Rovnoměrné rozprostranění systému Bud, Děvínů, Vráží (Vrážbí), Vyšehradů, Sedlců (Stýrských Hradců) a Svantoborů (posvátných hájů, soudních a sněmovních polí), v celém Venedy /Slovany osídleném prostoru, dává tušit, jaký důraz byl jimi kladen na význam dědičného předávání si zkušeností a dovedností. Pochopíme snad i celou hloubku volních vlastností našich předků...

Země Zlaté hvězdy Margity© Zdeněk Patrick Praha 1988

...našich předků, kteří s dětmi na ramenou a pouze s několika málo potřebnými věcmi k přežití, tisíce let po zkáze Severije a následně i planetární katastrofě, nesli světem svého nezlomného ducha, svůj jedinečný jazyk, vyzbrojeni jednostejně nádhernými pohádkami a legendami, rod od rodu i zůstatky svých někdejších znalosti i vrchovatě získanými dovednostmi, hnáni prapodivnou touhou, skrze vybrané a nejmoudřejší muže rodů, uspořádat veškeré moudrosti a ty proměnit ve smysluplný vzdělávací systém, který zachová nejen jejich společný jazyk, společnou paměť, ale i ucelené vzpomínky na zcela konkrétní dobu. Je to poselství, které bychom měli střežit, jako oko v hlavě, jako nejvzácnější klenot, který v údělné svaté povinnosti, nepoškozen předáme i my svým dětem a ony, až dospějí, zase svým.

Děvíny

Co do počtu, nepříliš četná mocenská a dodejme, že i obchodní, navíc hospodářsky soběstačná střediska dév, jejiž úkolem bylo šíření starověreckých ženských dovedností a vědomostí z pozice ženského elementu. Jednalo se o tuhý řád, v němž bojová příprava k obraně země, byla součástí vzdělávání, vždy s potřebami společenství a zcela rovnocenná s týmiž povinnostmi mužského elementu. V časech potřebných.

Kolem Děvínů sdružovaly rody vybrané dívky již od šesti let a podle stupně zasvěcení (niššího zasvěcení dcery Soroki, či vyššího: Pěrunovy kněžky - pěrucije) mnohdy až do třiceti let věku.

Domnívám se, že věk čtrnácti let, kdy u dívek začínal ženský běh, byl pro další směrování dév (děv, neboli veduní), rozhodující. neboť u některých dívek se, od téže ženské proměny, rozvinul věští dar. Avšak pouze jediná z nich, neboť zcela vyjímečná, se mohla stát správkyní a soudkyní vší země Od Vladivostoku ač po Antlantik v hranicích dosahujících LYBIE A LEVANTIE. Po dovršení třiceti let byly někdejší dévy, většinou pro nadbytečnost, odeslány ke svým rodům a jejich další osudy nebyly až tak přívětivé, jakkoliv vědomostmi i zručnostmi rodovým přínosem. VětŠinou dožívaly, co opuštěné staré ženy, při nejlepším, jako užitečné porodní báby, babky kořenářky, hadačky a zaříkávačky.

Kněžna Libuše, v době, kdy byla soudkyní vší země a v čase úsilovné fortifikace země, osazovala nově vystavěné, či obnovené pevnosti, dévami zralého věku, které sebou brávala na cesty, jako svůj doprovod. Někdejší dévy se stávaly vládkyněmi pevností, při starých obchodních cestách, s právem vybírat od obchodních karavan i od pocestných poplatky. Vypraví se o místu zvaném "Rozkoš", že v jeho okolí si někdejší Libušiny družky jedinečným způsobem poradily s insolventními, či zásadními odpírači povinných plateb. Pokutovaly přestupníky a notorické neplatiče, mnohdy i za použití hrubé síly, sexem, ve kterém bylo, případ od případu, započítáno i dostatečně vysoké penále z prodlení. A vypráví se ale, že někteří přestupníci se na ta místa opakovaně vraceli, nemajíce úmyslně kloudného penízku.

