Jedna z nejstarších tkanin nalezených Čechách, byla nalezena při odkrytí tomby s ostatky České kněžny Sv. Ludmily, spočívající v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. Stalo se tak při frontálním archeologickém výzkumu Pražského hradu, někdy kolem roku 1980. Tkaniny, která přináší překvapivý náhled na nosné události i symboliku z časů české státnosti křesťanského typu z před více než 1 000 lety.

Likvidace Slovanů, je dlouhodobý proces, který dorazil až do třetího tisíciletí. Neznáž-li dějiny svého rodu, svých předků, nejsi ničím. Jsi jen nula v notesu temnot a svého budoucího otrokáře.

Nezávislé dějiny podivně závislé Evropy

Země Zlaté hvězdy Margity© Zdeněk Patrick Praha 2013

Z posledních chvil kněžny Ludmily

Jedná se o útržek jemné lněné tkaniny, zřejmě fragment Ludmilina oděvu, v němž byla na rychlo, ještě téže noci, krátce po úkladném činu, zahrabána u zdi tetínské pevnosti. K témuž závěru odborníci dospěli rozborem příslušné tetínské půdy a porovnáním se zbytkovými stopami na již zmíněném lněném útržku. Takže téměř bezpečně víme, že kněžna Ludmila byla v době vraždy oděna v jemný lněný oblek, s lemováním a výšivkami viditelně v podélně zalomované linii. Se vzory obráceně orientované svastiky a překvapivě i draky (tvořícími brožující útek).

Jak tvrdí i dobová zpráva: Při vyzvednutí ostatků byly oděv i tělo kněžny Ludmily překvapivě zachovalé. Tělo bylo exhumováno v přítomnosti kněze Paula, prý archipresbytera pražského, jinak agenta příhraničního styku podřízeného přímo řezenskému Tutonovi, bylo údajně nalezeno v následujícím stavu:

"Její tělo nalezeno celé a beze vší poškvrny. Pouze tvář toliko něco maličko se pozměnila... ...a vyňavše tělo, položili jsú je na oltáři svaté panny Kateřiny a tu mši svatú slúžili..."

Připomínám, že autorem většiny porovnávacích textů v italice je Václav Hájek z Libočan (+1553 v Praze. Spíše romantický kronikář, drobný šlechtic a od roku 1520 utrakvistický farář v Kostelci u Budyně nad Ohří, který svého času působil i na Tetíně.).

Z téhož vyplývá, že zmíněným oděvem byly ostatky budoucí světice zahaleny i při translaci - převozu na Pražský hrad. Časování vzniku lněných tkanin, tedy i útržek Ludmilina oděvu, bylo ověřováno radiouhlíkovou metodou laboratoří v anglickém Oxfordu a stanoveno na období kolem roku 920 n. l. Jemné plátno i výšivky byly vyrobené v Čechách. Spřadeno a utkáno pravděpodobně ze lnu setého (Linum usitatissimum), přesněji z lýkových vláken lodyhy této rostliny. S výtečnou pevností i pružností a neobyčejnou trvanlivostí (z téhož plátna vyrobené oděvy se, dokonce ještě nedávno, dědily po několik generací, aniž pozbyly cokoliv na svém vzhledu i vlastnostech.)

Jiným vzorem, nalezeným na jiné, tentokráte jednobarevné (snad původně rudé) hedvábné tkanině, s utkaným vzorem dvou holubic na stromě (života), datovaná k roku 950 - 1 000 n. l.

Pramen: (Milena Bravermanova "The oldest textile items from the reliquiary tomb of St. Ludmila").

Některé jiné prameny hovoří, že při exhumaci a přenosu (translace) z Tetína do Prahy, bylo Ludmilino tělo zcela neporušeno. S vlasy na hlavě. Jen čelist, jiní že nos kněžny byl prý poškozen víkem truhly, při uzavírání neobratnými muži. Neporušen byl i její oděv. Což samo o sobě není v oblasti světic, jak již dobře víme, nic výjimečného. Uvážíme-li v této souvislosti zcela neporušené tělo někdejší pasačky z Lurd, jež se setkala vrcholnou autoritou Nového zákona, že výš snad nelze ani pomyslet. Neporušené tělo mladé ženy mrtvé již celé staletí. Jakoby jen spala.

