Tatula, nědejší pupek světa, se podobně, jako Perperikon, připomíná v souvislosti s tráckým (viz Thrakie, čti Drakije, Dráčie) pěvcem a antickým hrdinou Orfeem, protagonistou výpravy za zlatým grálem Starého, dávno zmizelého světa...

... Cesta za Zlatým grálem Starého světa

©Zdeněk Patrick, Praha 2015

TATULA (Татулa), asi 15 kilometrů východně od Mamčina gradu (Момчилград) Dráčije (Drakije), dnešní Bulharsko.

Tatula se podobně, jako Perperikon, se připomíná v souvislosti s tráckým (viz Thrakie, čti Drakije, Dráčie) pěvcem a antickým hrdinou Orfeem (Orfeus). Tatula je rovněž považována za možné božiště (svatyni, světliště, светилище ), jež bylo zasvěceno Dio_nýsovi. Zde v souvislosti s legendou o tragickém setkání polobájného Orfea s dráckými ženami. Orfeus, Apollónův syn (říká se, alespoň zlé jazyky tvrdí, že jen synem prostého říčního boha Oiagra) a Múzy Kalliopé, však toto setkání do své nejdelší smrti již nerozdýchal. Vnuk bohyně Léty (Latony), synem bájného slovanského vládce Jara (Jury, Jaryly)?

Jak je to jen možné? Zdá se, že legendy a báje si dovolují až příliš. K nesmírné nevoli strážců ideových hodnot.

Legendární slovanský kníže Jaro a Apollyón v jedné osobě? Dovoluji si poznamenat, že slovanský kníže Jaro (Jura) bývá zobrazován v povoze taženým lvi (lev /lion)

Я Р О - Л И О Н

А П О - Л И О Н

А P O - L I O N

Lev, jehož mohutná hříva značí paprsky Lady Zarjy (Záře), jež je korunou Pěrunovou, neboť koronou samého Slunce. Krášlící, v českých pohádkách, Děda Vševěda zlatými vlasy. A v této konstelaci je Jaro (Jura, životný) Perunicem (Princem), synem Pěrunovým a zároveň vyšným vlchevcem Dažbogem (Daj_boh, Dadž Bog).

Orfeus je zároveň známým účastníkem tisícera modifikací výpravy Argonautů do Kolchidy. Výpravy za Zlatým Rounem. Stále ještě v čase válečného střetu s unikátními vetřelci útočícími proti Trojímu světu (Tro_Javi). Když po planetárním kataklyzmatu a zničení Severije (Da Arije / Hyper Boreje) bájný kníže Jaro (Jura, životný) řídí záchranné akce a vede předky Vindones / Venedů / Slovanů z mrazivého pekla na jih. Simultánně pronásledujíce příčinu všeho nedobrého: Černého Idola, až do jeho doupěte, kde jej zahluží. A celé rozsáhlé oblasti dnešního Černomořského pobřeží podléhající, v jistém časovém úseku, moci kultu Černého Hado Draka - V Sauromatií, D(r)ákiji a Dračiji (Plazo Dračíjí), hodlá přetvořit v Kult sluneční.

V této možné souvislosti uvážuji značné pootočení planety při katastrofě roku 22 350 př. n. l. Tehdy se zcela změnily zeměpisné souřadnice míst, tedy i myšlená poloha Slunce v zodiaku (Zvěrokruhu). Výsledně... Pupkem světa přestal být ten původní, aby se pro příště staly novým pupkem světa jiné božiště - Delfy. Tentokrát u Středozemního jezerního bazénu. Ale které "Delfy" zasvěcené kultu Hada Temnot, byly ty původní? Ty, pod nimiž se svého času, ve svém doupěti skrýval nebezpečný had s dračí hlavou - Pythón?

Kde?

Velesova kniha tvrdí, že "při železném lese, kdesi u Černého jezera". Připomeňme si, že Kolchič (Kolchida), s ukrytým létajícím Zlatým beranem (viz kapitola Zlaté rouno?), se nalézala na protějším východním pobřeží jezerního bazénu (po zatopení slanými atlantickými vodami nazývaného Černé moře.). Vlastně na západ od Kavkazu. Proč ale hovořím o Zlatém rounu, létajícícm přístroji legendárního protagonisty, které hlídal nikdy nespící drak, omotaný kolem stromu života? (možné "hvězdné bráně"?) Nemohu jinak, než v této souvislosti opakovat dávnou vyšehradkou legendu o návratu "Vítěze". Bájný slovanský kníže Jaro Rudé Slunce (zákrytně Lev - Lion) totožný s řeckým Apollyonem a možná i Apollyonem, legendárním vládcem propastí z Janovy Apokalypsy - tedy v období možného Jarova návratu v čase.

Zbývá již jen odpověď, kde se nalézalo možné doupě Černého Idola, o němž vypráví nejen Koledova a Velesova kniha.

