Na svém hradě stojí, kolkol zírá,
?ehnajíc své rámě rozprostírá,
vidí budoucnosti slavné věky,
králů purpur, ocelové reky.
Vidí v nebes báň se vznést.
Česká kmene ratolest,
vidí, jak to ode moře k moři
národové jí se v prachu koří.
Ale ach, co dále zřela,
zamlč, má du?e, krev bys vyslzela.
Tu strast, krve proudy a po?áry;
Ach! A národ polo?en na máry,
za ?iva, ach pochován,
nebo? z tisícerých ran
vylil hrdinské své krve proudy,
je?tě ?iv, a mocné jeho oudy.
Kně?na volá: "Zatluc na své hroby,
rode statný! Vidím slavné doby,
prapor věje, pluky bohatýrů
táhnou v boje svaté, v boje míru;
?ádný po?ár, ?ádná krev,
přece vstal zas český lev.
Vzhůru! palmou věnčí se mé plémě!
?ehnám na věky tvé krásné země!"
Vzhůru, ?eny, panny! V?dy? duch Páně
v útlou pannu vstoupil v Orleáně:
Noste vy teď oryflámy zlaté,
kdy? jdou mu?i v boje ducha svaté!
?enou zalo?ena vlast,
?eny a? zas hájí vlast.
Proto? vstaňte v novočeském ránu,
Blaník otevírá ji? svou bránu.
Úryvek z básně Slavné ráno.
Bo?ena Němcová, Sebrané spisy IV., 221.
Právě uplynulo 100 let od vydání této básně.
Den mluvících kamenů