Za jeden z nejmohutnějších Děvínů považuji trosky hradu (Devín) nad Dunajem. Nedaleko Bratislavy. Svoji mohutností, či spíše dislokací na pevné skále Karpat, při soutoku Dunaje a Moravy, vykazuje znaky nejvyššího významu v časech Venedské (Vandalijské) Naddunajské Moravy.

Když Buda (Buda + Pešt) a Vyšehrad (Wyszegrad) jsou dnes k vidění na maďarské straně někdejší Moravy.

Neuvažuji-li Dívčí hrady na západ i směrem k Berlínu vyněmčené na Magdeburky, pak i hradiště v Divoké Šárce, při pražských Djěvicích (Dejvicích), ale i Dívčí hrady nad Prokopským údolím, jsou téže povahy. ByŤ, jako jedny z prvních starověreckých institucí v Čechách, vzaly za své. V sedmileté třenici, nazvané "Dívčí válka".

Což byl ve skutečnosti velmi závažný proces, řešrrrrící nové společenské uspořádání nejen v Pragitae (Pražsku): V odezvě na politické a vojenské tlaky zvenčí, které výsledně nasilovaly i rozpory mezi trojpolním hospodařením, jehož představitelem byla určitě kněžna Libuše, potažmo Přemysl Oráč a čirým pastevectvím, jehož nároky na plochy pastvin nebylo, v rámci zabezpečení potravinové soběstačnosti, již možné ustát "bez ztráty kytičky". A v dané situaci i zhola nesmyslné.

Navíc se odhaduje, že jeden jediný ryze ortodoxní pastevecký rod potřeboval pro své aktivity celkovou plochu o velikosti až několik set kilometrů čtverečních. Vzrůstající populace vyvolávala sociální tlaky, projevující se jednak rodovým nedostatek pastvin, jednak touhu uspořádat běh věcí optimálněji. Takže vyhledávání dalších oblastí s pastvinami, použitelnými i v systému trojpolního hospodářství (jeden rok obilí, druhý rok pastviny, třetím rokem lada, takže se jednotlivá pole smysluplně a k užitku všech zúčastněných vzájemně střídala. Ač úbytek pastvin byl jednoznačně dvoutřetinový a práce na polích fyzicky náročná, produktivita výroby potravin se objektivně navýšila.). To vše mohlo svést ideověrce k liché domněnce, že mohou hovoří o stěhování národů, jehož startovací impuls však nikdo z nich nebyl schopen dodnes smysluplně vysvětlit. Nebylo totiž, mimo masového vyvražďování a násilných odsunů autochtonního slovanského obyvatelstva římskými hordami, a na násilí odpovídající přesuny obranných venedských /Slovanských družin, žádného ideověrci prosazovaného stěhování národů. A již vůbec v jimi uváděném časovém horizontu.

V Dalimilově kronice, odvozeně i v religiozně motivované literatuře, se jeví spor dívek a vousatých kozlů dřepících na Vyšehradě nanejvýš, co naivně zajímavá, avšak nepravděpodobná, neboť i nevítaná podivnost. Protože možná plničká věrohodných příznaků?

Pokud si kniene Vlastu (Volos_tu), i skrze její jméno (Volos, Veles, Velíz Vjělen, odvozeně Vjelena, Velena, Jelena) nepředstavíme, jako nesmiřitelnou představitelku mocného pasteveckého rodu, která skrze nesouvisející přirozené požadavky žen, prakticky zákrytně usiluje o svržení Přemysla, co nepříjemného představitele trojpolního hospodaření. Dívčí válka je ve skutečnosti neobyčejně sofistikovanou ideologickou diverzí vedenou skrze nespokojené pastevecké rody. Vedenou však v několika rovinách a jednoznačně směřující k rozvrácení rodin a rodů nově vznikajícího společenství. Uvědomíme-li si navíc běh okolitých událostí, kterými se chlubí současná evropská vybranka (nejen v časovém intervalu 530 - 537 n. l.), pak nám možná začne svítat.

