Je-li možný průnik světa živých a mrtvých? Zda-li jsou lidskému duchu přiřčeny i takové fyzické dannosti, které nad všechna pomyšlení, za zcela zvláštních okolností, umožní nejen nahlížet v obojím směru? Skrze zdánlivě nepřekonatelné hranice nebytí? Při neobyčejném propojení se světem živých bytostí. S možností ve vzájemné toleranci společně komunikovat v rozlišení, co je fyzické, co astrální?

Zářivá světla Acilut 3

© DMK 1996

původní vydání © Devátá kniha setkání

život po životě, nikoli reinkarnace, je činorodá duchovní příprava na další zrození do Země. Příprava nikoli bezcílná, nýbrž hodnotící minulé, řešící budoucí. Příprava, která odpovídá zaměření i úrovni minulého života. A ti, co se hlásí k odkazu Krista, mají pomáhat, vést nezkušené, či tápající v životě. Nikoli smýšlet a schvalovat zlo. žehnat zabíjení, v rámci posílení vlastní moci, podepřené berličkami vlastnoručně vyrobených dogmat všude tam, kde se jim nedostává přirozené autority.

Mohu vyprávět dlouhý a smutný příběh, který měl jeden ze svých počátků v jednom z pražských domů, v čase "pražského povstání". Zbyl jen havloidy zdevastovaný, dnes v mizerné náhradě betonový pomníček, se jmény, střelami dum - dum "popravených" obyvatel zmíněného domu. A právě k prvnímu jménu na pomníčku lze s určitostí výše i níže zmíněnou úvahu s čistým svědomím přiřadit. Odvozeně lze potvrdit: Ano, za jistých, zcela vyjímečných a neopakovatelných okolností, je taková komunikace skutečně možná. Aniž zbyla jistota, zda přinesla kýžený výsledek a soulad.

Aniž je možná jakákoli vzájemně, s váženými čtenáři, sdílená jistota.

Vyjma zvláštně osamocené jistoty, že lze...

Postupem času dům i jeho obyvatelstvo stárlo a odcházelo, aby i z původních cca válečných a poválečných 50 dětí, jimiž dům životně vzkvétal, zbyl jen neutěšený soukromý majetek, prost veškerých lidských vzpomínek i těch dětí. Tedy zcela bez příznaků života. Tak, jako v mnoha jiných, kde se usídlila zbabělost a cizorodá, odvozeně zhola nelidská licoměrnost.

Je mi pět let. Prožívám nádherné dětství v činžovním domu, kdesi na periferii Prahy. Právě vbíhám do domu, beru schody po dvou. již jsem v přízemí:

Je to dobré, není tu. Cítím úlevu. Prosmýknu se, přidržujíce se zabrádlí, na další schodiště. Mé neslyšné hupky dupky a již jsem na druhém schodu.

"Čekám na Tebe", slyším opět a zatrne mi. Setkání s ním je mi vždy krajně nepříjemné. Nejsem strážce ztracené brány, aniž mám odvahu splnit jeho jednoduchý požadavek. Nemaje chuť se zaplétat do vynuceného rozhovoru s dospělými. Odvahu i dostatečný slovník. Otáčím se, ale i tentokrát na mne čekal V. L. s plnou parádou: Protější domovní stěna zcela zmizela a já hledím do širého a hlubokého vesmíru, v jehož popředí byl stín, který mne oslovil. Nedělám si hlavu s tím, co právě vidím. Dělat si ji budu, až jednou budu starým mužem. Nikoli nyní.

Přesto vím, že zásadní odpověď, odkud V. L. skutečně přichází, právě dostávám: Vidím tytéž kosmické prostory, skrze něž jsem procházel v odpočinkovém čase mezi dvěma úrovněmi "příprav" na nový život. Když jakkákoliv moje otázka se setkávala s okamžitou, v mé mysli sublimující, odpovědí. Tak, jako ostatně nyní.

"Dnes jsem tu naposled, déle mi již nepovolí zůstat, splň konečně, co jsi mi slíbil. Vždyť to není tak složité. Jen řekneš mé paní: Pozdravuje tě Venouž. Ona už bude vědět."

V ten moment neřeším, neboť vím, kdo jsou ti "Oni", kteří déle nepovolí zůstat. Během svého života se s tímto fenoménem setkám ještě několikrát.

Jemu se to lehce říká. Kde však vzít nejen odvahu dětsky vybafnou na cizí ženu, že ji přináším pozdrav z onoho světa. Od jejího Němci střelami dum - dum popraveného manžela, ale i odvahu, či zejména bohatší slovník obhájit svůj nechtěný vstup. Je mi jasné, že když se jednou odvážím a oslovím tu ženu, velmi těžko budu svým dětským jazykem vysvětlovat dospělému, že jsme se oba kdesi, při světlech acilut, tedy v holé neurčitosti, míjeli: Já na tento svět, on na onen. To si myslím a je mi jasné, že stín rozumí.

Udělej to prosím, déle již tu nesmím zůstat. Bez toho mi povolili příliš. Buď zdráv.