Byl jim Perperikon, či nedaleká Tatula v Dračii, relativně nedaleko Velkého jezera ( dnes Černého moře)? Odkud Černý Idol ovládal Sauromatii (Plazo Dračiji) i rozsáhlé oblasti dnešního Černomořského pobřeží? Když Kolchič (Kolchida) i části Kavkazu podléhaly, v jistém časovém úseku, téže moci Černého Hado Draka? Aby kněžky Dračice / Pythie, co Černí papežové, určovaly nerovný běh věcí veřejných.

Orfeus, stále hluboce tesknící, nebyl zřejmě pro záchranné přesuny prakticky upotřebitelný. Aniž vládce Apolyon / Jaro zvažoval možné komplikace Dionýsových slavností (bakchanáliemi byli nazvány až Donátory římských loupeživých laptí...), když pověřil Orfea vládou v Makedonie, Dračii a Sauromatii. S cílem nenásilné proměny zde zažitého temného Pythónova kultu v kult ryze Sluneční. A tak se i stalo. V Perperikonu zcela určitě. Jistě k velké nelibosti na prebendách užívajících si někejší VIP čarodějů i samotných Pýthii, co podkladek temných věků příštích.

Snažím se, v souladu se zpětnou (reverzní) a porovnávací metodikou, pochopit zásadní děje, byť s velkým rozptylem dat, směrem k roku 17 570 př. n. l., do času, kdy možná na této planetě přebýval božský Herakles a Usirev, nebo ještě dále, než jen k mayskému roku 14 471 př. n. l., kdy: Nadešel den smrti a dospělí odešli do kraje Mictlan".

Nechám na vážených čtenářkách i čtenářích, aby sami posoudili je-li vůbec možné, aby místa Perperikon a Tatula (v dnešním Bulharsku) byla, v časech Starého světa, tedy před planetární katastrofou, středobodem uctívání a svatyní obávaného hada s dračí tlamou? Vybudovanou nad jeho (Pythonovou) podzemní pevnosti. Aby i celá okolní oblast byla dodnes černými mágy do omrzení nazývaná Thrakii, jakkoliv Slované vědí že Dráčijí (Drakií a Dakií). A Sauromatiíe? Zemí dračích Hadů (Gadů, účelově, tedy ideově, vybrebentěno na Gotty atd...).

Výprava za Zlatým Jarovým rounem (Létajícím Jarovým přístrojem) musela proběhnout určitě až po roce 22 346 př. n. l., kdy na kdysi subtropickém severu ještě nedávno trápily lid neustále tmy, velké zimy a nebývalé sněhové bouře. Když rudě prosvítající Slunce bylo možné poprvé spatřit, mezi těžkými mračny, nejdříve čtyři roky po kosmické havárii Země. Jakkoliv i zde brzy objevím jisté komplikace s místem i časem. Jen si dovolím poznamenat, že podrobněji se zabývám Argonauty v jedné ze svých právě připravovaných knih.

Nyní krátce pohovořim o návratu, Jakkoliv bych ze všeho nejdříve rád, v souladu s časovou příčinnosti, cvičně zahájil výpravu za Zlatým rounem, leč v časech dávnějších, ve kterých probíhal boj o Trojí svět (Tro_javi) s dopady, které se projevily ve své tragické mohutnosti nejdříve až po roku 10 463 př. n. l.

Proč se vlastně odvažuji časově řadit dávné eposy a polomýtické příběhy i tzv. mýtické události? Pouze jsem si ustanovil přesně nepřesný pevný bod, skrze nějž odvozuji posloupnosti možných dějů, při porovnání s EU studií Y_chromozómu s časováním Velesovy knihy, s archelogickými poznatky i údaji slovanského kalendáře (z pera pana Lavašova).

A co pak udělám s pevným bodem a ustavenou posloupností? Posuzuji, jak a zda vůbec jej lze, byť s jistým rozptylem posouvat, či naopak.

Takže se nejspíše v dostatečně velkém časovém Intervalu 22 346 - 17 500 př. n. l. utajeně vydávám (ve zcela jiném příběhu) ve stopách Argonautů. Ano přesně tam. Na cestu za zlatým grálem té dávné doby neobyčejných, až pohádkově vyspělých technologií.

Uvažuji-li rychlost zvláštní reaktivní lodice Argo, řízené nikoli kormidlem, nýbrž frekvencemi Orfeovy "Harfy"... nikoli nišší než 50 - 90 km / den, navíc pochody neznámým terénem, s lehkou lodí na bedrech cca 30 km / den, včetně vynucených zastavení, pak lze uvažovat více než deset let potřebných k návratu do výchozího bodu. Přičemž čas Orfeova návratu do Perperikonu, přesněji na Tatulu, odvozuji ze směru, kterým se zbývající Argonauté vydali při svém útěku z Kolchidy. Směřovali, nikoli na Hélespont, nýbrž rovnou za nosem: Tentokráte na druhou stranu jezera (Černého moře) k ústí Isteru (Dunaje) a po Dunaji dále na Západ. Předpokládejme, že Orfeus, tak jako již dříve Herakles, opustil výpravu v ústí Dunaje, odkud se jeví Tatula "co by kamenem dohodil". Aby se konečně v klidu oddal svému velkému smutku a stezku po Eurydice.

