Nikoli proto, že bych sdílel názory G. Sidorova vycházející z jiných, zcela specifických sovětizovaných podmínek, nýbrž jen proto, že mohu i z jiných pramenů posuzovat své nálezy, v čem jsou jiné, či naopak v souladu se všeslovanskou mytologií o Provi, Javi a Navi... Vybírám zvlaště ty myšlenky, které jsou mi povědomé a česky blízké, neboť z pohledu všeslovanských hodnot mohou být zvláště ty ruské, velmi přínosné. Ačkoliv ty české nikoli méně. neboť téměř zpoza opačných hranic slovanské rasy. Hranic, za nimiž zdávna nabobtnávají velmi podivné nauky i o to podivnější uskupení, prosazující neuvěřitelné, logice věcí lidských odporující doktríny.

© Zdeněk Patrick Praha 1984/2013

Pokud "Niklotova závěť" hovoří o čistém (svatém chrámu), kde hoří neuhasitelný oheň, kdysi zapálený Pěrunicem Dažbogem, jsem hotov a to jsem také učinil, přečíst cokoli. Jestliže pan G.Sidorov hovoří o Alpském chrámu s chladným ohněm, jsem pro ten krátičký okamžik ochoten i připustit, že se jedná o shromaždiště temných stínů zrozených v Navi, kolem něhož (chladného ohně) se shromažďují ke svým válečným poradám s temnými stíny jejich pozemští tvarové i nanejvýš servilní otroci, nemající již vlastní vůli.

Ptám se sám sebe: Je snad dnešní pochmurná reality show o něčem jiném?

Vlastně mne nezajímá, kam se podělel chrám s věčným Daž?bogovým ohněm a nikoli jen všeslovanský Dažbog, řečený Tarch, Dajboh, či Bohdan atd...), jenž přinesl lidstvu oheň poznání veškerenstva, aby jej jeho vlastní manželka Mořena Svarogic (Svarogovna, čili dcera Svaroga a zároveň i matka některých slovanských rodů.), známá z českých pohádek, co modrooká a černovlasá krasavice Večernice (za mých mladých let Venuše, vídaná na západní obloze v časech zimních.) svázala svými kouzly a za asistence šedivců Kostějů, zvláštní magií připoutala ve skalách Kavkazu.

V této krátké chvíli se rozpomenu, že na smrt poničeného Dažboga, při svých toulkách Zemí, nalezla Džíva (česky živa), jeho budoucí (třetí) choť i zachránkyně lidského rodu, aby jej odnesla do Svargy (nebes, Universa), kde o něj láskyplně pečovala.

Zdá se (pohybujeme stále v legendách), že G. Sidorov bezpečně ví, ale my také, že létající chrám s věčným Dažbogovým ohněm i létající Zlaté město (Altyn gorod), v čase nejsurovějšího vyvražďování západních Slávů, odvozeně i v čase stejného nebezpečenství naddunasjkých Venedů / Slovanů, zdávna sídlících po levém i pravém břehu Moravy, se vznesl do nebeských výšin a odplul nikým nepozorován, do bezpečného úkrytu, jenž má být kdesi na dalekém severovýchodě.

Franko - németh hordy raketýrů, nemajících dosud (v té kritické chvíli) vlastních historických vzpomínek i očekávatelných sociálních vazeb, neboť janičáři bez přirozené vlasti, s nimi později i jejich náčelník Karel Zveličený, jakož i pohanský barbar Jindra Ptáčník, usilovně pátrali, shromažďujíce lehce i hůře dostupné slovanské legendy. Není jisté, zda mezi jinými i o chrámu s věčným ohněm. Spíše informace o chrámech se zlatoryzími idoly Krasiny, či jinačí slovanské legendy, nejlépe v ryzím zlatě provedené. Co víme bezpečně, na podkladě Bojov Arijských legend o venedském / slovanském městu s tisíci zlatými věž emi a zlatými kopulemi, o zemi, kde není problém o ryzí zlato doslova zakopávat, vznikla mezi barbary neuhasitelná touha, okamžitě bájné slovanské eldorádo co nejrychleji objevit a místní Indiány zcela oškubat. Slovanští Bojov Arijové (z Bojov Arije - Boiowarie, Bawarie) na dotaz, kde se zlaté město Venedu / Slovanů nachází, ukázali po pravdě: Na severovýchod. Bohužel, přesně tím směrem od Bojov Arije ležela i Neklanova Praha. Drzý Neklan a jeho jedna jediná vyšehradská věž s kupolí z ryzího zlata. A hle: juž přicházejí násilnické hordy raketýrů s logem "Ach... das ist doch eine unsere goldene Prag". Ale to jsem asi předběhl dobu: neboť v té době pražská hoch němčina vlastně vůbec neexistovala. Objektivně ani nemohla. Jen v podobě zlatého germánského kulturního pokladu: přepisu biblických textů v klasické "Gotštině". Viz ukázku:

audio ukázka zlatého fondu ryzího germánství: Gotijského jazyka.

audio MP3 (474 kb)

celkový čas snímku: 01:07 min

Někde v minulosti se stala vážná chyba! Pokud se dějí, nejen tyto malinkaté podvůdky s dějinnými skutečnostmi, nelze od jevropánů očekávat nic dobrého. "Od zlého raději co nejdál", říkávali naši moudří předci.

