Abych se vážený čtenář lépe orientoval v následujícím článku:

Dovolím si tiché, neboť do té chvíle mlčící porovnávání mých zkušeností s dosud obecně nedoporučenými jevy a mým, ač v mnohosti názorů upraveným náhledem na motivující nejvyšší duchovní alternativu, ovlivňující vývoj lidského ducha tam, kde tak činit lze. Ale i tam, kde u duchovní nouze vyvolává naopak zlostnou negaci. Aniž si dovolím zkoumat hlavního protagonistu Nového zákona jinak, než s pokorou, neboť neznám jiných, jemu podobných. Maje stále před očima vše, čeho se mi dostalo v nečekané rozmanitosti i hojnosti.

Aniž tajím, že jsem dlouze uvažoval, zda mohu psát, sám stále hledající. Mému záměru zcela bezpečně poslouží tabulka z kříže, na které bylo zaznamenané jméno a ve zkratce podstata provinění:

Ježíš Nazaretský, judský král...

© Dýmající zrcadlo & smit.wz.cz © Zdeněk Patrick 1994/2008

Z hlediska římského práva nic, co by nemohlo být řešeno jinak. Hned několika solidními variantami. V souladu i s judským právem a zvyklostmi.

Muž pocházející po otci i matce z královského Davidova rodu (Dan), měl právo ucházet se o tuto roli i v podobě zákonného zástupce Judeje u římské okupační moci.

Tutéž roli, není-li král, s rozhodovacími a zákonodárnými pravomocemi, přebírá automaticky Sanhedrin (sbor vyšších kněží), jež je skrze nejvyššího kněze zvaného Malchizedech, jen poradním hlasem krále).

Ježíš Nazaretský nemohl být z hlavního zločinu vinen, neboť se o roli judského krále neucházel. Míra jeho provinění je prostá:

"A za jaké dobré skutky mého Otce mne trestá"?.

Spor, vyvolaný dědičnými kněžími Sanhedrinu, stranou farizejů a saducejů, nedomyšleně nasílený Jidášem Iškariotským, příznivcem vlasteneckého hnutí ozbrojeného odporu proti Římu (Zeloti), se zdá být jednostranným sporem o záměnách hodnot i udržitelnosti moci i do budoucnosti.

Když sama podstata vzniklého dilema, která poznamenala postoje kněží Sanhedrinu, nebyla vůbec vyslovena. Chcete-li přesněji:

Byla definována pochybami, že Ježíš hovoří ve jménu starozákonního Jahveho, jehož si časem nepozorovaně stihli uplácat kněží do výhodnějších poloh, potvrzujících nezcizitelnost dědičných úřadů a nezaměnitelnost Chamurapiho zákonů.

Co zůstalo nevysloveno? Že podle mého skromného názoru, mohu-li si vůbec dovolit, hovořil skvěle.).

Takže, i z pohledu lépe informovaných kněží Sanhedrinu, byla vina uvedená na tabulce rovněž bezpředmětná.

Byl to cíleně a jednostranně vyvolaný spor dvou protichůdných koncepcí, jež měly společné pouze formální znaky?

Jednostranný spor?

Jakkoliv se zdá, že hlavní protagonista Nového zákona každou svoji myšlenkou, či činem zpochybnil vše, co bylo doposud účelově považováno za posvátné dogma, vyhýbaje se povětšinu svého času přímému kontaktu se zavedenou i podpůrnou mocí?

I když podpůrná moc atakovala Ježíše mnohem častěji, a to i skrze jeho nejblišší. Pak Ježíšem nakreslená čára v prachu říká mnohem, mnohem víc.

Tu čáru nemohou kupodivu prozatím překročit ani úředníci Sanhedrinu. A zde je ta nejpodivnější podivnost celého příběhu.

A nelze, než opět potvrdit věrohodný příznak, že Ježíš Nazaretský je vždy v čas a na pravém místě. Aby k popravě údajné prostitutky (Máří Magdaleny?) chystající se soukmenovce, spacifikoval prostou pravdou:

"Kdo je bez viny hoď kamenem".

