"Libice", jedna z tradičních držav přemyslovského rodu. Ačkoliv v krátkém časovém úseku sídlem "Slavníkovců", později rovněž krátce, až do "krvavé vyšehradské hostiny" (8. února roku 1003 n. l.), v držení rodu obřadních žreců Vlchevců - Vršovců.

Kde Právo v Pravdě koná, ne běsi....

Nezávislé dějiny v podivně závislé Evropě © Dýmající zrcadlo & smit.wz.cz © Zdeněk Patrick 2012 © autor: Zdeněk Šmitmajer production Praha 2013

foto: © 2013 GEODIS Brno - Google Earth

Stezka z Poděbrad podél Labe, až k samému soutoku s Cidlinou je nádherná procházka, nikoli povinnné pooperační, či postinfarktové cvičení. Ačkoliv vlastně obé. Jen za soutokem mne očekávalo nemilé překvapení, které tu minule nebylo...

V souvislosti s Libicí, nelze nezmínit se, že nikoli Slavník, nýbrž státotvorce Boleslav I. zvaný svými odpůrci "Ukrutný a Lstivý", byl hnací silou založení Slavníkovského rodu. Když při vypálení a vyplenění stoličného hradiště Zličanů, jedné z dávných přemyslovských větví sídlící ve "Staré Kouřimi", jako jediný přežil tehdy čtrnáctiletý jinoch, později jmenovaný "Slavník". Pro ucelený náhled: Krvavý masakr přišel, co odměna za zradu a spolupráci s protoněmeckým náčelníkem Otonem I. (Synem Ptáčníka.).

Tentýž řádně, rok po smrti knížete Václava (roku 929 n. l.), zvolený český kníže Boleslav I., v čase dospělosti posledního ze Zličského rodu, oženil (roku 950 n. l.) téhož přeživšího Slavníka s nejmladší dcerou české kněžny Drahomíry, Střezimírou. Aby se tak jejich syn Vojtěch, po Sv. Ludmile a sv. Václavovi nejslavnější ze zářících komet na post starověreckém českém nebi, stal jeho sestřencem (Synovcem ze strany sestry.). neboť Střezimíra zároveň byla nejmladší Boleslavovou a Václavovou sestrou.

A pokud si povšimneme, tak k vyvraždění Slavníkovců dne 28. září roku 995 (v sobotu, přesně na den 67 let po rituální oběti (zavraždění) knížete Václava 28. září 928), z příkazu Boleslava II. zvaného "Pobožný", došlo až po smrti kněžny Střezislavy (? 987 n. l.) . Aby přežili jen její synové?

Překvapila mne neurvalost betonové mafie, která si namířila svůj kšeft skrze chráněnou krajinu. Nicméně za ošklivým betonovým mostem jsem se vydal vzhůru k Libici. Valy libického hradště jsou dodnes patrné. A navíc je zřetelná i jistá historická nesrovnalost. Základy kostelíka, kde jsou od roku 2000 umístěny sochy Sv. Vojtěcha i jeho bratra Radima, nejsou součástí původního opevnění. Nýbrž, jak se domnívám, původní opevnění by kostelík protínalo. Z téhož důvodu se domnívám, že kostelík byl vystavěn až hodný čas po masakru Slavníků. Nebo... Hlavním cílem útoku nebyla Libice, nýbrž Malín (kde Slavníkovci razili svoji minci.).

V rovinatém kraji nacházející se Libice má být osídlena Slovany, poměřováno nalezenými fragmenty keramiky "pražského typu", teprve od 6. století. Připomeňme si, že Libice a nedaleký Oškobrh byl oblíbeným místem mladičké kněžny Libuše a odvozeně i její ochránkyně, sestry Kaši, která za ní v čase Libušina dospívání přijížděla koňmo z Kaňku. Zde na Libici i nedalekém Oškobrhu strávila Libuše nejkrásnější okamžiky a není divu, že podle legendy bylo posledním přáním kněžny Libuše býti pohřbena ve vstupní bráně libické pevnosti. Zda-li se tak stalo, tož otázka (Dle jiné legendy je pohřbena pod Vyšehradem.). Odvozeně, od samého počátku přemyslovského rodu, byla Libice, blatná pevnost při soutoku Labe a Cidliny, v menadru levého břehu Cidliny a pravém břehu Labe chráněna lužními lesy (v celém povodí Labe směrem od Libice na Poděbrady). Zmiňujeme-li se o Libuši, pak nám nezbývá, než se ptát:

A co zde bylo před tím?