Takže, aniž si nyní řekneme více, než by si nevlídní potomci raketýrů a jejich stejně nevlídní spojenci, ze země Temných stínů, žádali, prozkoumáme společně s panem G. Sidorovem možné alternativy. Mým problémem je, jako vždy, časování událostí. Ačkoliv tuším, že se právě pohybujeme v relativním čase Pěrunova syna Dažboga, jehož matkou je Lada. Je prý i matkou vrcholné všeslovanské duchovní inspirace Koledy (rusky Koljady). Lada je, dle prastaré české tradice, ženou Pěrunovou, v perzonifikaci Zarji (Záře, Sluneční Korony). Přikláním se, ovlivněn Velesovou knihou, k názoru, že Koleda, Koloděj (rusky Koljada) - byl synem první Dažbogovy ženy Maji Zlatogorky. Odvozeně Pěrunovým vnukem (tedy bez nároku na titul Pěrunic), jehož narození starověrečtí Slávové každoročně slavili 21/22 prosince, přesněji v den zimního slunovratu. Byla snad i Mája Nyjovna Zlatogorka Ladou?

Jakkoliv jiné zabíhavé verze hovoří o Ladě, jako o ženě nejvyššího Svaroga, či dokonce Roda, mám za to, že česká verze je pravdě nejblíže. Navíc se domnívám, že Pěrunikou (manželkou Pěruna) - Ladou, byla ve skutečnosti bájná Titánka Léta (lat. Latona), domovem v Severiji (Da Ariji, či Hyper_Boreji). Matka bájného slovanského knížete Jara (Jury, řecky Apolyona.). Ano... Je to velmi složitě upletené vyprávění, který se právě, alespoň z části pokouším rozplést.

Začínám nejdříve pátráním, která z výše i níže uvedených dam je pověstná "Hvězda všech českých Slávů - Hviezdoslava". Pěrunica se zlatou hvězdou na čele, která, po zkáze Severije, nalezla asyl v městě Iuno (Heliopolis) a egyptská mytologie ji zná, jako božskou sestru a manželku Usireva. Přesněji, co bohyní E_Set (Sídlo bohů; ze známého nejsevernějšího sídla bohů.). Jak napovídá titul Hviezdoslavy "pěrunica" (odvozeně princezna), je takto titulovaná bohyně, bez jakýchkoliv dalších pochyb, dcerou Pěruna, tedy sestrou Dažboga a tetou mudrce Koledy. Odvozeně Jarovou sestrou: A nemohu si opět pomoci: patronkou Svaté Rossie, Tarou. Něco mi tu však nesouhlasí, pátrám dál.

Nyní zpět k Ladě. Tímto slovem staří Čechové svoji srbomoravštinou označovali každou lepou dívku, či pannu, jejíž tvary byly v souladu s ideální vizí ženy. Krásné zevně i uvnitř. Pod tímto slovem Srbochorvaté mínili svoji ženu, či manželku. Lada je též krásné slovanské jméno, vyznávající krásu, soulad a lásku, plodnost, mateřství, ženskost i ladnost. Téže povahy, jako zlatý idol Krasiny s "věčným ohněm" na Levém Hradci, kterému obětovala mladička nevěsta a bohů milovnice Svantožizň / pozdější kněžna Ludmila, či na Vyšehradě, kde idol zlaté Krasiny, ozářen s věčným ohněm, stával již v dobách časnějších, než byly dny vzácné České kněžny Libuše. Když, co by kamenem dohodil, je bájný Sluneční vrch (Apolinář) i nedaleký velký a malý Bohdalec (Dažbogův vrch). Náhorní plošiny a setnuté vrchy, které jsou spojeny pradávnou legendou o matce Zemi, která, zde v malebném kraji spočinula, aby v pozemském ráji porodila budoucího vítěze, jehož opakovaný příchod v čase, bude jedinečnou porážkou temných sil.

Lada přirovnaná k Zarji / Sluneční Záři, stojí (v české verzi) po boku vymahatele Provi (univerzálních zákonů), co jeho žena i spanilá matka jeho synů Dažboga a Koledy. Slovní základ "lad" je základem slůvek ladná, soulad, ladit, vyladit, doladit, ale i pravého opaku v podobě "nesouladu".