V zájmu objektivního poznání, je nanejvýš nutné zopakovat, zejména pro scholastické vzdělance, ve skrz na skrz nepříjemnou skutečnost. Česká kněžna sv. Ludmila byla ve chvíli svého násilného usmrcení oblečena v šatě z jemné lněné tkaniny, který byl pokryt řadami brožovaných (tkaných) svastik. Typicky ryze slovanskými symboly. Představujícími jednak sluneční energii, jednak naší galaxii. Odvozeně symboly kladné i záporné energie (Svastiky pravotočivé i levotočivé. V energetické rovnováze přísluní a odsluní). Druhým významným symbolem nalezeným na oděvu kněžny byli draci tvořícími se svastikami soulad v podobě brožujícího útku.

Prozatím se marně pídím po kloudné fotce a chtěl bych připomenout strážcům trezorových záležitostí, že se jedná o ryze slovanské symboly energetické rovnováhy kosmu, ač tatáž symbolika byla, dle legend, součástí symboliky létajících disků ve třetí vítězné válce s otrokářskými Daémony.

Připomeňme si zároveň, že dalšími symboly, nalezenými na jiné, později přidané tkanině, byl pár holubic, které podle slovanských legend, velmi ovlivnily souběh událostí při vytváření tohoto světa (symboly Dažbogovy ženy Maji Zlatogorky a Džívy). To vše s výživkou stromu života, který je rovněž, sám o sobě, rozsáhlým vyprávěním prastarého kosmického příběhu. Z časů bojového střetu mezi Pěrunem a Velesem. Vesměs symboly, završujícími vzpomínku na předěl časů mezi někdejším Starým světem a světem postkatastrofickým.

Mne zejména překvapila poznámka kronikáře Kosmy z roku 1 100 n. l., která vyslovuje, skrze nehodného kněze římsko katolické církve, pochyby o svatosti kněžny Ludmily:

"Tehdy biskup Hermann abatyši svatojiřského kláštera (Windelmuth), která mu mezi ostatky jiných svatých podala k posvěcení i útržek závoje svaté Ludmily, odbyl slovy: »Paní, pomlč o její svátosti; nechej stařenku, až odpočívá v pokoji«".

Ve skutečnosti onen nehodný cizinec označil naši národní světici docela jinak: "Nechť ta baba zbabilá odpočívá v pokoji" (Baba zbabila - "Čarodějnice čarující", " "Baba" v původním významu "čarovná"; "babící" - kouzlící). Přeloženo do dnešního jazyka: "Paní, pomlč o její svatosti a nechej starou čarodějnici, až již konečně její tajemství odpočívá v zapomnění".

Až tak vysoké mínění o české světici měli německy hovořící kněžouři. Kněžna Ludmila jim nebyla po chuti ještě dlouho po své smrti. Nejspíše kvůli její skutečné, a dovolím si poznamenat, že ojedinělé podstatě? S zvláštními znaky zasvěcení, které předala svým vnukům? Když zejména kníže Václav, jí byl svým nadáním nejblíže?

Dovolím si nyní všetečnou poznámku: Nebyla to ve skutečnosti kněžna Ludmila, která se stala, spíše než-li přímočaře bojovná kněžna Drahomíra, příslovečným trnem v oku Jindry Ptáčníka, potažmo římsko katolické církve? Pokusme se nyní shrnout vše, co o nejslavnější české světici a později i o její snaše vlastně víme. Abychom stále a stále pevněji uchopili, to co nám z dějin českých Slovanů stále prokluzuje přímo mezi prsty:

Svantožiznь, velká bohů milovnice, udržující věčné ohně a pálící vonné byliny u Zlaté sochy Krasiny, kdesi na Levém Hradci, kterou na její přání nechal zhotovit její manžel Gorivej...

Levý Hradec rodinné Gorivejovo sídlo, při levém břehu Vltavy. Nikoli příliš vzdálené od již bezvýznamného hradiště Šáreckého, nicméně v kritickém čase možné opakované volby knížete Pragitae, již stejně bezvýznamné. neboť Pravý Hradec na pravém břehu proti toku Vltavy, politicky zřejmě ovládaný starověreckými Zličany, se jmenuje Vyšehrad.

