké Jezerky s vyvěrajícím potokem Jezerkou i malým jezírkem, kam tak ráda chodila i kněžna Libuše) by plály věčné ohně.

Na počest Jezerní Paní s modrýma očima.

Pod Patřínem, nedaleko Oujezda (Újezda), v místech někdejší obce Nebovidy (dnešní ulice Nebovidská), sídlili v oněch časech obřadníci, črtové i ostatní vlchevci a védové. Nebovidové, hvězdáři, či hvězdopravci, pozorovatelé oblohy a udržovatelé obětního ohně v posvátném háji žároviště hory Patřín. Když na vrcholku dnešního Petřína lze ještě dnes "objevit" hvězdárnu (československého generála a velkého Slováka Milana Rastislava Štefánika).

Marně se snaží falzifikátoři seč jim síly stačí "usvědčit" prý typicky nečeský název Nebozízek.

Považte...Celý odvozený od německého neboger - svidřík. Nástroje, který prý hloupí Češi snad ani neznali!

Neškodně zpitoměle normalizovaný "Nebozízek" však v sobě ve skutečnosti skrývá pouze minimální stopy normalizátorské inkvizice, jež zákonitě přišla po známém pogromu v roce 899 n. l., když další vyhánění nejušlechtilejšího jádra českého národa se odehrálo se vší morbidní důsledností krátce po 28. září. 1092 a zejména po svítání 21. 6. 1621...

Postačí vytušit, že někdejší staroslovjěnské, potažmo české (nyní již jen slovenské) slovo zízat, zízá znamená pozorovat, či zírat (též žížat dnes významově, snad kvůli nepřátelství vůči jednookému hejtmanu Žižkovi, posunuto až k dnešnímu šilhat, či dokonce čumět). V "Nebo_zízať"! Do nebe zírat v místech, kde i dnes stále ještě tušíme Nebozízek, když nedaleko na úpatí Petřína byla obec Nebovidy?

Tehdejší normalizátoři v oněch místech, kde sídlili starověrečtí ostrovidové v nebo zízající, umístili slepecký ústav.

Naopak nejposvátnější vrch a obětišti stála socha svarožice Svantovida (samozrozeného Svantovíta, Sventovíta viz bha_svant (sanskrt) - zářící), zákrytného slovanského boha Slunce, zlatohlava, jenž jako syn svarožice Peruna (Pěruna, Pjěrúcia) zákrytně obhospodařoval Svaté světlo slunečního jasu (dvojbřitá sekera na roztínání blesků a ohnivý kohout byl jeho erbovním znakem. Kohout pak i obětním zvířetem).

Dnes po úsilovném snažení nešlechetných christianizátorů (glaubesbringerů, nikoli věrozvěstů) se stal ohnivý kohout již jen znamením zmaru a ohnivých požárů, proti nimž je nutné neustále bojovat...). A normalizátorský team naopak promptně dodal světce Svatého Víta.

Svantovítovo kultovní božiště se nalézalo na nejvyšším vrcholu, poblíž knížecího stolce (jenž byl ještě v roce 1142 viděn na svém místě) a obětního oltáře. Asi tam, kde dnes můžeme spatřit chrám, respektive věž Svatého Víta (Germány uctívaný mladý Říman Vít byl pro svoji víru usmažen pohanskými Římany v měděném kotli a na pomalém ohni).

Oběť žehem nazvaná Svatý Vít nebyla tedy vybrána cizozemci náhodně.

Čistě zvukomalebná podobnost se Svantovítem (Svantovidem), byla vynuceně zneužita v rámci násilné christianizace, když kníže Václav byl světcovými ostatky účelově "obdarován" některým z germánských náčelníků ze staré dobré Frankonie).

Podobnost oběti Svatého Víta s asociacemi žertvy žigom (oběť žihom - žehem), tentokráte však v obráceném gardu byla zneužita rovněž. Nicméně byl římský mladík se sympaticky znějícím titulem i jménem přijat místními domorodci jako téměř bezproblémový, neboť zákrytně svanto vít zůstal pro starověrce navždy Svantovítem. Připomeňme si v této souvislosti, že nejvyšší vrcholek, kde žreci prováděli žertvu žehem (žegom, žigom), jenž byl po dlouhý čas někdejšími pamětníky nazýván pahorek židži (žigi) se stal jedním z "úhelných" kamenů tvořících mystický základ chrámu Svatého Víta. Nejposvátnějšími z posvátných míst.

Tak zůstala svatá místa smluvně navždy nedotčena a stejně posvátná jako kdysi.

Pro každého z nás. Bez ohledu na vyznání...

A ještě posvátnější. neboť tak bylo určeno...