"Lada" je i jméno rusé princezny se zlatou hvězdou na čele (Ze slavné české pohádky). Byla-li Jarova / Dažbogova rusá sestra Tara, ale i její matka Léta, stejně tak Maja Nijovna, nazývány Ladami, pak jednoduše kvůli tomu, že to byly i vnitřně krásné a na první pohled i lepé bohyně.

Slované své ženské božské ideály jmenovali různými přízvisky. Takže uctívaná Lada (též Leľa, Lidka, Krasina), byla i Lietavou (Létava).

Přičemž totéž slovo, avšak s jinými akcentem "Létavá" a "Létává" vyjadřuje dva různé stavy: "Létavá" hovoří o zcela konkrétní vlastnosti zkoumaného objektu, kdežto "Létává" je vlastně časově (příslovce neurčitosti času: někdy) podmíněné sloveso.

Lze-li věřit nositelům dávných legend, pak Lietavá Lada, zvláště v létě létává nad některými slovanskými oblastmi? Ze Severije (Hyper_Boreji), či sibiřské planiny Putorana? Ve své zlaté létající dvojkolce, tažené dvěma labutěmi a nádavkem i párem holubic (Dažbog a Džíva, které již známe z výživky nalezené v tombě Sv. Ludmily, někdejší české kněžny.).

Můj náhled, který dozajista s dalšími poznatky časem vyladím, vychází nejen z názvu svatyň Lady, ale i z legend popisujících, jak byly tyto svatyně uvnitř uspořádány, přestože na místech od sebe mimořádně vzdálených.

Sibiřská planina Putorana.

Je to prazvláštní drsná krajina v někdejší krajině Evenků. Jakkoliv pro mne jinak, než skrze Inet, zcela nedostupná (odkaz na příslušné stránky s fotkami na konci článku), stojí za shlédnutí.

Podle vyprávění G.Sidorova stál jeden z chrámu Veliké Lady při březích jezera Ladoga ještě v roce 989 n. l.. Uvnitř byl zlatý idol Lady s malým Lejlem (Dažbogem) v náručí. A tak, jako všude v bohatém světě starověreckých Venedů / Slovanů, juž spěchají násilnické pseudokřesťanské hordy, vylamovači zlatých pokladů a paliči, tentokráte vedení Putjatou, hnáni hlavní touhou krvavé christianizace.

Přišli zkrátka. "Žreci včas přestěhovali zlaté náčiní i idol Lady dál na východ. Prý až do oblasti Solvyčegodska", říká G. Sidorov. A již se ocitáme na sibiřské planině Putorana.

A nyní si dovolím poznámku: Protože právě v těchto místech byl J. V. Stalin ve vyhnanství, nemohu si nepovšimnout některých souvislostí, se kterými pracují ruští autoři. Aniž jsem dosáhl úrovně poznání vztekajících se Němců, které Stalin rázně, a přiznávám, že i v můj prospěch, řádně nakopal do riti. Či úrovně vztekajících se Zemských škůdců, tunelářů a přičinlivých vlastizrádců, kterým naopak vůbec nevadí masové vraždění V. I. Lenina, či řádění jemu přisluhujících lidových komisařů. Agentů s otevřenými účty u evropských banskterů.

Zkrátka hodnocení J. V. Stalina ponechávám na slovo vzatým odborníkům, tedy Rusům. Jsou-li tam ještě nějací. neboť i u nás... a nyní parafrázuji amerického autora knihy "Cesta na severozápad": Mnozí hrdinové a američtí vlastenci byli pohřbívani jako odpad, zatímco oslavovaným zbabělcům cinkalo po kapsách jen samé anglické zlato...

Z téhož důvodu, se kterým jsem prozatím zaklapl dílo pana G. Sidorova, jsem otevřel stránky jiného ruského autora: Menjaljeva. Ze kterých opět vyplývá, že Koba (Stalin), byl zasvěcen vlchevci, kdesi poblíž (Solvyčegodska), poblíž ukrytého chrámu Lady. Navíc, byl prý svědkem zajímavého jevu, při jedné z dávna pojmenované hoře: "Šajtan" (Drak). Viděl prý nad horou Šajtan (sibiřská planina Putorama) rozevírající se obří pravidelné paprsky, nemající jiného vysvětlení, než podivnost. Nebyla to severní záře, aniž vzhledem k pravidelnosti rozevírajících se paprsků - přirozený výron zemních plynů nasycených solí.

Za několik vteřin poté, se úpatí hory Šajtan, jak z rohu hojnosti (píše autor Menjljaev) osypalo solí.