Od 1400 př. n. l. až do 4. století př. n. l. byla Libice a okolí, tedy kněžnou Libuší oblíbený kraj, obýván lidem tak zvané "lužické kultury". Zemědělci, kteří žili v typicky slovanských polozemnicích, ve kterých se lépe, skrze nahřívané kameny, temperovalo teplo v chladných měsících.A protože ti, kteří lid "lužické kultury" (podle pohřbu žehem a vkládání uren do mohyl, zváný též lidem popelnicovým, či lidem mohylovým. Aniž nám unikne, že se tento lid zabýval plužním zemědělstvím, šlechtěním dodnes tradičních ovocných stromů, pěstováním lnu, pšenice, žita, ječmene atd..., vše doplněno o pastevectví koz, ovcí, koní, prasat i hovězího dobytka)... tedy, že lid lužické kultury, rozprostraněný po celém dnes známém slovanském světě, prý z čista jasna, nahradili Venedi (Slované), abychom z téhož lehce vyvrženého tvrzení, okamžitě "logicky", v souladu s propracovanými proevropskými ideologiemi, jasně usoudili, že lid lužické kultury byli jednoznačně nikoli Slované.

Opak je pravdou.

Již jen připomínám dílčí poznatek mé databáze: Ideovědci, i skrze množství cizozemských a dnes i věčně papoužkujících domácích historaiků, rozdělují Venedy (Windones - Bílé, Světlé, Prusé , odvozeně Rusy) na neuvěřitelné množství "nesouměřitelných a prý nesouvisejících kultur", neboť stále nelze přiznat, že termín "protogermáni", germáni, nordická rasa - patří mezi neuvěřitelnou, až úsměvnou inscenaci falsifikace dějin.

Zde se přikláním k názoru p. Jeršova, že ač je název "Slovan" o několik, cca 500 - 600 let, mladším termínem, než se jeví název "Vened", Rusič, či Prusí.), nelze uměle rozkouskovat Venedy na libovolné množství obtížně rozeznatelných, či spíše jazykově neurčitých indoevropských uskupení, nemajících prý, mimo těch se společnou keramiku tzv. "pražského typu", s Venedy (Slovany) nic společného.

Aby se snáze uvolnil prostor pro nikdy neexistující pragermánský, či nordický Origins?

A co říci na konec? Při vědomí, že zatím plně neuveřejňuji celou studii o starověreckém období počátků nejen české státnosti, opírající se o poznatky průniku průmětů nesourodých příznaků a legend, nemohu nepoznamenat, že největší záhadou se mi jeví původ kněžny Libuše. Spíše bájného zjevení éterické bytosti, plodu lásky vojvody Kroka (Soroki) a víly Nivy, strážkyně posvátného stromu. Avšak Libuše, které nelze v protikladu upřít, ač téměř bájnou duchovní bytostí, se v průběhu vyměřeného času projevuje nečekaně reálnými příznaky: Při usilovné fortifikaci země, při cíleném přechodu z pastevectví na trojpolní hospodářství (nasílení potravinové soběstačnosti v časech ohrožení), či v projekci vize brzkého příchodu malého národa (v tomto případě Doudljebů), kteří obsadí vojensky méně chráněné oblasti jižních a části jihozápadních Čech. Což překvapivě vykazuje příznaky možné úzké vojenské spolupráce s velkým venedským svazem, o kterém ve své podrobné studii hovoří p. Jeržov. Při obraně proti nečistým silám, které vyzbrojeny lstivými intrikami dobyvatelů a otrokářů, věčně toužící po říši, nad kterou Slunce nezapadá ani v časech za posledním z posledních časů.

A co ještě dodat, jakkoliv mohu více: Ani Attila - Bič Bož í, nehovořil maďarsky.