Autentické foto © Zd. Š. z běhu Velká Kunratická steeplechase... konkurující praktikám vězeńské správy Sing Singu?

Následující článek je dílem porovnávací mytologie, dílem mé uspěchanosti, tedy nikoli vědecký traktát. Spíše živý text, nešli pevný bod. A přesto blíže současné problematice, než by pesimisté doufali a bohu_rovní optimisté, juchající na hřbetě velmi hladového tygra, mohli kdy bezpečně sesednout... A vězte:

Bude ještě lépe...

Průnik časem a dimenzemi...

Země Zlaté hvězdy Margity© Zdeněk Patrick Praha 2013

Jedním z ústředních motivů této úvahy, úzce související nejen s legendami o Pěrunovy, je vygenerování "velkého ochranného kruhu" (roku 40 000 př. n. l.), kterým měla být, jako velkým hadem, obkroužena oblast spadající do zájmové sféry preslovanské Severije. Mající energetickou barierou ochránit rody našich předků před dalšími masivními únosy dětí, mladých mužů a žen. Jakkoliv byl systém "Uroboros" dostatečně účinný, dařilo se otrokářům, ač již jen sporadicky, stále pronikat na chráněná území. Snad pod rouškou běžných obchodních transakcí, zejména pak skrze dříve vybudované podzemní prostory vzájemně propojené prostornými tunely.

V časovém intervalu 40 000 - 38 000 př. n. l. byla našimi předky průběžně shromažďována příslušná data nejen o narůstajících počtech unesených, ale i místech, kde se mohou nacházet a k jakým vlastně účelům, přesněji zvrhlým genetickým pokusům unesení slouží (viz Manethón). Není od věci si připomenout, že prastaré legendy též vzpomínají krádeže vzduchu, vody i slunečního svitu.

Válečný konflikt s vojensky vyspělou Antlánií byl pro Severiji, a její přirozené spojence, příliš velkým rizikem. Lze se s úspěchem domnívat, že Antlánie v onom čase již zcela podlehla plíživé invazi mimozemských sil a zaváděla do svého zákonodárství běžné otrokářské prvky s následnými a doslova neuvěřitelnými praktikami ryze policejního systému. O vivesekce nasílenými vyslechy zajatců, ale i těch obyvatel Antlánie, odmítajících tyto zrůdné praktiky, instalované dle metodiky mocné loby "obchodníků" z lidskými tekutinami, masem i přidruženým, lehce obchodovatelným genetickým materiálem i "náhradními díly". S cílem dosáhnout, tímto mnou jen velmi lehce nastíněným běsněním, absolutní moci. Skrze kontrolu planety i obyvatelstva. Nejlépe skrze absolutní "TECHNOLOGICKOU SINGULARITU."

Našimi předky byly postupně vytypovány podzemní i podmořské základny, kde se tato zásadní zvěrstva praktikovala. Má se všeobecně za téměř jisté, že povětšinou v koloniích Antlánie (v Egyptu, Adenu, Chaldejsku, severní části staré Indie (při hranicích s Afganistanem), na jih od Uralu (při ústí řeky Dunaj), ale i na Kavkaze (při hoře El_brus). Přičemž lze vytušit, že území ovládané Danajci (Lidem bohyně Danu) zvané Raetye, bylo chráněné vlastní energetickou barierou, která zasahovala od Svoj_carska až po jižního Povltaví a vlastně zahrnovala i celou dnešní Šumavu.

Prvotním úkolem obranné aliance bylo zajisté vysvobození, co největšího počtu unesených. Nacházejících se však na základnách deponovaných mimo dostupnou časovou linii. Tedy při "stromech života", což je zákrytný výraz pro "Hvězdnou bránu". Z nichž ta ústřední, byla při Kalininovém mostu přes ohnivou řeku Somorodino (Skrze Galaxii - Mléčnou dráhu). Vysvobozením unesených a následnou eliminací základen byl pověřen Pěrun, archanděl z planety Uraj, vymáhající Právo našich předků vojenskou silou.

Ten se okamžitě (ve svém v pořadí třetím příchodu na Zem) i se svým nepočetným vojenským výsadkem, roku 38 000 př. n. l., přesunul na Midgard Zemi. Snad v tomtéž čase, za nepříliš jasných okolností došlo k únosu Pěrunovy ženy (V příběhu označenou, jako bohyně osudu Mokoš) i jeho syna Pěruniče Dažboga (jiní Jaryla, jaro je slovanský výraz pro životádárnost, přesněji "životný" - plný jaré síly. Též pojmenování bájného slovanského knížete z rodu Titánů - Jaro, Rudé Slunéčko.).

Nečisté síly byly posléze nuceny opustit své základny na severu Indie a veškerou svoji vybavenost předisponovat k Adenu, kde byl v podmořské základně držen v zajetí již zmíněný Pěrunič.