Energická žena, která zahlédla ze svého zajetí hned několik světů: Franko-németh, velkomoravský, reprezentovaný Svatoplukem a ryze starověrecký, tedy i svět západních Slovanů, kde se narodila. Ač její matka pocházela z Pšovska (Mielnicka). Sama již v pokročilém těhotenství, s neobyčejnou vizí: Skrze důvěru starověreckých rodů protlačit Goriveje, který po své matce, Rastislavově sestře, sestřenec současného krále křesťanské Velké Moravy Svatopluka, na knížecí stolec. Jakkoliv Gorivej byl pro české starověrecké rody, právě z uvedených důvodů, zhola nepřijatelný. již samo označení "velká bohů milovnice", jasně ukazuje nepochopení starověrectví, ctící (v tomto případě) Matku Zemi, nikoli jako božstvo. Skrze ní pak rodnou zemi, své rodiče a především i své slovanské předky.

V tomto případě naučeným nepochopením dějů, na které jednoznačný text "velká bohů milovnice" poukazuje. Včetně vročení (872 př. n. l.). Z předposledního léta starověreckých časů, předcházejících křtu knížecí rodiny.

Lidu milá. Všemu lidu milá. A tak tomu bylo i po křtu i násilném Bořivojově vstupu, s vojensky podpořenou moravskou družinou, na knížecí stolec v Praze.

Nicméně byl zvolen v souladu se slovanským právem a jsem přesvědčen, že zejména i díky zvláštnímu, dosud nepojmenovanému kouzlu, stojícímu při jeho mladičké ženě, kněžně Ludmile. Zvolen převážnou většinou starověreckých hlasů. V téže době bystrá Ludmila pilně studuje i praktikuje nové náboženství, aniž kdy opustila své zasvěcení a odvozeně poslání slovanské kněžny. Určitě shromažďuje a třídí i své politické poznatky z okolitého světa.

Nepochybně ovlivněna i rodem své matky, pocházející z nejposvátnějších krajů Českého středohoří. A odvážím se, sám sebe zeptat, ze starobylého rodu nejvýznačnějších kouzelnic s věž tím darem, o nichž hovoří nejstarší krajové legendy v Čechách? Nuže dobrá, zeptal jsem se a tiše se ptám opět: Jak dalece se srovnal její určitě mocný křesťanský prvek, umocněný skrze evangelisty přeposlanými myšlenkami Krista, s běžně dochovanou slovanskou tradicí i možným zasvěcením do tajů dávné slovanské, stále ještě živými legendami i pohádkami žijící slovesnosti. Zanedbám-li věrohodný příznak, spočívající v jasně hovořících ryze slovanských symbolech jejího posledního obleku, z nichž některé, se zlým úmyslem, dílem poplivala strana protější, dílem nepřející, dílem nevzdělaná. neboť zřejmě symbolem kdysi sil ústředních. Sil Světla.

Aniž Adolf Hitler, jehož velkou válečnou koloběžku kdosi bohatě dotoval, kvůli společným předkům z daleké Afriky, mohl být tím, za koho se vydával. Aby o to snadněji a ve velkém stylu zneužíval dávnou slovanskou symboliku. Aniž mohl kdy být, nedej bože, Keltem, již vůbec Němcem, či Rakušanem. Sama Hrůza na prázdno polyká - nebo snad dokonce Slovanem?

Podivné?

Velmi podivné!