Jak dalece vnitřní sebereflekce, nebo moudrost přítomných překlenula povinně nadefinované nadšení z ukamenování. Právě teď a zde.

Pokud neuvažujeme v mystické rovině Ježíšových daností, které přispěly, společně s čarou nakreslenou v prachu země, tentokráte ještě ke zdárnému rozuzlení právě chystaného dramatu.

Když prostitutek, té či oné provenience, bylo i v dobách surových římských sandálů více než dostatek. Aniž byly ukamenovány.

Navíc byla-li ve skutečnosti Máří Magdalena, již z předchozích časů, Ježíšovi mnohem blíže, než nám tvrdí renomovaní autoři Nového zákona. Jak odvozuji z nevysloveného: O ukamenování Máří Magdaleny museli rozhodnout kněží v procesním řízení. O to podivněji vyznívá samo nařčení z prostituce, nevykonání ortelu skrze přítomnost Ježíše, který jakoby nezúčastněně, nedaleko připravované exekuce, kreslí prstem čáru do prachu země: Kterou nelze překročit.

Až sem můžete, nikoli dál. Zde stojím já!

Činnorodost, jistota a sebevědomí.

Nikoli obráceně.

Zkrátka ti, co vytvářeli Nový zákon, nám dluží řadu vysvětlení: Kam se poděly mnohé z myšlenek Ježíše Nazaretského, které on sám uváděl v život. Je mnoho dalších otázek, na které marně hledám odpověď:

Proč způsob výběru, vlastně kanonizace posvátných textů podléhala tak neuvěřitelně podivné taktice?

Proč byla nosná témata, která Ježíš hlásal, Nicejským koncilem římsko katolické církve prohlášena za kacířské bludy?

A naopak, co převratného se muselo přihodit, že Sanhedrin se odvážil u římské moci požadovat usmrcení Krista, jakkoliv samo bičování by spor mělo, i z pohledu římského práva, jednoznačně urovnat.

Protagonista Nového zákona nám byl v mnohém zatajen a navíc pečlivými církevními otci odfiltrován od skutečného utrpení, přetaven v téměř nedotknutelné dogma, s nímž originál měl sotva co společného. Mám na mysli zejména svobodné hledání víry a pravdy. Přičemž mne trápí představa Ježíše, stále na kříži trpícího, co ústředního motivu katolické církve. Je mi o to milejší evangelický symbol vzkříšení:

V obraze již opuštěného kříže. Aniž chci nyní dělat vlny výčtem zla, páchaného nejen ve jménu Krista, kreslícího v prachu čaru, kterou nelze překročit. Aniž mne nechávají chladným asyrské a chaldejské symboly dračí entity, na rouchu Svatých otců. S příslibem krve, strachu a utrpení, ve vidině moci, hromad nejryzejšího zlata, stříbra a drahých kamenů?

Nemožné!

Suše konstatuji, že Svatí otcové i vrcholní představitelé římsko katolické církve jednali Jeho jménem, nikoli v rozporu s Jeho učením, ale doslova proti němu.

Možná rovněž v područí zcela odlišné Entity.

Je-li vůbec taková varianta možná?

Nicméně... Zahazuji připravený kamen, při vzpomínce na neobyčejný hlas, který mne oslovil, když jsem mlčky a tiše se radující, nevšímavě procházel kolem litěného kříže při vstupní bráně na Zvíkov:

"Pochválen buď Ježíš Kristus, Zdeňku". A já tehdy velmi překvapen a mlčící, neřekl ani:

"Až na věky věkův... Pane. Abych naopak okamžitě pilně a nevěřícně zkoumal, původ neobyčejného projevu. Ač jsem přesně věděl, za co mám z celého srdce děkovat. A tak dnes, kdykoliv si vzpomenu, či půjdu-li zase kolem, říkám:

"Pochválen buď Ježíš Kristus. až na věky věkův. neboť má, i mé rodiny, neboť i mé rodné země neobyčejná Naděje".