S chrámy Lady, Lietavy (Létavy) se setkáme na Slovensku (Lietava), na Moravě dokonce snad ve dvojí, či trojí verzi, v Čechách jen v podobě zlatého idolu Krasiny ozářené věčným ohněm. Povětšinou na náhorní plošině, když "useknuté" vršky celé Psárské plošiny, nakonec i Strahova, připomínají useknuté vrchy sibiřské Putorany.

Zatímco slovenská legenda o Lietavě hovoří o zlatém idolu krásné nahé ženy s dlouhými zlatými vlasy, stojící ve zlaté dvojkolce, tažené dvěma labutěmi a párem holoubků, zdá se mi, jakoby moravské (brněnská a olomoucká) verze, svými popisy spíše kopírovaly legendu ryze slovenskou. Jakmile naleznu nezávislý pramen, jistě se i k této moravské záhadě velmi rád vrátím. Musíme si však uvědomit, že nás od starověrecké pravdy zlatých idolů dělí mnohdy více než 1 500 let a od časů Pěruna, Dažboga, Koledy, odvozeně "Lady", ve střízlivém odhadu: raději prozatím ani nepomyslet.

S nejvyšší určitostí se jeví legenda o Ladě na moravském Svatém Hostýně, která je srovnávána s matkou Země. Což si vzájemně neodporuje. Odvozeně je tím samým projektem, o kterém hovoří pradávna legenda, jejíž počátek je v nepaměti i zde zdávna usedlého lidu: O Vyšehradské skále a Slunečním vrchu (Apolinář) na pražských Vinohradech. Ale i o vrchu Bohdalci (Dažbogově, Bohdan, či Dajboh vrchu).

Poznámky pod čarou: Pro brněnské rodáky: chrám Lady prý stával v místech kostela sv. Petra. V Olomouci v místech sv. Blažeje. Je-li možná? Archeologové nic podobného nepopisují. A lidová slovesnost? Když i romantičtí badatelé zkoumají starověrecké dějiny skrze nepřijatelné, s příslušnou dobou naprosto nerezonujícími "postřehy", zástupně i slovními obraty, které jsou se starověrectvím Slovanů vzájemně v protikladné nerovině: jako led a oheň. Někdy se zřetelně přepísknutým nábojem, nevidícím si ani na špičku nosu (zdroj raději nejmenuji: Bratrovrah Boleslav ukrutný a lstivý poté, co převzal trůn, se zmocnil celé Moravy až po samou Kyjevskou Rus, aby na Slovensku pochytané nebožáky prodával na pražském trhu za otroky.).

Má odpověď: Boleslav I. skutečně kontroloval všechny obchodní stezky a jím pověřený příbuzný Slavník bohatl ze cla karavan jdoucích po tzv. Staré české stezce. Nikoli však z prodeje otroků. Kteří se však skutečně, v časech svatého Václava, tenkráte však ještě bez celních poplatků, neboť s požehnáním na stejném černém díle parazitujících římsko katolických nesvatých svatých otců německého jazyka, aby bohatli z lidského utrpení společně se svými obchodními partnery z obojích Otrokářských svazů.

Připomínám dotčenému autoru, že v té době zcela neřežitelná problématika cestujících velkoobchodníků s otroky (Otrokářů) není, ani nikdy nebyla problémem slovanským. A již vůbec nikoli českým. Jediní zajatci, pokud byli kdy vzati do zajetí, by mohli být ostří húnští válečníci, prchající od Lechu, aby si vylévali zlost na bezbranném obyvatelstvu v Čechách i Moravě. Byli však do jednoho zmasakrování elitními jezdci "krutého" knížete Boleslava. A při životě ponechán jen jeden, aby doma vyprávěl. Což zřejmě, jak vidno, učinil k obrazu svému.

Pokud je řeč o mocném rodu Slavníkovců sedících na Libici: Boleslavova sestra Střezislava byla matkou sv. Vojtěcha a Libice byla jejím svatebním darem. Dědictvím přemyslovského rodu po České kněžně Libuši. Takže v českém knížectví jej ani Vršovci nemohli nikdy vlastnit, aniž kdy spravovat. Prosím dotčeného autora, aby vzal na vědomí: Kníže Boleslav I. nemohl převzít trůn, protože na český knížecí stolec... zdůrazňuji "knížecí stolec" (v Pražsku a širém okolí), se kníže volil. U Slovanů neznali německé právo dědičného nástupnictví.

A navíc si musel celý rok počkat. Byl zvolen osypáním rok... říkám rok... po smrti knížete Václava, tedy až v roce 929 n. l. Rok 935 n. l. byl naopak rokem zřejmě násilné smrti Jindry Ptáčníka, která byla tutlána až do června roku 936 n. l. K témuž podivnému kroku zatutlávání se připojila i současná římsko katolická církev, která vnutila národu rok 935 n. l. co zcela nepravdivý rok zavraždění knížete Václava.

Proč?