Pěrunovu výsadku se podaří proniknout do prostor, kde Kostějové - Kostrouni drží v nelidských podmínkách unesený lid, na kterém byly páchány ta nejhorší zvěrstva. A přestože byli místní Kostějové, na své výzkumné základně zcela eliminováni, podařilo se, společně s osvobozenými, uniknout do širého okolí velkému množství bytostí, které předci Slovanů označovali jako Běsi, Djasi...

Velká část zachráněných, kteří unikli genetickým pokusům, byla po jisté době předána svým rodům. Jiní, ti kteří trpěli trvalou časovou i psychickou dezintegrací, byli nuceni podstoupit důkladnou léčebnou kůru. S výsledky, o kterých však není více hovořeno jinak, než jako o šťastných koncích pohádkových trilerů. Maximálně s možností výběru: Bylo, nebylo...

Osvobozené děti byly okamžitě od ostatních odděleny a Pěrunič Dažbog, který se právě vracel zpoza Rudého moře, byv propuštěn Kostěji ze zajetí, byl svým otcem pověřen přemístit tyto děti, převážně chlapce, do bezpečí v krásné přírodě psárské náhorní plošiny. Dodnes se tomu místu, kde Dažbog s dětmi přistával, říká Bohdalec (Dažbog = Boh dá; Bohdan, Bočan, Bocian = Čáp, zákrytná vzpomínka na toho, který nosí děti, respektive chlapce.). To byli pravděpodobně ti první voji, kteří se cíleně a všestranně připravovali na střet s nepřítelem. Majíce s ním své zásadní zkušenosti. Budoucí Pěrunovy voji, procházející dimenzemi, aby v kritických bodech časového vývoje Midgard Země zjednali, v přesně odměřeném a určitém čase, nápravu kosmického, potažmo slovanského Práva. A zde je možné i vysvětlení Pěrunovy dlouhověkosti: Cílené několikanásobné prostupy časem a dimenzemi.

Zároveň, pokládám-li legendu o Soslanovi, za legendu o Dažbogovi, pak mohu nalézt odpovídající vysvětlení: Proč se mohl Dažbog v roce 10 463 př. n. l. podílet na zničení Zlatého vejce, v němž se skrývala moc Kostějů, když zemřel již v roce 38 000 př. n. l., byv smrtelně raněn "otáčejícími se noži" "myslícího kola", aby byl i pohřben v hluboké hrobce na úpatí Elbrusu. Nedaleko hvězdné brány vystavěné při základně mimozemců, u jednoho z vrcholů El_brusu, kterou Pěrun posléze zcela srovnal se zemí, aby nebyla již nikdy k mání.

Ale i možné vysvětlení jeho přítomnosti v časech zničení života na Venuši - na které měla své paláce jeho druhá žena Morana Svarogovna - krásná modrooká Večernice ze slovanských pohádek. Když v jiném příběhu, co "nezvedený" syn Bogumíra (zmiňovaného i ve Velesově knize) provdal své tři sestry za mocné panovníky dávných časů. neboť po dlouhý čas po planetární katastrofě bylo ženichů, co prstů levé ruky velmi nešikovného dřevorubce (V české pohádce O Slunečníku, Větrníku a Měsíčníku).

Připomínám váženým čtenářkám a čtenářům, že cesty časem, či průniky dimenzemi, efekty relativity, jsou v českých pohádkách, pověstech i místních legendách, vedle mizení, ale i divných zjeveních, či holografických zlatých, stříbrných a křišťálových zámků vyskakujících z jablka, běžně zaužívaným dílem. A to i přesto, že lidský mozek není schopen reálně vymyslet a popsat něco, co nikdy neviděl a snad jen tehdy, jestliže hodlá neuměle napodobit výtvory přírody.

A na závěr téhož povídání o Pěrunovy připomínám, že z propadliště časů uniknuvší Běsi i lesní Děsi, snad nešťastní nepodaření kloni, přicházeli k obydlím Slovanů a ti jim, nechávali na prahu něco jídla i pití, aby neškodili. Když geneticky modifikovaní, běžného života neschopní nebožáci, byli dlouho poté Pěrunovým výsadkem vyhledávání a ničeni. V časech, kdy z planety navždy zmizeli i podsadití "neandertálci".

Každopádně nelze, vzhledem k věrohodným příznakům, nepředpokládat, že válka z démony, kterým Slávové říkali Kostějové, nemohla být příčinou jedné z nejstrašnějších planetárních katastrof, které kdy postihly naší Sluneční soustavu. Vedené zbraněmi, vedle nichž je jaderná puma "papírovým čertíkem".

Avšak... stále není všem dnům konec!