Do stejné krevní skupiny, co kniene Vlasta, patří i panna Šárka, krasavice z Oskořína. Její otec, pán na Oskoříně, zřejmě náleží ke straně pasteveckých rodů. K nespokojené části pasteveckých rodů, vzývající Vjělena (Velese), zdávna patřila i část vlchevců z rodu Vršovců, kteří v průběhu dalších staletí vzali za své, skrze několikeré krvavé pogromy. Málo kdo ví, že Vršovci jsou, jako jeden z nejstarších rodů v Čechách, jmenováni mezi blízkými poradci České kněžny Libuše a kniene Vlasta (Volos_ta) její nejvěrnější družkou. Pocházela snad statečná bojovnice Vlasta z rodu Vršovců?

Jakkoliv v této úvaze vycházím jen z popisu do budoucnosti vzdálené událostí: vyprávějící příběh nešťastného knížete Jaromíra, kterého nechal jeho bratr Boleslav III. Rýěavec vykastrovat a nakonec i oslepit, aby Jaromír nakonec zemřel proklán vršoveckým oětěpem při vykonávání osobní potřeby.

Téhož knížete Jaromíra, v době krátce po jeho ustavení za českého knížete (roku 1003 n. l.) vylákalo několik Vršovců na lov do Křivoklátských lesů, aby jej opilého, na vrcholku kopce Velíz přivázali k dubu, s úmyslem jej na počest Velese utratit, podobně, jako obětní ovci. Vysvléknou jej do naha, aby se vysmáli jeho kastraci, sami opilí, jej pak přiváží ke kolíkům k zemi, na kterých se běžně sušila kůže z obětovaných ovcí a koz. Opilí a divoce křičící se na koních proti vyděšenému knížeti rozjíždějíce, tryskem jej přeskakovali, co počáteční rituál divné oběti.

Jsou tedy tajemní Vršovci, o nichž bylo napsáno neobyčejně mnoho nejasností, až možných nepravd, někdejším pasteveckým rodem, který od prvních okamžiků vzniku Přemyslovského rodu, stál vždy nedaleko vzniklých nesnází? Tedy i v pozadí ideologicky motivované "Dívčí války".

Název mystického kopce Velíz (595 metrů nad mořem) u obce Kublov, jednoznačně potvrzuje, že vrch byl, či stále je, zasvěcen patronu pastevců a jejich stád, Velesovi. Po Svarogovi, Pěrunovy jedna z dalších (u pasteveckých rodů druhá) nejvyšší ze slovanských autorit.

Dnes tušíme, že Velíz a jeho okolí, bylo obýváno již od samého pravěku a dle dochované tradice v kritické době ve které pátráme, byl zasvěcen starověreckým žertvám žigom (žehem). Archeologický průzkum zde prováděl (1857 n. l.) Václav Krolmus, kněz - vlastenec i horlivý sběratel lidové slovesnosti. Pozdější archeologické vykopávky rovněž potvrdili, že po celém vrcholu kopce, v tužených obětištích, se skutečně nalézá silná vrstva černé spálené země.

Poznámky pod čarou:

Zda odbojní Vršovci, nespokojení s vládou šíleného Boleslava III. Rýšavce hodlali jeho bratra, nově nastoleného knížete Jaromíra, jen postrašit, či jej "na tvrdo" obětovat rituálem pasteveckých rodů, tak to se díky statečnému lovčímu Hovorovi, již nikdy nedovíme. Jen tolik, že nebohý kníže Jaromír tenkrát ve zdraví vyvázl, téměř bez úhony. Nikoli však později. Ale ani sami Vršovci nedopadli nejlépe: Ani jeden nepřežil.

Jaká je pravda, co smyšlenky? Poslední masakr pořádaný knížetem Spytihněvem nepřežilo 3 000 Vršovců, včetně dětí. Před tím to byla krvavá hostina pořádaná Boleslavem III. Rýšavým, který vlastnoručně rozetl hlavu svému zeti, otci sv. Prokopa. Aniž je jasné, kdo skutečně v čase Boleslava II. vyvraždil Slavníkovce. Vršovci, ač z činu dnes ideověrci podezříváni, to pravděpodobně nebyli. Když ani Boleslav II., neschopný komunikace, nebyl mocen dávat jakékoliv příkazy.

Rozhodně jsou Vršeovci velké téma a klíčem k mnoha záhadám...