A hle natěšené Thrácké (Drákijské) kněžky i domorodé ženy, vítají hrdinu ve vidině spojení oslav návratu slávného pěvce s oslavami na počest jiného božského Titána - Dionýsa...

Zatímco Argounuté již ochuzeni o Orfeovu přítomnost pokračují podle jedné logické verze dále proti proudu Dunaje, podle jiné verze podél pobřeží Dráčije. Směrem k Helespontu. kde je v té době marné očekávat hladké proplutí do stále poloprázdného Středozemního bazénu.

Za Orfeovo rodiště je tradičně považováno povodí řeky Maricy (Někteří ji, v zájmu všestranné vzdělanosti, nazývají Hebera, Heberos). Rodák z Thrákie (Drakie, Dračije - Bulharsko) zahynul prý na mýtině v Rodopských skalách, kde jej začaly trácké ženy kamenovat, celé vzteklé, že si jich nevšímá a stále si jen stále zoufá po své milované Eurydice. Avšak, když se kameny, samým dojetím nad Orfeovým zpěvem, zastavovaly v letu, nezbývalo rozlíceným dračicím, Pýthiím i rozvášněnému davu opilých žen, jej vlastníma rukama roztrhat. Jeho hlavu a lyru poté hodit do proudu nedaleké řeky Maricy.

Kdo ví, jakých že oslav, či spíše "bakchanálií" se vlastně Orfeus zúčastnil?

Bakchanálie jsou ryze římské variace (boha Bakchuse), páchané v souladu se vzpomínkami na někdejší řecké, ač národopisné správné, o to nezřízenější oslavy k poctě boha Dyonýsa. Podstatou byly, mimo nadměrného požívání vína ničím nevázané orgie vrcholící až v orgaistickou perverzi zcela opilých kněžek i žen z lidu, při níž se muži mezi sebou chovali o to hůře, aniž byla zoofilie, či pedofilie výjimkou. Jak nabýval nevídaný sexuální rej na intenzitě, byla mezi tyto "oslavující" zhýralce vypuštěná zvěř. Ta byla nastalým běsněním "oslavujících" zděšena a snažila se uprchnout. Chycená mláďata byla kojena lidskými matkami, ostatní zvěř, zdráhající se vůli Dionýsova kultu, byla roztrhána za živa (spargmosai) a požívaná v syrovém stavu (omofagia). Utržené hlavy, vytrhané vnitřnosti...

Jakkoliv v časném, mám na mysli původním Dionýsově kultu, až tolik perverznosti snad nebývalo. Přesto si nedělejme naděje, že zdráhající se a ženám odporující Orfeus dopadl lépe, než již zmíněná zvěř.

Obávám se, že jeho utržená hlava si v proudu řeky Maricy nebroukala ani jeden veselý tón. Pokud vůbec. Aniž tklivě pěla ve vlnách, jak šetrně tvrdí řecká mytologie.

Lze-li z téhož odvodit, pak jej (Orfea) opilé ženy, ale i mužové - v čilém orgaistickém reji krutostí z nějakého důvodu, snad druhové odlišnosti, nepovažovali za lidský druh, neschopný se oddávat se "rozpustilým" sexuálním radovánkám, společně s opilým a šílícím davem. Aniž byly, kdy vzpomínány smuteční tryzny nad jeho zbývajícími ostatky.

Snad není tajemstvím, že slavný, téměř bájný operní pěvec, služně prý ovládající i hru na lyru, byl ve skutečnosti Titán. Podobně jako nedaleko bytující bůh severního větru Boreas a jeho synové, tak jako ostatně i bůh války Áres, aniž zapomenu na bohyni Léto, tak i Pěruna, Vesměs bytosti tělesně jinak vystrojené, k úžasu domorodého lidu. Okřídlené, v nohách méně ohebné, nemajíce kolen. Odvozeně snad i odlišného způsobu rozmnožování. Když i... Kdo ví, jejich čas pro rozmnožování mohl být přesně vymezen časovým intervalem, podobně jako u převážné většiny tvorů na této planetě, která vesměs nevěří na televizi a liché trockistické faš_propagandě.

Pokud se kdy něco podobného přihodilo a nejedná o pozdější manipulace s mytologií, pak se nelze divit, že se takový tvor zdráhal, neboť nemohl být odvozeně mocen, aniž chuti, se spojit s dcerami lidskými. Chtivými sexu s tak vyjímečně exotickým tvorem.

Nebo...