Poznámky pod čarou

Perun (Pěrun Běrun) - Svarožic (Svarodženik - Samozrozený) Hromobijec, syn Svarogův, hlavní božstvo prý zejména na Moravě a Slovensku (viz staroindický Varuna). Společně se Svarogem (jindy Velesem) a Svatým světlem svarožicem Svantovidem (Sventovít) tvořily Triglava. Trojjediné slovanské božstvo, jež bývalo rod od rodu, kmen od kmene, personálně různě obsazeno (Perun mohl být u některých kmenů, či rodů nahrazen např. Velesem, když naopak Radegast mohl naopak plnit tutéž funkci jako Triglav). Přestože na mnohých místech naší vlasti převažovalo uctívání Velese, Perunovy modly nebyly vzácností. Vzhledem k různorodosti slovanských předků, kteří přispěli do naší genetické vybavenosti. Perunova modla byla např. (Na Slupi, nebo na Peruci viz dnešní ulice Perucká, či Perunova) v posvátném háji údolního potoka Botiče. Pod Slunečním vrchem zasvěceným obřadům Slunce (účelově obměněný na někdejší možná Vlčí bránu. V místech současného sv. Apolináře, jenž opět připomíná předkřesťanskou tradici Slunečního vrchu.

Viz podobnost se slunečním bohem Apollonem), nedaleko, respektive hned naproti Vyšehradu. Další Perunova modla mohla být viděna, roli patrona spravedlivého soudu, na soudním poli (u kostelíka Sv. Pankráce, nedaleko Vyšehradu) poblíž dnešního Soudního náměstí na Pankráci, ale i ve svatyni nedaleko Karlova mostu - na levé straně Vltavy. Přičemž chrám sv. Mikuláše na Malé straně rovněž cosi skrývá.

Perunův posvátný háj byl i na starodávném Petříně (Patřín - od slova patřiti, pozorovati, zízat hanlivě hledět, či spíše čumět. Viz název Nebozízek - v Nebo - zízat).

Atributy Perunovy byly totožné s insigniemi Varunovy moci - blesky šlehající z jeho osobní zbraně zvané "Vádžo Raž" - Hadí žár (oheň). Pseudovědecky nazývané, jak jinak - zcela jednoduše kamenomlat (od slov kamen a mlátit, respektive molotok - kladivo, tedy kladivo kladiv)!

V posvátném háji na levém břehu Vltavy, nedaleko dnešního Karlova mostu stávala jedna z jeho soch. Přičemž jeho osobní zbraň na požádání srážející hlavy všem zemským škůdcům zřejmě hadími blesky, dnes zaměňována s divotvorným mečem z konce věků, byla prý pro jistotu všech jistot zazděna do Karlova mostu. Skryta krypto příběhem o jakémsi cizokrajném chasníkovi s podivným jménem Bruncvík.

Avšak... Není-li tomu tak, pak proč byl onen cizokrajný junák vpašován i do českých pověstí?

A protože není kouře bez ohně, lze téměř s jistotou tvrdit, že se tajemství minulosti dodnes skrývá ve jménu Bruncvík. Obsahuje totiž staročeské slovo "brůna" - bělouš (etymologicky odvozené zřejmě od slova Běruna - Pěruna, kůň Pěruna, obřadní a věštní kůň Perunův, též prusý - bílý viz koněprusy). Příběh o koni Svatého Václava, jenž kopytem vykřísne z dávného zapomnění divotvorný meč, aby se v rukou svatých rukách stal příslovečně nebezpečnou rekvizitou garantující nevyhnutelnou zhoubu všech zemských škůdců. Posvátný bělouš - brůna byl rovněž obřadním koníkem svarožice Svantovíta (Svatého světla právě vycházejícího Slunce). Na obřadním bělouši (brůnovi) přijede na konci věků i jediný oprávněný dědic české země, nejvyšší oběť a naše Svaté světlo (Svanto vid, též Svantovit), jehož ostatky jsou chráněny na nejposvátnějším obětním pahorku země, skryty věž í - Svatého Víta (Svanty Vít).

Vedle posvátného Pěrunova (Perunova) háje (poblíž míst dnešního Karlova mostu) vlchevci zasvěcenci (též črti, čerti - věž tci), chovali obřadní bělouše - brůny. V průběhu násilně vnucované christianizace, se měly zásadní informace zcela a bezezbytku vytratit do "ztracena" importovaním nepravděpodobných i romantických příběhu. V tomto případě o statečném rytíři Brun_cvíkovi.

Považte jen tu opovážlivost: "Všem nepřátelům Českých zemí hlavy dolů"!

Uvážíme-li jen, co všechno by mohlo toto nenávistně-xenofobní a šovinisticko-populistické zaklínadlo napáchat?!

Kolik moudrých hlav by zajisté padlo již na samotném počátku všeho dění jen v samotném nečeském senátě?!!

Naštěstí Perunova hromová zbraň stále leží zcela zapomenuta kdesi v bahnitém dně řeky Vltavy a její čas se zdá být zcela rozdílný od našeho...