Hovořím-li o nejposvátnější oblasti - Českém Středohoří, dovolil jsem si to přímo namířit z reality do stále ještě neprověřených končin pradávných a více, než kusých legend. Nemám na mysli nic jiného, než velmi dávné před a post katastrofické časy, které zcela reálně postihly tuto planetu. Legendy mlhavě vztahující se k Řípu, Psárské plošině s Vyšehradem na Vltavou, nedalekým malým a velkým Bohdalcem, delfíním ostrohem dnešního Pražského hradu a v neposlední řadě i vrch Hostýn u západní strany Karpat. Aniž zapomenu na Gar Rayetu (Gabretu), jejíž skály se tavily při útoku nebeských sil proti temným. Zároveň musím, v této souvislosti, jedním dechem hovořit o všeslovanském bijci draků Jarovi / Jurovi, a zachránci unesených dětí Dažbogovi, jejichž dočasný úkryt byl zvolen skryt jménem Bohdalec (Bohdan, Bočanem dán, Bocian Da viz "čáp nosící chlapce".). Na letové lince Kolchič, Drákije, Tatula, Hostýn, pražský delfíní ostroh, psárská náhorní plošina (Vyšehrad, Bohdalec), Říp, který byl zřejmě naopak dočasným přístavištěm Juri / Jara při jeho návštěvách matky Lety v Severiji (Da Jariji). Aniž zapomenu na povltavskou, přesněji boubínskou legendu o Čitto_vražovi (zbytkově kouzelníku a léčiteli Žitovi, rusky Kitovrazovi), který kdesi v Povltaví ukryl mocný kamen Čintamaní - drahokam posilující celé oblasti, mysl i lidského ducha.

A již jsem zpět u kněžny Ludmily, která v čase svých chvil strávených "u babičky a dědečka" vídávala přelety ohnivých draků z vrchu Bořena směrem k Řípu. Ano, taková tvrzení jsou k nevíře. A proto se věnujme jevům, které se udály, kolem ní, i skrze jejího vnuka Václava. Jakkoliv z jejího života, mimo bystrosti odvozené duchem i úsudkem, skrze energii v jednání a rozhodování, žádné jiné zvláštní informace z reálného života "staré čarodějnice", o jejíž svatosti je nutné raději pomlčet - nemáme. Mimo požadovaného, z bylin lektvarů várečného umění i ostatních očekávatelných, mírně v souladu se slovanskými zvyklostmi čarujících povinnostech a léčitelského umění slovanské kněžny.

Najít odpověď, proč vlastně musela kněžna Ludmila/Svantožizň zemřít, není dnes snadné. Určitě nezemřela proto, že nebyla ve shodě s cíly své snachy, bojovné kněžny Drahomíry. Tato verze prohnané římsko katolické veteše se objevila až na objednávku německých náčelníků. Se vší brutalitou pomluv, až několik desítek let po smrti kněžny Drahomíry.

Kdysi co mladičká nevěsta a starověrecká milovnice bohů, navíc žena příštího knížete Pragitae Goriveje, byla kněžna Ludmila, nyní již rodová věsta, u zdroje veškerých poznání a znalostí kněžen, ale i knížat přemyslovského rodu. Poznání a zasvěcení týkající se samé podstaty českých Slávů a slovanské filozofie. A opět připomínám svastiku i symboly stromu života na šatu, který si oblékla, vědoma své nadcházející násilné smrti. Jakkoliv je tento Ludmilin počin vykládán skrze katolické vetešnictví tak i onak. A zase jinak...

Vědoma si své nezastupitelné role být, co česká kněžna, pozemskou zástupkyní stále uctívané Matky Země, měla svůj plán, který neuvažoval do budoucnosti ani východní, ani západní církev. neboť ani jedna nebyla církví Kristovou, nýbrž zdávna stabilním konglomerátem účelových surovostí a asocialit. V tomto bodě se zdá být kněžna Ludmila/Svantožizň zajedno se starověreckými lechy. Přesto je usnesením starších vypovězena na Tetín, aby se kněžně Drahomíře uvolnily ruce k obtížnému, neboť zprostředkovanému jednání se severozápadními Slovany: O možném spojenectví proti vzmáhajícímu se Ptáčníkovy. Z dalšího Ptáčnikova postupu proti možným spojencům i rodnému domu kněžny Drahomíry usuzuji, že je to byl právě on a jedině on, který si objednal vraždou kněžny Ludmily destabilizaci uvnitř knížecí rodiny. Odvozeně i v Čechách. Není sporu, že tatáž řezenská Tutonova veteš, ze které pocházel i agent Paul, vyrobila i serii pokoutně šířených pomluv. Směřujících skrze zemské škůdce až do daleké budoucnosti.