Hluboký vesmír i stín zmizel a já opět vidím jen kroužkovanou malbu na zdi, kde visí, jako obyčejně, bílá vývěsní skříňka se jmény obyvatel domu. Sestupuji se schodu a jdu si sáhnout na zeď a vyzkoužet její pevnost. Ano je pevná a zhola neprostupná. A já se k témuž budu v průběhu času vracet. Tak jako k otázce: Jak je možné, že byty, i jejich obyvatelé, skrytí za pevnou zdí zmizeli. Tuží ti za zdí tyto proměny? Prozatím přijímám tuto skutečnost, která ovlivní můj celý život, skrzeva utrpení mých blízkých, zhola pragmaticky. Připomínám nepříčetně cizokrajně mstivým lidovým komisařům, že zhola nevinných a nic netušících. O to zákeřnější akt ataků, pro něž není nižádné omluvy. Připravte se cizí cizinci. Jsme zde a příjdeme opět, neboť toto je naše rodná země. Svatá země Česká.

V tomtéž okamžiku, kdy náhled skrze dimenzi mizí, se rozevírají domovní dveře a je jasné, že přichází trapná chvíle:

Někdejší manželka stínu z rozhraní světů. Odvážím se zamektat svůj "dobrý den". Na to ostatní mám, jako mnohokrát předtím, opět sucho v krku.

Mladá žena, jak si pamatuji: Blond vlasy, bílá halenka a krátký kožíšek, na pozdrav smutně odpoví a míří k bytu číslo 1., kde žije s matkou někdejšího důstojníka Československé armády, který byl zastřelen, společně s několika dalšími obyvateli domu, na nedaleké zahradě. V souladu s rozhodnutím německého polního soudu, za účast na pražském povstání.

Vím, že konečně musím nalézt odvahu a ženu oslovit. Opakuji: "Dobrý den, pozdravuje vás Venouš?" až mne zamrazilo. žena se překvapeně obrátila: "Co jsi to říkal?"

Opakoval jsem vzkaz a bylo jasné, že tak lehce neuniknu. Ano, již jsem vlečen do přízemního bytu, jenž je i se starou matkou V. L. ku pomoci. Pojď si poslechnout...

Ano, podle očekávání: po kolikáté již opakuji "prý jednoduchý vzkaz", který sice udělal dojem na mladou paní, nikoli na ženu starou a zřejmě ryze praktickou.

Mladá paní staré šeptá, že je to tajné domluvené znamení mezi ní a jejím manželem. Netuší, že cokoliv si pomyslí, okamžitě vyvstává v mé mysli.

"Ty mu snad věříš? Vždyť jeho matka je Slovenka a bůhví, co je zač", šušká stará paní, která mne pak celé roky z okna svého přízemního bytu zamyšleně pozorovala. již nikdy jsme spolu nepromluvili. Jen se tiše dívali. A jednoho dne, když se naše pohledy opět setkaly, jsem věděl, že stará pani již ví.

Takhle o mé mamince nesmíte mluvít! A vůbec, chci jít pryč, dožaduji se. Nemám chuž nikomu nic vysvětlovat a již vůbec nikoho přesvědčovat. Můj někdejší argument, že je celý záměr se vzkazem neuchopitelný, aniž sdělitelný, se ukázal přeci jen nejpravdivější.

Ženy se vyptávají, ukazují skupinovou fotografii, abych ukázal na podobu svého náhodného partnera při rozhraní světů. Znám jej, ale i z jiné fotky, avšak tam odkud jsem přišel, se vypadá úplně jinak. Je to jiný svět. Marně vyprávím, že jsem nechtěl na nic podobného přistoupit, ale jen plním opakovanou prosbu stínu V. L., abych předal vzkaz. Chci mít konečně klid. Aniž jsem prozradil, že k prvnímu setkání došlo v den popravy, či krátce poté, zatím co já jsem v té době byl ještě ve své mamce. Narodil jsem se až za dva měsíce. Abych prožíval drama polního soudu na dvorku po druhé:

Z vyprávění otců, kteří masakr přežili, díky odvaze mé slovenské maminky.

Ženy očividně chtějí ode mne více, než mohu. Dožadují se důkazů v příběhu, který je těžce sdělitelný. neboť naprosto neuchopitelný. Nicméně neodlučný průvodce mých životních průšvihů i jistot.

Chci pryč. Je mi dle očekávání nejtrapněji a nejbídněji v mém krátkém životě. Slib jsem však splnil. Jsem volný. Na celý život mi však navíc zůstala nesmazatelná a stále čerstvá vzpomínka, že komunikace mezi dimenzemi je tak jednoduše prostá. Avšak stále zůstávám s velkými pochybami, zda ve prospěch zúčastněných.

Snad s jedinou zásadní myšlenkou:

"Jakákoliv válka, jakékoliv násilí, jakýkoliv podraz, je ve vztahu k našemu světu, z pohledu tamnějších míst, odkud mnohé přichází a kam vesměs všichni odcházíme skládat účty, zcela absurdní a zhola nesmyslný.

Za to Vám ručím!